Kapitola 14

Rudémoře

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

"Kteří se plaví po moři na lodích, pracujíce na velikých vodách, tiť vídají skutky Hospodinovy a divy Jeho v hlubokosti." /Ž.107,23- 24./ Jak pravdivé to je! A přesto naše zbabělá srdce se takových "velikých vod" tolik lekají. Raději se chceme plavit po mělčinách, a pak je výsledkem, že nemůžeme vidět "skutky" a "divy" našeho Boha, protože ty mohou být viděny a známy jen "v hlubokosti". Právě v den zkoušky a těžkosti smí duše zakusit něco z hlubokosti nevypravitelného požehnání, že směla spoléhat na Boha. Nemohlo by tomu tak být, kdyby všechno šlo hladce. Ne při klidné plavbě po hladině tichých vod jezera pociťujeme přítomnost Páně, nýbrž právě když bouře zuří a vlny se valí přes loď. Pán před nás neklade žádné vyhlídky, že budeme ušetřeni zkoušek a soužení, naopak říká nám, že se setkáme s obojím. Ale přislibuje nám, že bude s námi, a to je nekonečně více. Boží přítomnost ve zkoušce je lepší než vynětí ze zkoušky. Hluboká účast Jeho srdce s n ám i je mnohem sladší než moc Jeho ruky pro nás. Přítomnost Boha s Jeho věrnými služebníky, kteří procházeli pecí, byla mnohem lepší než projevení Jeho moci, aby byli z pece vytrženi. /Dan.3/ Přáli bychom si často, abychom se směli ubírat cestou beze zkoušek, ale to by s sebou neslo vážnou ztrátu. Přítomnost našeho Pána nebývá nikdy tak sladká jako v okamžicích hrozivé těžkosti.

Tak tomu bylo v případě Israelských, jak o tom máme zprávu v této kapitole. Byli uvedeni do obrovské, skličující těžkosti: byli povoláni "pracovat na velikých vodách"; "duše jejich v nebezpečenství rozplývala se". Farao litoval, že je nechal ujít ze své země, a proto činí zoufalý pokus, jak je přivést zpět. "Protož zapřáhl do svého vozu, a lid svůj vzal s sebou. A vzal šest set vozů vybraných, i všecky vozy egyptské, nad nimiž nade všemi byli hejtmané. A když se přiblížil farao, pozdvihli synové israelští očí svých, a aj, Egyptští táhnou za nimi. I báli se velmi, a volali synové israelští k Hospodinu." /6.-7. a 10.v./ Byla to vskutku veliká zkouška, - zkouška, kde všechno lidské úsilí nebylo nic platné. Bývalo by stejně pošetilé pokoušet se stéblem slámy zastavit mořský proud, jako snažit se pomoci si nějak vlastní silou. Před nimi bylo moře, za nimi faraonova vojska a kolem nich hory. A všimněme si, že to vše dopustil a nařídil Bůh. On určil jejich tábor "před Fiarot, mezi Magdolem a mořem, proti Belsefon". /2.v./ A k tomu ještě dovolil faraonovi, aby je dostihal. Proč to? Právě proto, aby se mohl zjevit ve spasení Svého lidu a v úplné porážce Svých nepřátel. "Kterýž rozdělil moře Rudé na díly, neboť jest věčné milosrdenství Jeho. A převedl Israel prostředkem jeho, neboť jest věčné milosrdenství Jeho. A uvrhl faraona s vojskem jeho do moře Rudého, neboť jest věčné milosrdenství Jeho." /Ž.136,13-15/ Není ani jednoho zastavení na celé cestě putování Božích vyvolených pouští, jehož hranice by nebyly naprosto přesně vyznačeny rukou neomylné moudrosti a nekonečné lásky. Zvláštní rozsah a vliv každého takového postavení byl přesně stanoven. Všechny Fiaroty a Magdoly jsou nařízeny v přímé souvislosti s mravním stavem těch, které Bůh vede zákruty a bludišti pouště a také v souvislosti se zjevením Své povahy. Nevěra může mnohdy vnukat otázku: "Proč to či ono? Jenom Bůh však zná všechna taková proč a On ta proč jistě vyvede na světlo, jestliže ukázání té jejich příčiny bude k Jeho oslavení a k dobrému pro Jeho lid. Jak často cítíme u sebe sklon ptát se, proč a z jakého důvodu jsme byli uvedeni do té či oné situace! Jak často se sami namáháme a klameme, chtíce si sami vysvětlit důvod, proč jsme vystaveni té či oné zkoušce! Oč lépe by pro nás bylo, kdybychom v pokorné oddanosti sklonili své hlavy a řekli: "Je to tak dobře" a "Bude to dobře"! Kdykoli nám Bůh určuje nějaké místo, můžeme být klidni a ujištěni, že nám je volí s největší moudrostí, a aby nám bylo co nejprospěšnější. A i když si pošetile a zúmyslně sami pro sebe zvolíme nějaké postavení, Bůh s největší laskavostí zvládne naši pošetilost a způsobí to, aby vliv okolností, které jsme si sami zvolili, musil nakonec spolupůsobit k našemu duchovnímu prospěchu.

