Kapitola 17

Udeřená skála. Amalech.

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

"Tedy když se odebralo všecko shromáždění synů Israelských z pouště Sin po stanovištích svých vedle rozkazu Hospodinova, položili se v Rafidim, kdež nebylo vod, kteréž by lid píti mohl. Protož domlouval se lid na Mojžíše, pravě: Dejte nám vody, abychom pili. Jimž odpověděl Mojžíš: Proč se na mne domlouváte? Proč pokoušíte Hospodina?" /kap.17,1.2/ Kdybychom neznali něco o pokořujícím zlu svých vlastních srdcí, byli bychom asi na rozpacích, jak vysvětlit podivuhodnou necitelnost Israele ke vší dobrotě, věrnosti a mocným skutkům Božím. Právě viděli chléb sestupující s nebe, aby nasytil šest set tisíc lidí v poušti, a nyní jsou hotovi kamenovat Mojžíše za to, že je vyvedl na poušť, aby je nechal zemřít žízní. Nic nemůže překonat hroznou nevěru lidského srdce, kromě nade vše se rozhojňující milosti Boží. Pouze v této milosti můžeme nalézt odpočinutí od stále vzrůstajícího pocitu o své zlé přirozenosti, jíž okolnosti zjevují. Kdyby byli Israelští přepraveni z Egypta přímo do Kanaánu, nezažili by tak smutné důkazy toho, co je lidské srdce, a v důsledku toho by se pro nás nestali tak výstižnými příklady a předobrazy. Jejich čtyřicetileté putování pouští nám poskytuje bohaté množství varování, napomenutí a poučení. Tu také mezi mnoha jinými věcmi poznáváme neměnící se náklonnost lidského srdce nedůvěřovat Bohu. Všecko je mu vhod, jen ne Bůh. Raději se bude opírat o pavučinu z lidských zdrojů, než o rámě všemocného, vševědoucího a nekonečně milostivého Boha; a ten nejmenší mráček je víc než postačitelný, aby jeho zraku zakryl světlo Boží tváře. Právem se proto mluví o "srdci zlém a nevěrném," jež se vždy ukáže být ochotné "odstoupit od Boha živého". /Žid.3,12/ Je zajímavé povšimnout si obou velkých otázek, které nedověra vyzvedá v této i v předcházející kapitole. Jsou to přesně tytéž otázky, které každého dne povstávají v nás a okolo nás, totiž: "Co budeme jísti?" a "Co budeme píti?". Nenacházíme tu ovšem, že by lid připojoval ještě třetí otázku tohoto druhu: "Čím se budeme odívati?". Ale jsou zde otázky pouště: "Co?, Kde?, Jak?". Víra má krátkou a srozumitelnou odpověď na všechny tři, totiž: Bůh! Vzácná, dokonalá odpověď! Kéž by pisatel i čtenář dokonaleji poznali její sílu a plnost!

