Select your language
Afrikaans
Arabic
Basque
Bulgarian
Catalan
Chichewa
Chinese
Croatian
Czech
Danish
Dutch
English
Farsi
Fijian
Filipino
French
German
Greek
Hebrew
Italian
Japanese
Kinyarwanda
Kisongie
Korean
Lingala
Malagasy
Norwegian
Nuer (Sudan/South-Sudan)
Oromo
Polish
Portuguese
Romanian
Russian
Slovak
Somali
Spanish
Swahili
Swedish
Tshiluba (DR Congo)
Turkish
Welsh

Kapitola 21-23

Ustanovení a soudy

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

Uvažování o této části naši knihy je vhodné k tomu, aby naplnilo naše srdce pocitem Boží nevyzpytatelné moudrosti a nekonečné dobroty. Umožňuje nám učinit si nějakou představu o charakteru království spravovaného podle zákonů daných Bohem. Zde též smíme vidět obdivuhodnou blahosklonnost Toho, který ačkoliv jsa velký Bůh nebe i země, může se přesto sklonit, aby vydal rozhodnutí mezi člověkem a člověkem ohledně smrti vola /22,10/  nebo v zástavu vzatého roucha /26.v./, či vyraženého zubu služebníkova. "Kdo je rovný Hospodinu, Bohu našemu . . . . , kterýž snižuje se, aby všechno spatřoval, což jest na nebi i na zemi?" /Žalm 113,6/ Vládne vesmíru, a  přece se může zabývat starostí o oděv pro jedno ze Svých stvoření, řídí let orla a všímá si lezoucího červa. Sklání se, aby řídil pohyby nesčetných těles pohybujících se nezměrným prostorem a aby zaznamenal pád jednoho vrabečka.

Pokud jde o charakter soudů a nařízení, které jsou nám v této kapitole ukázány, nacházíme v nich dvojí poučení. Tyto soudy a nařízení nesou dvojí svědectví. Přinášejí uchu dvojí poselství a představují oku dvě strany obrazu. Mluví o Bohu a mluví o člověku. Na prvním místě, co se týče Boha, vidíme, že vydává zákony ukazující přísnou, nestrannou a dokonalou spravedlnost. "Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za  spáleninu, ránu za ránu, modřinu za modřinu." /24. a 25.v./ Takový byl charakter zákonů, ustanovení a soudů, jimiž Bůh vládl nad Svým pozemským královstvím, Israelem. O vše bylo postaráno, každému zájmu byla věnována  pozornost, všem požadavkům bylo učiněno zadost. Nebyla tu žádná stranickost, nebylo rozlišování mezi bohatým a chudým. Váha, na níž byl vážen každý lidský požadavek, byla seřízena s božskou přesností, takže si nikdo nemohl spravedlivě stěžovat na rozhodnutí.

Čisté roucho spravedlnosti nemělo být pošpiněno odpornými skvrnami podplácení, korupce a stranickosti. Oko a ruka božského Zákonodárce se postarala o všechno. A božský Vykonavatel jednal neoblomně s každým provinilcem. Ruka spravedlnosti dopadla jenom na hlavu provinilého, zatímco každá poslušná duše byla chráněna při užívání všech svých práv a výsad.  Pokud se potom člověka týče, tu je nemožné číst tyto zákony, aniž  bychom nebyli zasaženi nepřímým sice, ale skutečným odhalením jeho hrozné zkaženosti. Okolnost, že Hospodin musel dát zákony proti některým zločinům, prokazuje schopnost člověka tyto zločiny spáchat. Kdyby tu nebyla schopnost a náklonnost k tomu, nebylo by takovýchto  nařízení třeba. Jsou mnozí, kteří - kdyby jim byly jmenovány hrubé ohavnosti zakázané v této kapitole,- byli by nakloněni osvojit si řeč Hazaele a říci: "I což jest služebník tvůj pes, aby učiniti mohl věc tak velikou?" /2.Král.8,13/ Takoví lidé ještě nikdy nesestoupili  do hluboké propasti svého vlastního srdce. Neboť ačkoliv zde jsou zakazované zločiny, které se zdají stavět člověka, pokud jde o jeho  zvyky a náklonnosti, pod úroveň "psa", přece tatáž ustanovení jednoznačně dokazují, že i ten nejjemnější a nejvzdělanější člen lidské rodiny s sebou ve svém nitru nese zárodky těch nejtemnějších a nejhroznějších ohavností. Pro koho byly tyto zákony vydány? Pro  člověka. Byly potřebné? Bezpochyby. Ale byly by zcela zbytečné, kdyby člověk byl neschopen spáchat hříchy, k nimž se vztahují. Ale člověk je toho schopen; a proto vidíme, že člověk klesl na tu  nejnižší možnou úroveň - že jeho přirozenost je úplně zkažena - že  od spodku noh až do vrchu hlavy na něm není místa celého. /Iz.1; Řím.3,9 -18/. Jak může taková bytost stát bez pocitu strachu v plném světle Božího trůnu? Jak může stát uvnitř svatyně? Jak může prodlévat  u sklenného moře? /Zj.4,6/ Jak by mohla vejít branami z perel a vstoupit do zlatých ulic? /Zj.21,21/ Odpověď na tyto otázky odkrývá obdivuhodné hloubky vykupující lásky a věčné platnosti krve Beránka.

