Kapitola 25

Nářadí svatyně

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

Tato kapitola tvoří začátek jedné z nejbohatších zlatých žil nevyčerpatelného dolu inspirovaných Písem, - žíly, kde každý úder krumpáče přivádí na světlo nevýslovné bohatství. Známe krumpáč, jímž jedině můžeme pracovat v takovém dolu; je jím služba Ducha Svatého. Přirozenost tu nezmůže nic. Rozum je slepý a představivost naprosto zbytečná. I ten největší intelekt místo aby dovedl vysvětlit posvěcené symboly, jeví se spíše jako netopýr ve sluneční záři, který slepě naráží na předměty, jež je zcela neschopen rozeznat. Musíme donutit rozum a představivost, aby stály stranou, když se skloněným srdcem, prostým okem a duchovní myslí vstoupíme na  posvěcená místa a budeme pozorovat hluboce významný obsah. Bůh Duch Svatý je tu jediný, kdo nás může provést síněmi domu Páně a vysvětlit naším duším pravý význam všeho, s čím se tam náš zrak setká. Pokusit se o výklad pomocí neposvěcených sil rozumu by bylo nekonečně nesmyslnější, než se pustit do opravy hodinek pomocí kovářského kladiva a kleští. "Příklady nebeských věcí" /Žid.9,23/ nelze vysvětlovat přirozenou myslí, byť i v té nejvzdělanější formě. Všechny musí být vykládány ve světle nebe. Země nemá takové světlo, jež by mohlo ukázat jejich krásu. Pouze Ten, kdo příklady připravil, může objasnit, co znamenají. Pouze Ten, kdo připravil ony krásné symboly, může je vysvětlit. Lidskému oku by se mohlo zdát, že ve způsobu, jakým Duch Svatý předložil zařízení stánku, není žádný řád; ale ve skutečnosti jak také lze očekávat, je zde ten nejdokonalejší pořádek, velice pozoruhodná  přesnost a správnost. Kapitoly 25-30 včetně tvoří obzvláštní, jasně ohraničený úsek 2.Mojžíšovy knihy. Tento úsek je rozdělen na dvě části. První část končí veršem 27,19 a druhá posledním veršem 30. kapitoly. První část začíná truhlou smlouvy za oponou uvnitř a končí měděným oltářem a síní, kde oltář stál. To znamená, že nám na prvním místě ukazuje Hospodinův trůn soudu, na němž seděl Pán vší země, a vede nás k místu, kde se v uznání a moci dokonaného smíření setkával s hříšníkem. Potom v druhé části máme způsob, jak se člověk přibližoval k Bohu – přednosti, hodnost a odpovědnost těch, kterým bylo dovoleno, aby se jako kněží přibližovali do Boží přítomnosti a tam se radovali z velebení a obecenství. Pořádek je tedy dokonalý a krásný.

