Kapitola 19

Na úpatí hory.

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

Nyní přicházíme k nejzávažnějšímu úseku dějin Israele. Spatřujeme Israele na úpatí "hory, která se mohla ohmatat a hořela ohněm". Krásný výjev tisícileté slávy, který postavila před oči předchozí kapitola, zmizel. Byl to jen krátký okamžik slunečního svitu, který nám poskytl velmi jasný obraz království; ale sluneční svit byl rychle zakryt těžkými mraky, jež se nahromadily kolem oné "hmatatelné hory", kde Israel v duchu temné a nerozumné zákonickosti opustil Hospodinovu smlouvu čisté milosti, aby ji směnil za lidskou smlouvu skutků. Jaký nešťastný krok! Krok plný nejsmutnějších následků. Až dosud, jak jsme viděli, nemohl před Israelem obstát žádný nepřítel, - žádná překážka nemohla přerušit jejich vítězný pochod vpřed. Faraonova vojska byla zničena, Amalech a jeho lid byli poraženi ostřím meče; vše bylo vítězství, protože Bůh jednal ve prospěch lidu podle Svého zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. V prvních verších naší kapitoly Pán připomíná Své skutky vůči Israeli následující dojemnou a krásnou řečí: "Takto díš domu Jákobovu a oznámíš synům Israelským: Sami jste viděli, co jsem učinil Egyptským, a jak jsem vás nesl na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k Sobě. Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu Mého a ostříhati smlouvy Mé, budete Mi lid zvláštní mimo všecky lidi, neboť

Má jest všecka země. A vy Mi budete království kněžské a národ svatý." /3.-6.v./ Všimněte si, že to je " M ů j h l a s " a "M á s m l o u v a ". A co řekl tento "hlas"? Co zahrnovala tato"smlouva"? Dal se Hospodinův hlas slyšet proto, aby stanovil pravidla a ustanovení přísného a neústupného zákonodárce? Nikterak. Mluvil, aby žádal svobodu pro zajaté, aby obstaral útočiště před mečem zhoubce, aby pro vykoupený lid připravil cestu, aby dal chléb z nebe, aby vyvedl vodu z tvrdé skály; - to byly milostivé a jasné výroky "hlasu" Hospodinova až do chvíle, kdy "Israelští rozbili stany naproti té hoře". A Jeho "smlouva" byla smlouvou čisté milosti. Nepředkládala žádné podmínky, nekladla požadavky, nedávala jho na šíji ani břímě na ramena. Když se "Bůh slávy" zjevil Abrahamovi v Ur Chaldejských /Sk.7,2/, neobrátil se k němu se slovy: "Toto budeš činit" a "toto nebudeš činit". Taková řeč nebyla podle Božího srdce. Mnohem raději vstavuje "čepici pěknou" na hlavu hříšníka, než dává "jho železné na jeho šíji". /Zach.3,5;5.Moj.28,48/ Jeho slovo určené Abrahamovi, znělo: "Dám." Země Kananejská neměla být  získána lidským přičiněním, ale měla být dána Boží milostí. Tak tomu bylo. A na začátku 2.

Mojžíšovy knihy vidíme, jak se Bůh v milosti sklání, aby osvědčil Svou smlouvu Abrahamovu semeni. Stav, ve kterém toto símě nalezl, nebyl na překážku, protože krev beránka Mu poskytla dokonale spravedlivý základ, na němž mohl uskutečnit Své zaslíbení. Je zřejmé, že Bůh nepřislíbil Abrahamovu semeni Kananejskou zemi na základě něčeho, co by od nich očekával, neboť to by úplně zničilo skutečnou povahu zaslíbení - stala by se z toho oboustranná smlouva a ne zaslíbení; "ale Bůh dal Abrahamovi dědictví skrze zaslíbení", a ne skrze oboustrannou smlouvu. /Srv. Gal.3/ Proto je lidu na začátku této devatenácté kapitoly připomínána milost, se kterou s nimi Hospodin až do té chvíle jednal; a jsou také ujištěni o tom, čím mají nyní být, jestliže jen budou nadále naslouchat nebeskému "hlasu" milosrdenství a zůstávat ve "smlouvě" volné a plné milosti. "Budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi." Jak se to mohlo stát? Snad tím, že klopýtajíce stoupali po žebříku vlastní spravedlnosti a zákonickosti? Učinily je "lidem zvláštním" kletby porušeného zákona – zákona, který překročili ještě dříve, než ho přijali?

Jistě ne. Jak se tedy měli stát tímto "lidem zvláštním"? Tím, že zůstali v postavení, v němž je viděl Hospodin, když donutil ziskuchtivého proroka zvolat: "Jak velmi krásní jsou stánkové tvoji, Jákobe, příbytkové tvoji, Israeli! Tak jako se údolí rozšiřují, jako zahrady vedle řeky, jako stromoví aloes, kteréž štípil Hospodin, jako cedrové podlé vod. Poteče voda z okovu jeho, a símě jeho u vodách mnohých. A král jeho vyvýšen bude více než Agag, a  vyzdvihne se království jeho. Bůh silný vyvedl jej z Egypta, jako udatnost jednorožcova jest jemu." /4.Moj.24,5-8/ Avšak Israel nebyl nakloněn tomu, aby zaujal toto požehnané postavení. Místo aby se radovali z Božího "svatého zaslíbení", odvážili se učinit ten nejtroufalejší slib, jaký lidské rty mohou vyslovit. "Odpověděl pak všecken lid společně a řekl: Cožkol i mluvi l Hospodin, budeme činiti." /8.v./ To byla smělá řeč. Neřekli ani, že doufají, nebo že se budou snažit, aby tak činili. To by vyjadřovalo jakousi míru nedůvěry v sebe. Ale ne, oni odpověděli co nejrozhodněji: "Budeme činit." Ani to nebyla řeč několika sebevědomých myslí, které si dovolily oddělit se od shromáždění. Ne, "odpověděl všechen lid společně". Jednomyslně opustili "svaté zaslíbení", "svatou smlouvu".