Jakkoli hluboká je zkaženost člověka, láska Boží je ještě hlubší; jakkoli černá je jeho vina, krev Ježíšova ji může všechnu smýt; a ať je propast oddělující člověka od Boha jakkoli široká, kříž ji překlenul. Bůh sestoupil až k nejnižšímu bodu stavu hříšníka, aby ho mohl pozvednout do postavení nekonečné přízně, do věčného obecenství se Svým vlastním Synem. Jistě můžeme zvolat: "Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, abychom synové Boží slouli." /1.Jan.3,1/ Nic než Boží láska nemohlo změřit bídu člověka a nic než krev Kristova nemohlo vyrovnat jeho vinu. Ale nyní právě ta hloubka zkaženosti oslavuje lásku, která ji vystihla, a velikost viny oslavuje působnost krve, která ji očišťuje. Ten nejodpornější hříšník, který věří v Ježíše, se může radovat v jistotě, že Bůh ho vidí a vyhlašuje ho za "celého bílého" - "čistého". /3.Moj.13,12.13/ To je tedy dvojí charakter naučení, která si můžeme vzít ze zákonů a nařízení v tomto oddílu, díváme-li se na ně jako na celek; a čím přesněji o nich budeme uvažovat do podrobností, tím více budeme ovlivněni jejich plností a krásou. Vezměme například první z těchto nařízení, které se vztahuje na židovského služebníka. "Tito jsou pak soudové, kteréž jim předložíš: Jestliže koupíš k službě Žida, šest let sloužiti bude, a sedmého odejde svobodný darmo. Přišel-li by sám toliko, sám odejde; pakli měl  ženu, vyjde s ním i žena jeho. Jestliže pán jeho dá mu ženu, a ona zrodí jemu  syny neb dcery, žena ta i děti její budou pána jeho, on pak sám toliko odejde. Pakli by řekl služebník: Miluji pána svého, manželku svou a děti své, nevyjdu svobodný. Tedy postaví ho pán jeho před soudce, a přivede ho ke dveřím neb veřejím, a probodne pán jeho ucho jemu špicí; i zůstane služebníkem jeho na věky." /21,l-6/ Služebník byl, pokud se jeho osoby týče, úplně svobodný a mohl odejít; ale pro  lásku ke svému pánovi, své ženě a svým dětem se dobrovolně zavázal k věčné službě. A nejen to, ale byl také ochoten na své vlastní osobě nést znamení oné služby: Že to vše ukazuje na Pána Ježíše Krista, bude čtenáři zřejmé.

V Něm spatřujeme Toho, jenž, dříve než světy byly, byl v lůně Otce - předmětem Jeho věčné rozkoše - jenž mohl toto Své osobní a zcela zvláštní místo zaujímat po celou věčnost, ježto na Něm nespočívala žádná povinnost /kromě té, kterou nekonečná láska způsobila a k níž se nekonečná láska rozhodla/, aby to místo opustil. Avšak Jeho láska k Otci, o jehož úradky šlo, Jeho láska k Církvi jako celku a ke každému jejímu údu, o jehož spasení se jednalo, byla taková, že sestoupil dobrovolně na zemi, Sebe zmařil, vzal na Sebe způsob služebníka a znamení věčné služby. Zdá se, že v Žalmu 40,7 nalézáme narážku na tato znamení ve slovech: "Uši jsi mi otevřel." Tento Žalm je výrazem Kristovy oddanosti Bohu. "Tehdy řekl jsem: Aj, jduť, jakož v knihách  psáno jest o Mně. Abych činil vůli Tvou, Bože můj, líbost mám; nebo zákon Tvůj jest u prostřed vnitřností mých." /8. a 9.v./ Přišel, aby činil vůli Boží, ať je jakákoliv. Nikdy nečinil Svou vlastní vůli. Ani při přijímání a záchraně hříšníků, ačkoliv Jeho milující srdce se tohoto slavného díla jistě plně účastnilo. Ujímá se hříšníka a zachraňuje ho jako Služebník Otcových rad. "Všechno, což Mi dává Otec, ke Mně přijde, a toho, kdož ke Mně přijde, nevyvrhu ven. Nebo jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli Svou, ale vůli Toho, kterýž Mne poslal. Tatoť jest pak vůle Toho, kterýž Mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což Mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější  den." /Jan 6,37-39; srv. Mat.20,23/. Charakter Pána Ježíše jako Služebníka je zde ukázán nanejvýš poutavě. V dokonalé milosti se považuje za odpovědného přijmout všechny, kdo přijdou do okruhu božské rady; a nejenom je přijmout, ale též ochránit je ve všech těžkostech a zkouškách jejich cesty zde na zemi; ano, i v okamžiku smrti samé, a vzkřísit je v poslední den.