Jak by tomu také mohlo být jinak, když je božský? Truhla a měděný oltář představují jakoby dva krajní body. Truhla byla trůnem Božím založeným na "spravedlnosti a soudu" /Žalm 89,15/; oltář byl  místem, kam se přibližoval hříšník a kde "milost a pravda" přicházely před tvář Hospodinovu. Člověk sám o sobě se nesměl přiblížit k truhle smlouvy, aby se setkal s Bohem, neboť "ještě nebyla zjevena cesta ke svatyni" /Žid.9,8/; ale Bůh se mohl přiblížit k oltáři z mědi, aby se setkal s člověkem jako hříšníkem. "Spravedlnost a soud" nemohly vpustit hříšníka dovnitř, ale "milost a pravda" mohly způsobit, že Bůh vyšel ven, a to ne v oné přemáhající nádheře a velebnosti, v níž se zjevoval mezi tajemnými nosiči Svého trůnu - "cherubíny slávy", nýbrž v oné milostivé službě, která nám je symbolicky představena v zařízení a službě stánku. To vše nám jistě připomene cestu, po níž kráčel Ten, který je naplněním všech těchto předobrazů - tělem všech těchto stínů. Šel cestou z věčného Božího trůnu v nebi dolů do hlubokosti golgatského kříže. Přišel ze vší slávy prvního do všeho pohanění druhého, aby mohl s sebou zpět vést Svůj vykoupený, hříchů zbavený a přijatý lid a představit ho bez poskvrny před tímtéž trůnem, který pro ně opustil. Pán Ježíš vyplňuje Svou Osobou a dílem celý prostor mezi Božím trůnem a prachem smrti a celý prostor mezi prachem smrti a Božím trůnem. V Něm Bůh sestoupil v dokonalé milosti k hříšníkovi; v Něm je hříšník v dokonalé spravedlnosti přiveden k Bohu. Cesta od truhly k měděnému oltáři byla vyznačena stopami lásky a celá  cesta od měděného oltáře k truhle Boží byla pokropena krví smíření /viz 3.Moj.1,5; 3 , 2 ; 4,6.7.16-18.30.34 atd.; 16,14-19;Žid.9,6-12/; a když vykoupený velebitel jde touto podivuhodnou stezkou, spatřuje jméno Ježíš otištěno na všem, s čím se jeho zrak střetává. Kéž se toto jméno stane dražší našim srdcím! Přistupme však nyní k uvažování o této kapitole v jejím pořádku. Je velmi zajímavé si zde všimnout, že první věc, kterou zde Pán Mojžíšovi sděluje, je Jeho milostivý úmysl mít uprostřed Svého lidu svatyni, čili svaté místo přebývání - svatyni složenou z materiálů, jež přímo ukazují na Krista, na Jeho Osobu, Jeho dílo a na drahé ovoce toho díla jak je viděno ve světle, moci a rozmanité milosti Ducha Svatého. Nadto byly tyto materiály vonným ovocem Boží milosti - dobrovolnými obětmi oddaných srdcí. Hospodin, jehož Majestát "nebesa nebes neobsahují" /1.Král.8,27/, nalezl milostivé zalíbení v tom, aby přebýval v ohraničeném a zastřeném stanu vztyčeném pro Něho těmi, kdo toužili uvítat ve svém středu Jeho přítomnost. Je možné se na tento stánek dívat dvěma způsoby: předně jako na "příklad nebeských věcí" a za druhé jako na hluboce významný předobraz těla Kristova. Různými materiály, z nichž byl stánek složen, se budeme zabývat postupně, jak k nim budeme přicházet. Budeme proto nyní uvažovat o třech obsažných předmětech, které tato kapitola před nás staví, totiž o truhle smlouvy, stolu a svícnu.

Truhla smlouvy zaujímá v božských sděleních Mojžíšovi první místo. Její místo ve stánku bylo také velice význačné. Uzavřena uvnitř za oponou ve svatyni svatých tvořila základ Hospodinova trůnu. Už samo její jméno připomíná duši její důležitost. Truhla /archa/, pokud nás Slovo poučuje, je určena k tomu, aby zachovávala neporušené vše to, co do ní bylo vloženo. Archa nesla Noéma a jeho rodinu spolu se všemi čeleďmi zvířat stvoření v bezpečí nad vlnami soudu, které pokryly zemi. Takovou archou byla také "ošatka z sítí", která, jak jsme viděli ve druhé kapitole této knihy, jako loď víry ochránila "krásné dítě" před vodami smrti. Když proto čteme o "truhle /arše/ smlouvy", /4.Moj.10,33; 5.Moj.31,26; Jer.3,16; Žid.9,4/ jsme vedeni k tomu, abychom věřili, že byla Bohem určena k zachování Jeho smlouvy neporušené uprostřed bloudícího lidu. V ní, jak víme, byl uschován druhý pár desek zákona. Pokud jde o první desky, ty byly rozbity na kousky pod horou /2.Moj.32,19/ a ukázaly tak, že smlouva člověka byla úplně zrušena - že jeho dílo nikdy nemohlo tvořit základ Hospodinova trůnu vlády. "Spravedlnost a soud jsou základem trůnu Tvého" /Žalm 89,15/, jak ve vztahu k zemi, tak i ve vztahu k nebi. Truhla nemohla ve svém posvěceném prostoru obsahovat rozbité desky. Člověk mohl selhat ve splnění svého svévolného slibu, ale Boží zákon musí být zachován ve své božské neporušenosti a dokonalosti. Jestliže Bůh měl vztyčit Svůj trůn uprostřed Svého lidu, mohl to učinit jenom způsobem hodným Sebe. Jeho měřítko soudu a spravedlnosti musí být dokonalé. "Uděláš k tomu i sochory z dříví setim, a obložíš je zlatem.