Jistě máme zapotřebí, abychom ve chvílích zkoušky pamatovali, že "pokušení vás nezachvátilo, než lidské, ale věrný jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobí s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snést." /1.Kor.10,13/ Kdykoliv se dostaneme do zkoušky, můžeme mít důvěru, že se zkouškou tu je i východisko, a vše, čeho je nám zapotřebí, je zlomená vůle a prostší oko, abychom toto východisko viděli. "Tedy volal Mojžíš k Hospodinu, řka: Což mám činiti s tím lidem? Však již tudíž ukamenují mne. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Jdi před lidem, pojma s sebou ze starších Israelských; hůl také svou, kterouž jsi udeřil v vodu, vezmi do ruky své a jdi. Aj, já státi budu před tebou tam na skále, na Orébě; i udeříš v skálu, a vyjdou z ní vody, kteréž bude píti lid. I učinil tak Mojžíš před očima starších Israelských." /4.-6.v./ Takto se vše setkává s nejdokonalejší milostí. Každé reptání přivodí její nové zjevení. Zde máme osvěžující proud řinoucí se z udeřené skály - krásný předobraz Ducha daného jako ovoce Kristovy dokonané oběti. V 16. kapitole máme obraz Krista přicházejícího z nebe na zem, aby dal světu život. V 17. kapitole máme předobraz Ducha Svatého "vylitého" na základě Kristova skončeného díla. "Pili zajisté z duchovní Skály, kteráž za nimi šla. Ta pak Skála byl Kristus." /1.Kor.10,4/ Ale kdo mohl pít, než byla Skála udeřena? Israel mohl na skálu hledět a přitom zemřít žízní; dokud nebyla udeřena Boží holí, nemohla poskytnout žádné občerstvení. To je zcela jasné. Pán Ježíš Kristus byl středem a základem všech Božích rad o lásce a milosrdenství. Skrze Něho mělo k člověku plynout všechno požehnání. Proudy milosti měly vytékat od "Beránka Božího"; ale potom bylo třeba, aby Beránek byl zabit - aby se dílo kříže stalo dokonanou skutečností: teprve tehdy se mohly tyto věci uskutečnit. Teprve když Skála věku byla rukou Hospodinovou rozpolcená, byla široce otevřena stavidla věčné lásky a hynoucí hříšníci byli svědectvím Ducha Svatého pozváni, aby "hojně pili", aby pili hluboce a zdarma. "Dar Ducha Svatého" /Sk.2,38/ je výsledkem Synova dokonaného díla na kříži. "Zaslíbení Otce" /Lukáš 24,49/ se nemohlo naplnit, dokud Kristus nezaujal Své místo po pravici Majestátu v nebi, když způsobil dokonalou spravedlnost, uspokojil všechny požadavky svatosti, zvelebil a uctil zákon, nesl všechen Boží hněv proti hříchu, vzal smrti moc a připravil hrob o jeho vítězství. Vykonav toto vše, "vstoupil na výsost, jaté vedl vězně a dal dary lidem. Ale to, že vystoupil, co jest, jediné že i sstoupil prvé do nejnižších stran země? Ten, kterýž sestoupil, Onť jest, kterýž i vstoupil vysoko nade všecka nebesa, aby naplnil všecko." /Ef.4,8-10; Žalm 68,19/

Toto je provždy pravým základem pokoje, požehnání a slávy Církve. Dokud skála nebyla udeřena, byl proud uzavřen a člověk nemohl nic dělat. Která lidská ruka by mohla vyvést vodu z tvrdé skály? A tak se můžeme ptát, jaká  lidská spravedlnost by mohla poskytnout zmocnění k otevření stavidel božské lásky? To je pravý způsob, jak vyzkoušet způsobilost člověka. Ani svým konáním, ani svými řečmi, ani svými pocity nemohl postavit základ pro seslání Ducha Svatého. Ať byl čímkoliv, toto učinit nemohl. Ale díky Bohu, je to učiněno. Kristus skončil dílo. Pravá Skála byla udeřena a osvěžující proud z ní vyrazil, takže žíznivé duše mohou pít. "Voda ta, kterouž Já dám  jemu", říká Kristus, "bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věcnému." /Jan 4,14/ A opět: "V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál Ježíš a volal, řka: Žízní-li kdo, pojď ke Mně a napij se. Kdož věří ve Mne, jakož dí Písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé. /A to řekl o Duchu, kteréhož měli přijmouti věřící v Něho; nebo ještě nebyl dán Duch Svatý, protože ještě Ježíš nebyl oslaven./" /Jan 7,37 -39; srv. též Skutky 19,2/ Jako v manně máme předobraz Krista, tak v proudu vytékajícím ze skály máme předobraz Ducha Svatého. "Kdybys znala ten dar Boží" /tj. Krista/..," ty bys prosila Jeho, a dal by tobě vody živé" /tj. Ducha/. /Jan 4,10/

Toto tedy je učení sdělené duchovní mysli skrze udeřenou skálu; ale jméno místa, na kterém tento význačný předobraz byl předložen, je stálým památníkem lidské nedověry. "A dal jméno místu tomu Massah /pokušení/ a  Meribah /reptání/, pro reptání synů Israelských, a že pokoušeli Hospodina, řkouce: Jest-li Hospodin uprostřed nás, či není?" /7.v./ Takováto otázka po tak mnohých ujištěních a osvědčeních Hospodinovy přítomnosti dokazuje hluboce zakořeněnou nevěru lidského srdce. Ve skutečnosti to znamenalo Ho pokoušet. Tak činili Židé za dnů, kdy Kristus byl mezi nimi, když od Něho žádali znamení z nebe, pokoušejíce Ho. Víra tak nikdy nejedná, ona věří a těší se Boží přítomností ne skrze znamení, ale skrze známost Jeho samého. Ví, že tu je pro ni, a těší se z Něho. Pane, dej nám prostšího ducha důvěry! Další bod předkládaný naší kapitolou je pro nás obzvláště zajímavý.