A následky? Ve chvíli, kdy Israel vyslovil svůj "zvláštní slib", ve chvíli, kdy se rozhodli něco "činit", obraz věcí se úplně změnil.  "I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, Já půjdu k tobě v husté m oblak u . . . Uložíš pak lidu meze a povíš: varujte se, abyste nevstupovali na horu,  ani nedotýkali se krajů jejích. Kdož by se koli dotkl hory, smrtí umře." /9.-12. v./ To byla velmi nápadná změna. Ten, který právě řekl: "Nesl jsem vás na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k Sobě", se nyní sám zahaluje do "hustého oblaku" a říká: "uložíš meze lidu všudy vůkol." Sladká slova milosti a milosrdenství jsou zaměněna za "hřímání a blýskání" ohnivé hory. /16.v./ Člověk se odvážil tváří v tvář slavné Boží milosti mluvit o svých bídných skutcích. Israel řekl: "Budeme činiti", a proto musí být postaveni opodál, aby bylo jasně vidět, co jsou schopni činit. Bůh sám zaujal místo vzdálen od lidu, a ten je s tím zcela srozuměn, že  tomu tak je, neboť jsou všichni naplněni strachem a třesením; a není divu, neboť "tak hrozné bylo to, což viděli, že Mojžíš řekl: Lekl jsem se, až se třesu." /Žid.12,21/ Kdo mohl snést pohled na ten "sžírající oheň", který byl vhodným výrazem božské svatosti? "Hospodin z Sinai přišel, a vzešel z Seir, zaskvěl se z hory Fáran, a přišel s desíti tisíci svatých, z jehožto pravice oheň zákona přišel jim." /5.Moj.33,2/ Slovo "oheň" vztahující se na zákon, je výrazem jeho svatosti. "Bůh náš je oheň spalující". /Židům 12,29/ Naprosto nemůže snášet zlo ani v myšlenkách, ani ve slovech, ani ve skutcích. Israel učinil osudnou chybu, když řekl: "Budeme činiti." Zavázali se slibem, který nebyli schopni splnit ani při nejlepší vůli; a my víme, kdo řekl: "Lépe jest, abys nesliboval, než abys slibě, nesplnil." /Kaz.5,5/ Podstata nějakého slibu předpokládá schopnost, že ho budeme moci splnit, ale kde je tato schopnost u člověka? Stejně tak dobře může bankrotář vystavit šek na banku, jako může bezmocný hříšník učinit slib. Člověk, který činí slib, popírá pravdu o své přirozenosti a o svém stavu. Je zruinován, co může činit? Je úplně bez síly a nemůže učinit, ani neučiní nic dobrého. Splnil Israel svůj slib? Učinili "vše, co Hospodin mluvil"? Zlaté tele, rozbité desky, znesvěcená sobota, pohrdaná a zanedbávaná přikázání, ukamenovaní  poslové, zavržený a ukřižovaný Kristus, protivení se Duchu Svatému - to jsou pádná svědectví o nesplněných slibech člověka. Tak tomu musí být vždy, když si padlé lidstvo dovolí něco slibovat.

Milý křesťane, neraduješ se z toho, že tvé věčné spasení není založeno na tvých ubohých slibech a rozhodnutích, ale na "obětování těla Ježíše Krista jednou"? /Žid.10,10/ Ano, to je naše radost - radost, která nám nijak nemůže být uloupena. Kristus vzal všechny naše sliby na sebe a slavně je všechny věčně naplnil. Jeho vzkříšený život proudí Jeho údy a způsobuje v nich to, co zákonní sliby a požadavky nikdy způsobit nemohly. On je naším životem a naší spravedlností. Kéž Jeho jméno je našim srdcím drahé. Kéž Jeho věc vždycky ovládá a vede náš život. Kéž je vždy naším pokrmem a nápojem vydat všechno i sebe samy Jeho službě.

Nemohu uzavřít tuto kapitolu a nezmínit se přitom o jednom místě v 5. Mojžíšově knize, které některým duším může činit potíže. Je v přímém vztahu k předmětu, u něhož jsme právě prodlévali. "Uslyšev pak Hospodin hlas řečí  vašich, když jste mluvili ke mně, řekl mi Hospodin: Slyšel jsem hlas řeči lidu tohoto, kterouž mluvili tobě. Cožkoli mluvili, dobřeť jsou m luvili " /5.Moj.5,28/ Z tohoto oddílku by se mohlo zdát, jakoby Pán schvaloval, že učinili slib; ale jestliže čtenář přečte celou souvislost /24.-27.v./, uvidí, že tu vůbec nejde o vlastní slib, ale že obsahuje výraz jejich hrůzy jako následku jejich slibu. Nebyli schopni snést to, co bylo nařizováno. Řekli: "Jestli více slyšeti budeme hlas Hospodina Boha našeho, zemřeme.  Nebo což jest všeliké tělo, aby slyše hlas Boha živého mluvícího z prostředku ohně, jako my, mělo živo býti? Přistup ty a slyš všecky věci, kteréž mluviti bude Hospodin Bůh náš; potom ty mluviti budeš nám, což by koli řekl tobě Hospodin Bůh náš, a my slyšeti i činiti budeme." Bylo to vyznání jejich neschopnosti setkat se s Hospodinem v onom hrozném způsobu, který na sebe pro jejich pyšnou zákonickost vzal. Je nemožné, aby Pán někdy mohl schválit opuštění svobodné a neměnné milosti a její zaměnění za pískové základy "skutků zákona".