I uvlečeš sochory do kruhů po stranách té truhly, aby na nich nošena byla truhla" /13. a 14.v./ Truhla smlouvy měla doprovázet lid při všech jeho putováních. Nikdy neodpočívala, když byli putujícím nebo bojujícím zástupem; pohybovala se v poušti z místa na místo, šla před nimi doprostřed Jordánu, byla jejich velkým místem shromažďování ve všech válkách o Kanaán; byla jistým a určitým závdavkem moci všude; kamkoli přišla. Žádná moc nepřítele nemohla obstát před tím, co bylo  známým výrazem Boží přítomnosti a moci. Truhla měla být společníkem Israele na cestě pouští a "sochory" a "kruhy" byly vhodným vyjádřením jejího putovního charakteru. Avšak neměla být stále poutníkem. "Trápení Davida" /Žalm 132,1/, stejně jako války Israele, měly jednou skončit. K Bohu měla vystoupit a být vyslyšena modlitba: "Povstaň, Hospodine, a vejdi do odpočinutí Svého; Ty i truhla velikomocno s t i Tvé." /Žalm 132,8/ Tato vznešená prosba došla svého částečného vyplnění v Šalomounových dnech rozkvětu, kdy "vnesli kněží truhlu smlouvy Hospodinovy na místo její, do vnitřního domu, do svatyně svatých, pod křídla cherubínů. Nebo cherubínové měli roztažená křídla nad místem truhly, a přikrývali cherubínové truhlu i sochory její svrchu. A p ovytáhli soch o r ů, tak že vidíni byli koncové jejich v svatyni k předku svatyně svatých, avšak vně nebylo jich viděti; a jsou tam až do dnešního dne." /1.Král.8,6- 8/ Písek pouště měl být vyměněn za zlatou podlahu chrámu. /1.Král.6,30/ Putování truhly tehdy skončilo; nebylo tu "žádného protivníka, ani útoku nebezpečného" /1.Král.5,4/ a proto byly "sochory povytaženy". Avšak to nebyl jediný rozdíl mezi truhlou ve stánku a v chrámu. Když apoštol mluví o truhle v jejím příbytku na poušti, popisuje ji jako "truhlu smlouvy, všudy  obloženou zlatem; kdežto bylo věderce zlaté, mající v sobě mannu, a hůl Aronova, která byla zkvetla, a desky zákona." /Žid.9,4/ To byl obsah truhly při jejím putování pouští - vědro manny, svědectví o Hospodinově věrnosti a pečování o Jeho vykoupený lid na poušti, a Aronova hůl, "znamení proti buřičům vzpurným, aby byla učiněna přítrž reptání jejich." /Srv. 2.Moj.16,32-34 a 4.Moj.17,10/ Ale když přišel okamžik, kdy "sochory" měly být "povytaženy", kdy putování a války Israele skončily, kdy ten "veliký, znamenitý a slovutný dům" /1.Par.22,5/ byl dokončen, kdy slunce slávy Israele dosáhlo v předobrazu svého vrcholu, jak je to vyznačeno bohatstvím a nádherou Šalomounovy vlády, svědectví o potřebách a selháních v poušti zmizelo a nezůstalo nic než jen to, co tvořilo věčný základ trůnu Boha Israele a vší země.