"Přitáhl pak Amalech, a bojoval s Israelem v Rafidim. I řekl Mojžíš k Jozue: Vybeř nám muže, a vytáhna, bojuj s Amalechem; já zítra státi budu na vrchu hory, hůl Boží v ruce své." /8. a 9.v./ Dar Ducha Svatého vede ke střetnutí. Světlo kárá a střetává se s temnotou. Kde všechno je tmou, tam není boje, ale i ten nejslabší boj prozrazuje přítomnost světla. "Tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu. Tyto pak věci jsou sobě vespolek odporné, tak abyste ne, což byste chtěli, to činili." /Gal.5,17/ Tak tomu je v kapitole, již máme před sebou; skála je udeřena a voda vytéká a my ihned čteme: "Přitáhl pak Amalech, a bojoval s Israelem." Poprvé zde vidíme Israel v konfliktu s vnějším nepřítelem. Až do této chvíle Pán bojoval za ně, jak čteme ve 14. kapitole: "Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete. "Teď však máme: "Vybeř nám m u ž e ." Nyní ovšem musí Bůh bojovat v Israeli, tak jako před tím bojoval z a něj. Znamená to rozdíl, pokud se týká předobrazu; a pokud jde o skutečnost k tomuto předobrazu, víme, že je velký rozdíl mezi boji Krista z a nás a mezi boji Ducha Svatého v nás. Boje Kristovy za nás jsou, díky Bohu, všechny vítězně skončeny a je zajištěn slavný a věčný mír. Boje Ducha Svatého v nás naopak stále pokračují.

Farao a Amalech představují dvě různé síly či vlivy. Farao představuje překážku osvobození Israele z Egypta. Amalech představuje překážku jejich putování pouští s Bohem. Farao užil věcí Egypta, aby zabránil Israeli sloužit Pánu; je proto obrazem Satana, který užívá proti Božímu lidu "tohoto přítomného věku zlého". /Gal.1,4/ Amalech naproti tomu stojí před námi jako předobraz těla. Byl vnukem Ezaua, jenž dal přednost jídlu z čočovice před prvorozenstvím. /Viz 1.Moj.36,12/ Byl prvním, kdo se postavil proti Israeli po jejich křtu "v oblace a v moři". Tyto skutečnosti umožňují zřetelně určit jeho charakter. A k tomu také víme, že Saul jako král Israele byl dán stranou proto, že selhal při zničení Amalecha. /1.Sam.15/ A dále shledáváme, že Aman je poslední z Amalechitských, o němž v Písmu nalézáme zmínku. Byl pověšen na šibenici pro svůj zlý útok proti semeni Israele. /Viz Ester 7/ Žádnému Amalechitskému nebyl dovolen přístup do shromáždění Páně. A konečně v uvažované kapitole vyhlašuje Pán věčný boj proti Amalechovi. Všechny tyto okolnosti nám podávají svědectví o skutečnosti, že Amalech je obrazem těla. Souvislost mezi jeho střetnutím s Israelem a vodou vytékající ze skály je velmi patrná a poučná a je v plném souhlasu s bojem, který musí věřící vést se zlou přirozeností a který je následkem vlastnictví nové přirozenosti, v níž přebývá Duch Svatý. Boj Israele začal, když stáli v plné síle vykoupení a okusili "duchovní pokrm a pili z duchovní skály ". /1.Kor.10,3-4/ Dokud se nesetkali s Amalechem, neměli nic činit. Nepotýkali se s faraonem, nezlomili moc Egypta, ani nerozbili řetězy jeho otroctví; nerozdělili moře, ani neponořili faraonovo vojsko do jeho vln; nedali sestoupit chlebu s nebe, ani nevyvedli vodu z tvrdé skály; žádnou z těchto věcí ani neučinili, ani učinit nemohli. Ale nyní jsou vyzváni, aby bojovali s Amalechem. Všechny předchozí boje byly mezi Hospodinem a nepřítelem. Měli jen "mlčeti" a hledět na mocné vítězství, které způsobilo vztažené rámě Hospodinovo, a těšit se z jejich výsledků. Pán bojoval z a ně; ale nyní bojuje v nich či skrze ně.