Jak bezpečný je ten nejslabší úd Boží Církve! Je předmětem Božích věčných rad, za jejichž vykonání se zaručil Pán Ježíš Kristus. Ježíš  miluje Otce a síla této lásky je mírou bezpečnosti každého údu vykoupené rodiny. Spasení hříšníka, který věří ve jméno Syna Božího, je v určitém směru jen výrazem Kristovy lásky k Otci. Kdyby člověk,  který věří v Syna Božího, mohl z nějaké příčiny zahynout, dokazovalo by to, že Pán Ježíš Kristus nebyl  schopen vykonat Boží vůli, což by  prakticky bylo přímé rouhání Jeho svatému jménu, jemuž buď čest a sláva na věky věků. Takto máme v židovském služebníkovi předobraz Krista v Jeho čisté oddanosti Otci. Ale je tu více než jen to. "Miluji manželku svou a své děti." "Kristus miloval Církev, a vydal Sebe samého za ni; aby  ji posvětil, očistiv obmytím vodou skrze Slovo, aby ji Sobě postavil slavnou Církev, nemající poskvrny, ani vrásky neb cokoli takového,  ale aby byla svatá a bez úhony." /Ef.5,25-27/ Jsou ještě jiná místa Písma představující Krista jako naplnění předobrazu židovského služebníka,  a to v Jeho lásce k Církvi jako tělu, tak i ke všem věřícím osobně. V Matouši 13, Janu 10 a 13 a v Židům 2 nalezne čtenář obzvláštní poučení o tomto předmětu. Porozumění této lásce Ježíšova srdce musí jistě vyvolat v našich srdcích vroucí oddanost k Tomu, který mohl projevit takovou čistou, tak dokonalou a tak nezištnou lásku. Jak by žena a dítky židovského služebníka mohly nemilovat toho, který se dobrovolně vzdal své svobody, aby s nimi mohl zůstat spojen? A čím je láska ukázaná v předobrazu ve srovnání s láskou, která září z jeho naplnění? Není ničím. "Láska Kristova je přenesmírná." /Ef.3,19/ Vedla Ho k tomu, aby na nás myslel dříve než světy byly - aby nás navštívil v plnosti času - aby dobrovolně šel k veřejím a trpěl za nás na kříži proto, aby nás mohl povýšit k obecenství se Sebou ve Svém věčném království a slávě.

Kdybych se měl dát do podrobnějšího výkladu zbývajících ustanovení a soudů této části 2.Mojžíšovy knihy, dostal bych se mnohem  dále, než kam se nyní cítím být veden. +/ Na závěr bych chtěl ještě poznamenat, že je nemožné číst tento oddíl, aniž by srdce nebylo naplněno velebením při pohledu na hlubokou moudrost, dokonalou spravedlnost a zároveň něžnou

- - - - - -

+/ Chtěl bych zde poznamenat, že svátky, o nichž je zmínka v kapitole 23,14-19, a oběti v kapitole 29 jsou ve vší své plnosti a podrobně uvedeny ve 3.knize Mojžíšově. Proto bude na místě o nich důkladněji uvažovat až při čtení této obsahem zvláště bohaté a zajímavé knihy. péči, jimiž tu všechno dýše. Od studia této části povstáváme s přesvědčením hluboce vepsaným do duše, že ten, kdo zde mluví, je ten "jediný pravý", "jediný moudrý" a nekonečně milostivý Bůh. Kéž všechny naše úvahy o Jeho věčném Slově způsobí, že se naše duše v pravém velebení skloní před Ním, jehož dokonalé cesty a slavné vlastnosti tam září v celém svém lesku a blahoslavenství pro občerstvení, blaho a vzdělání Jeho lidu koupeného krví.

« Previous chapterNext chapter »