" Nic nezbylo v truhle kromě dvou tabulí kamenných , které tam složil Mojžíš na Orébě. /1.Král.8,9/ Ale všechna tato sláva měla být brzy zkalena těžkými mraky lidského selhání a Boží nelibosti. Drsná noha neobřezance měla  eště kráčet zříceninami toho krásného domu a jeho pohaslé světlo a zmizelá sláva měly ještě vyvolat opovržlivý "sykot" cizince. /1.Král.9,8/ Zde není místo sledovat tyto věci do podrobností; proto bych chtěl čtenáře odkázat jen na poslední zmínku, již nám Boží Slovo o "truhle smlouvy" podává – zmínku, která nás přenáší kupředu do doby, kdy lidská pošetilost a hřích už nebudou moci rušit místo odpočinku této truhly a kdy už nebude ani  uzavřena ve stanu zastřeném záclonami,  ani v chrámu udělaném rukama. "A sedmý anděl zatroubil, i stali se hlasové velicí v nebi, řkoucí: Učiněna jsou království světa Pána našeho a Krista Jeho, a kralovati bude na věky věků. Tedy těch dvacet čtyři starců, kteříž před obličejem Božím sedí na stolicích svých, padli na tváři své, a klaněli se Bohu, řkouce: Díky činíme Tobě, Pane Bože všemohoucí, kterýž jsi, a kterýžs byl, a kterýž přijíti máš; nebo jsi přijal moc Svou velikou a království ujal. I rozhněvali se národové, a přišel hněv Tvůj, a čas mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána byla odplata služebníkům Tvým, prorokům a svatým, a bojícím se jména Tvého, malým i velikým, a aby zkaženi byli ti, kteří kazí zemi. I otevřín jest chrám Boží na nebi, a vidína jest truhla smlouvy v chrámě Jeho. I stalo se blýskání a hlasové a hromobití a zemětřesení i krupobití veliké." /Zjevení 11,15-19/ Pak přichází na řadu slitovnice - "Uděláš i slitovnici ze zlata čistého. Půl třetího lokte bude dlouhost její, půl druhého pak lokte širokost její. Uděláš také dva cherubíny zlaté, z taženého zlata uděláš je na dvou koncích slitovnice. Uděláš pak cherubína jednoho na jednom konci a cherubína druhého na druhém konci; na slitovnici uděláte cherubíny na obou koncích jejích. A budou míti cherubínové křídla vztažená svrchu, zastírajíce křídly svými slitovnici, a tváři jejich obráceny budou jednoho k druhému; k slitovnici budou tváři cherubínů.

Dáš pak slitovnici svrchu na truhlu, a do truhly vložíš svědectví, kteréť dám tobě. A tam budu přicházeti k tobě, a s tebou z té slitovnice, z prostředku dvou cherubínů, kteříž jsou nad truhlou svědectví, mluviti o všecko, což bych poroučeti chtěl synům Israelským." /17-22.v./ Zde vyjadřuje Hospodin Svůj milostivý úmysl sestoupiti z ohnivé hory a zaujmout Své místo na slitovnici. To mohl učinit, když desky svědectví pod ní byly zachovány neporušeny a po pravici i po levici se tyčily symboly Jeho moci /jak ve stvoření, tak i v prozřetelnosti/ - neoddělitelní průvodci onoho trůnu, na němž Hospodin sám seděl - trůnu založeném na božské spravedlnosti a udržovaném spravedlivostí a soudem. Zde zářila sláva Boha Israelova. Odtud vycházely Jeho rozkazy zmírněné a zpříjemňované milostivým zdrojem a prostředím, skrze které přicházely - podobně jako paprsky poledního slunce procházející oblakem, z jejichž příjemného a oživujícího vlivu se můžeme těšit, aniž bychom byli oslněni jejich jasem. "Přikázání Jeho nejsou těžká" /Jan 5,3/, jestliže jsou přijímána ze slitovnice, poněvadž přicházejí ve spojení s milostí, která dává uším schopnost slyšet a sílu k poslušnosti.