Tak je tomu také s Církví Boží. Vítězství, na nichž je založen její věčný pokoj a požehnání, vybojoval z a ni Kristus sám. Byl sám na kříži, sám v hrobě. Církev musela stát stranou, neboť jak by tam také mohla být? Jak by mohla přemoci Satana, snést Boží hněv nebo  oloupit smrt o její osten? To bylo nemožné. Ty věci leží zcela z dosahu hříšníků, ale nikoli z dosahu Toho, který přišel, aby je spasil, a který jediný mohl na Svých ramenou nést těžké břemeno všech jejich hříchů a Svou nekonečnou obětí toto břemeno provždy odstranit. Takto Bůh Duch Svatý poslaný Bohem Otcem může zaujmout na základě dokonalého smíření vykonaného Bohem Synem Svůj příbytek v Církvi jako celku a v každém jejím údu jednotlivě. Nyní, když v nás takto Duch Svatý na základě Kristovy smrti a vzkříšení zaujal Svůj příbytek, začíná náš boj. Kristus bojoval z a nás; Duch Svatý bojuje v nás. Sama skutečnost, že se těšíme z tohoto prvního bohatého ovoce vítězství, nás staví do přímého konfliktu s nepřítelem; ale jakou útěchou je, že jsme vítězi dříve, než vůbec vstoupíme na bitevní pole. Věřící kráčí k boji se zpěvem: "Díky Bohu, který dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista." /l.Kor.l5,57/ Nebojujeme proto v nejistotě, jako vítr rozrážejíce, ale podmaňujeme tělo své a v službu je podrobujeme. /1.Kor.9,26.27/ "Jsme více než vítězové /Kral.: "Ale v tom ve všem udatně vítězíme/ skrze Toho, kterýž nás zamiloval." /Řím.8,37/ Milost, ve které stojíme, zbavuje tělo veškeré moci nad námi. /viz Řím.6/ Jestliže zákon je "moc hřícha", /1.Kor.15,56/, pak milost je  jeho mdloba. Zákon dává hříchu moc nad námi, milost dává moc nám nad hříchem. "I řekl Mojžíš k Jozue: Vybeř nám muže, a vytáhna, bojuj s Amalechem; já zítra státi budu na vrchu hory, hůl Boží v ruce své. Tedy Jozue udělal tak, jakž mu poručil Mojžíš, a bojoval s Amalechem; Mojžíš pak, Aron a Hur vstoupili navrch hory. A dokud Mojžíš vzhůru držel ruce své, vítězil Israel; ale jakž opouštěl ruku svou, přemáhal Amalech. Ale že ruce Mojžíšovy byly obtíženy, vzavše kámen, podložili pod něho, a on sedl na něm; Aron pak a Hur podpírali ruce jeho, jeden z jedné, druhý z druhé strany. I byly obě ruce jeho vztažené až do západu slunce. A tak porazil Jozue Amalecha i lid jeho mečem." /9.-13.v./ Máme zde dvě odlišné věci, totiž boj a přímluvu. Kristus je na výsosti z a nás, zatímco Duch Svatý vede ten mocný boj v nás. Obojí jde ruku v ruce. Tou měrou, jak skrze víru uskutečňujeme moc Kristovy přímluvy za nás, vítězíme také nad svou zlou přirozeností. Někteří se snaží přehlížet skutečnost boje křesťana se starou přirozeností. 

Dívají se na znovuzrození jako na úplnou proměnu nebo obnovení vzhledem ke staré přirozenosti. Z této zásady by nezbytně vyplynulo, že věřící už nemá s čím bojovat. Jestliže má přirozenost je obnovena, s čím mám bojovat? S ničím. Ve mně není nic, poněvadž  moje stará přirozenost je obnovena, a zvenčí na mne nemůže nic působit, poněvadž zlo ve mně nenajde žádný styčný bod. Pro člověka, jehož tělo je zcela přeměněno, nemá svět žádný půvab a Satan nemá nic, čím nebo nač by působil. Všem těm, kdo hájí takovou teorii, možno říci, že zapomněli na místo, jež v historii Božího lidu zaujímá Amalech. Kdyby se byl Israel domníval, že zničením faraonova vojska pro ně boj už skončil, bylo by se jim smutně dařilo, když se na ně vrhl Amalech. Skutečností je, že jejich boje teprve započaly. Tak je tomu s věřícím, neboť "toto" všechno v předobraze dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu." /1.Kor.10,11/ Ale pro toho, jehož stará přirozenost byla obnovena, nebylo by zde ani "předobrazu", ani "příkladu", ani "napomenutí". Vskutku, takový člověk může jen málo potřebovat oněch milostivých opatření, které Bůh ve Svém království  učinil pro ty, kdo jsou předměty této milosti. Písmo nás jasně učí, že věřící v sobě nese něco, co odpovídá Amalechovi, a to je "tělo" - "ten starý člověk" - "tělesná mysl". /Řím.6,6;8,7;Gal.5,17/ Ale když nyní křesťan, postřehnuv pohnutky své zlé přirozenosti, začne pochybovat o tom, že je křesťanem, tu se nejen činí nanejvýš nešťastným, ale také se připravuje o výhodné postavení vzhledem k nepříteli. Tělesnost ve věřícím existuje a zůstane v něm až do konce. Duch Svatý její jsoucnost plně uznává, jak můžeme snadno vidět z různých částí Nového Zákona. V Řím.6,12 čteme; "Nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem." Takové nařízení by bylo zcela nevhodné, kdyby ve věřícím tělo neexistovalo. Bylo by zbytečné nám říkat, abychom nedali hříchu v sobě panovat, kdyby v nás hřích ve skutečnosti nepřebýval. Mezi přebýváním a panováním je veliký rozdíl. Přebývá ve věřícím, ale panuje v nevěřícím.

Ačkoliv tedy v nás hřích přebývá, máme - díky Bohu - základ moci nad ním. "Nebo hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí." /Řím.6,14/ Milost, která skrze krev kříže odňala hřích, zajišťuje naše vítězství a dává nám současnou moc nad jeho principem přebývajícím v nás. Zemřeli jsme hříchu, a proto již nemá žádné moci nad námi. "Kdo umřel, ospravedlněn jest od hříchu." /Řím.6,7/ "To vědouce, že starý člověk náš spolu s Ním ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom již potom nesloužili hříchu." /Řím.6,6/ "A porazil Jozue Amalecha i lid jeho mečem." Vše bylo vítězství a korouhev Hospodinova vlála nad triumfujícím vojskem s krásným a povzbuzujícím nápisem: "Jehovah - nissi" /Pán je má korouhev/. Jistota vítězství by měla být tak úplná jako pocit odpuštění vzhledem k tomu, že obojí je založeno na velké skutečnosti, že Ježíš zemřel a opět vstal z mrtvých. Na základě toho se věřící těší očištěnému svědomí a podmaňuje hřích, který v něm ještě přebývá. Když smrt Kristova vyhověla všem Božím nárokům vzhledem k hříchu, stává se Jeho vzkříšení zdrojem síly ve všech podrobnostech dalšího boje potom. Zemřel z a nás a nyní žije v nás. Kristova smrt nám dává pokoj, Jeho život nám dává sílu.

Je příkladné si uvědomit rozdíl mezi Mojžíšem na hoře a Kristem na trůně. Ruce našeho velkého Přímluvce nemohou nikdy poklesnout. Jeho přímluva nikdy nezakolísá. "Vždycky je živ, aby se za nás přimlouval." /Žid.7,25/ Jeho přímluva nikdy neustává a nade vším vítězí.  Když zaujal Své místo na výsosti v moci božské spravedlnosti, jedná pro nás v souhlasu s tím, co On je, a v souhlasu s nekonečnou dokonalostí toho, co vykonal. Jeho ruce  nikdy nepoklesávají, ani nepotřebuje nikoho, aby je podpíral. Jeho dokonalá přímluva je založena na Jeho dokonalé oběti. Staví nás před Boha oděné Svými vlastními dokonalostmi, takže ačkoliv máme vždycky příčinu sklánět své tváře do prachu u vědomí toho, co jsme, přece Duch Svatý nám může jenom vydávat svědectví o tom, čím je Kristus před Bohem pro nás, a o tom,  čím jsme my, v Něm. "Vy pak nejste v těle, ale v Duchu." /Řím.8,9/. Jsme v těle, pokud jde o náš skutečný stav, ale nejsme v tělesnosti, pokud se jedná o naše postavení. Nicméně tělesnost je v nás, ačkoliv my jsme jí odumřeli, ale my nejsme v tělesnosti, poněvadž  jsme obživeni s Kristem. Než skončíme úvahu této kapitoly, poznamenáme ještě, že Mojžíš měl s sebou na hoře hůl Boží - onu hůl, jíž udeřil do skály. Tato hůl byla výrazem či symbolem Boží moci, kterou vidíme jak ve smíření, tak i v přímluvě. Když bylo dílo smíření dokonáno, Kristus zaujal Své místo v nebi a seslal Ducha Svatého, aby přebýval v Církvi, takže tu je nerozlučné spojení mezi dílem Kristovým a dílem Ducha Svatého. V každém z nich se uplatňuje Boží moc.