Když se díváme na truhlu  a na slitovnici společně, vidíme v nich výstižný předobraz Krista v Jeho Osobě a díle. Když ve Svém životě zvelebil zákon a slavným ho učinil, stal se skrze smrt obětí slitování /čili slitovnicí/ pro každého věřícího. /Řím.3,25/ Boží milost mohla spočinout jenom na základě dokonalé spravedlnosti. "Milost kraluje skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista  Pána našeho." /Řím.5,21/ Jediné vhodné místo pro  setkání Boha s člověkem je bod, kde se milost a spravedlnost střetávají v dokonalém souladu. Jenom dokonalá spravedlnost mohla stačit Bohu a jenom dokonalá milost mohla stačit člověku. Ale kde se mohly tyto vlastnosti střetnout v jednom bodě? Pouze na kříži. Tam se naplnilo, že "milosrdenství a pravda potkaly se spolu, spravedlnost a pokoj daly sobě políbení." /Žalm 85,11/ A tam nalezne pokoj duše věřícího hříšníka. Vidí, že Boží spravedlnost a jeho ospravedlnění spočívají na přesně stejném základu, totiž na Kristově dokonaném díle. Zaujmeli člověk pod mocným působením Boží pravdy své místo jako hříšník, může Bůh ve vykonávání milosti zaujmout Své místo jako Spasitel a potom je vyřešena každá otázka; neboť kříž učinil zadost všem požadavkům Boží spravedlnosti a bohaté proudy milosti mohou plynout bez překážky. Když se spravedlivý Bůh a zahynulý hříšník  setkají na krví skropeném základě, je všechno provždy urovnáno, a sice tak, že Bůh je dokonale oslaven a hříšník je na věky zachráněn. Pravda musí být na Boží straně, i kdyby všichni lidé měli být shledáni lháři; a jestliže člověk dospěje k pravému poznání svého stavu před Bohem a je ochoten zaujmout místo, které mu vykazuje Boží pravda, potom se učí rozumět, že Bůh se zjevil jako spravedlivý Ospravedlňovatel takového člověka. To jistě dá  svědomí neotřesitelný pokoj. A nejen to, ale dává to také schopnost mít obecenství s Bohem a v poznání požehnaného vztahu, do něhož ho Boží milost přivedla, naslouchat Jeho svatým přikázáním. "Svatyně svatých" rozvíjí proto před našima očima vpravdě podivuhodnou scénu. - Truhla, slitovnice, cherubové, sláva! Jaký to pohled se naskytoval zraku nejvyššího kněze Israele, když jedenkrát v roce přišel dovnitř za oponu! Kéž Duch Boží otevře oči našeho chápání, abychom mohli plněji porozumět hlubokému významu oněch vzácných obrazů! Dále se Mojžíšovi dostává naučení o "stolu chlebů předložení". Na tomto stole ležela potrava pro Boží kněze. Po sedm dní bylo  těch dvanáct pecnů z bělné mouky s čistým kadidlem předloženo před Hospodinem. A když byly nahrazeny jinými, staly se potravou kněží, kteří je jedli na místě svatém. /Viz 3.Moj.24,5-9/ Není potřebí říkat, že těch dvanáct pecnů představuje "Člověka Krista Ježíše". "Bělná mouka", z níž byly upečeny, označuje Jeho dokonalé člověčenství, zatímco "čisté kadidlo" ukazuje na úplnou oddanost tohoto člověčenství Bohu. Jestliže Bůh má Své kněží, kteří přisluhují ve svatyni, jistě pro ně bude mít stůl, a to dobře opatřený stůl. Kristus je ten stůl a Kristus je chléb na něm. Čistý stůl a dvanáct chlebů zobrazují Krista jako ustavičně předloženého před Boha ve vší znamenitosti Jeho neposkvrněného člověčenství a poskytnutého za pokrm kněžské rodině. "Sedm dní" vyjadřuje dokonalost toho, jak se Bůh těší z Krista a "dvanáct chlebů" je výrazem způsobu té radosti z Krista v člověku a skrze člověka. Snad tím je také vyjádřena myšlenka Kristova spojení s dvanácti pokoleními Israele a dvanácti apoštoly Beránkovými.

Dále přichází na řadu svícen z čistého zlata, neboť Boží kněží potřebovali stejně tak světlo jako potravu; a obojí mají v Kristu. U tohoto svícnu není zmínka o ničem jiném, než jen o čistém zlatu. -  "Vše to zcela kované z zlata čistého" /36.v./ "Sedm lamp", které  "ven z svícnu" svítily, vyjadřuje dokonalost světla a moci Ducha, založenou a spojenou s dokonalou účinností Kristova díla. Dílo Ducha Svatého nemůže být nikdy odděleno od díla Kristova. To je v tomto krásném obrazu zlatého svícnu ukázáno dvojím způsobem. "Sedm lamp"  spojených "pruty z taženého zlata" ukazuje na Kristovo skončené dílo jako na jedinou základnu pro zjevení Ducha v Církvi. Duch Svatý  nebyl dán, dokud Ježíš nebyl oslaven. /Srv. Jan 7,39 se Sk.19,2-6/ Ve třetí kapitole Zjevení je Kristus představen církvi v Sardis jako "mající sedm Duchů Božích". Kristus jako "povýšený na pravici Boží" vylil Ducha Svatého na Svou Církev /Sk.2,33/, aby mohla svítit podle  moci a dokonalosti svého postavení ve svatyni - její vlastní sféře života, působení a klanění.

Také vidíme, že to bylo obzvláštním zaměstnáním Aronovým rozsvěcovat a seřizovat těch sedm lamp. - "Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi, řka: Přikaž synům Israelským, ať přinesou tobě oleje olivového, čistého, vytlačeného, k svícení, aby lampy ustavičně rozsvěcovány byly. Před oponou svědectví v stánku úmluvy spořádá je Aron, od večera až do jitra před Hospodinem vždycky. Toť bude ustanovení věčné v národech vašich. Na svícen čistý  rozstavovati bude lampy před Hospodinem  vždycky." /3.Moj.24,1-4/ Takto vidíme, jak dílo Ducha Svatého v Církvi je spojeno s Kristovým dílem na zemi a Jeho dílem v nebi. "Sedm lamp" tu bezpochyby bylo; ale bylo třeba kněžské píle a obezřetnosti, aby byly seřízeny a svítily. Kněz neustále potřeboval klíšťky na knot a nádoby k oharkům /38.v./, aby mohl odstranit všechno, co by mohlo ucpat přívody "čistého vytlačeného oleje". Tyto kleště na knot a nádoby k oharkům byly také z "taženého zlata". Neboť všechno toto bylo přímým výsledkem božského působení. Jestliže Církev svítí, je to jenom skrze moc Ducha, a tato moc spočívá na Kristu, který se podle Božích věčných rad stal ve Své oběti a kněžství pro Svou Církev pramenem a silou všeho. Vše je z Boha. Ať se tedy díváme dovnitř za onu tajemnou oponu a vidíme truhlu s jejím přikrytím a dvěma významuplnými postavami s ní  spojenými, nebo hledíme- li na to, co je venku před oponou - na čistý stůl a čistý svícen s jejich rozličnými nádobami a nástroji - vše nám mluví o Bohu, ať už ve spojení se Synem nebo s Duchem Svatým. Milý křesťane, tvé vysoké povolání tě staví do samého středu všech těchto vzácných skutečností, Tvé místo je už nikoli pouze uprostřed "příkladů nebeských věcí" /Žid.9,23/ ale uprostřed "nebeských věcí samých". Máš "plnou svobodu k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu" /Žid.10,19/. Jsi Bohu knězem. "Chléb předložení" náleží tobě. Tvé místo je u "čistého stolu", aby ses tam sytil kněžskou potravou ve světle Ducha Svatého. Nic tě nikdy nemůže připravit o tyto  božské výsady, - jsou tvé provždy. Buď vždy na stráži proti všemu, co by tě mohlo oloupit o radost z nich. Chraň se všech nesvatých nálad, žádostí, pocitů a představ. Drž přirozenost dole, svět venku a Satana daleko. Kéž Duch Svatý naplní celou tvou duši Kristem. Potom budeš prakticky svatý a trvale šťastný, - poneseš ovoce a Otec bude oslaven a tvá radost bude plná.