Právě když je Boží lid uvržen do největších rozpaků a těžkostí, smí spatřovat nejslavnější zjevování Božího charakteru a působení, a proto je Bůh často uvádí do takového postavení zkoušek, aby Ho mohli lépe a zřetelněji vidět. Mohl je vést Rudým mořem a držet daleko z dosahu vojsk faraona, dříve ještě, než je tento začal z Egypta pronásledovat. Ale tím by nebylo Jeho jméno tak plně oslaveno, ani nepřátelé, na nichž se Bůh chtěl "oslavit", by tím nebyli bývali tak plně zahubeni. Příliš často ztrácíme tuto velikou pravdu ze zřetele a výsledkem bývá, že naše srdce v čase zkoušky bývá zemdlené. Kdybychom jen dovedli dívat se na takovou velice těžkou zkoušku jako na příležitost, kde Bůh chce veřejně ukázat plnou postačitelnost Své milosti v náš prospěch, umožnilo by nám to udržet své duše v rovnováze a oslavit Boha, i když máme procházet nejhlubšími vodami. Možná, že se musíme divit řeči Israele v té věci, o níž právě uvažujeme. Můžeme snad být na rozpacích, jak si ji vysvětlit, ale čím lépe známe svá zlá, nevěřící srdce, tím spíše uvidíme, jak velice se jim podobáme i my. Zdálo se, jako by úplně  zapomněli na nedávné zjevení Boží moci ve svůj prospěch. Byli přece svědky soudu nad egyptskými  bohy a jak všechna moc Egypta byla sražena k zemi pod ranami metly ve všemohoucné ruce Hospodina. Viděli, jak byl toutéž rukou přetržen železný řetěz egyptského otroctví a uhašena pec. To všechno viděli, a přece když se jim na obzoru ukazuje jeden temný mrak, jejich doufanlivost přestává, jejich srdce selhává a oni vyjadřují reptáním svou nevěru takto: "Zdali proto, že nebylo hrobů v Egyptě, vyvedl jsi nás, abychom zemřeli na poušti? Co jsi nám to učinil, že jsi vyvedl nás z Egypta?... Neboť lépe bylo nám sloužiti Egyptským než zemříti na poušti." /11.-12.v./ Taková je slepá nevěra! Neumí nic jiného než "vždy bloudit a nepoznávat Božích cest". A tato nevěra byla taková za všech dob, nezměnila se. Způsobila, že David v jedné zlé chvíli řekl: "Když tedy sejdu od ruky Saulovy, nic mi lepšího není, než abych naprosto utekl do země filistinské." /1.Sam.27,1/ A co se nakonec stalo? Saul padl na horách Gelboe a Davidův trůn byl postaven na věky. Podobně způsobila nevěra, že Eliáš Thesbitský v okamžiku hluboké tísně prchá, aby zachránil svůj život před hněvivými pohrůžkami Jezábel. A jak to nakonec dopadlo? Jezábel leží rozbita, svržená na dlažbu, a Eliáš je vzat v ohnivém voze do nebe.

Tak tomu bylo s Israelem v prvním okamžiku zkoušky. Věřili opravdu,  že jen proto je Pán s takovou těžkostí vysvobodil z Egypta, aby jim dal pomřít na poušti. Namlouvají si, že jen proto byli uchráněni krví beránka, aby mohli být pohřbeni na poušti. Takto usuzuje nevěra vždycky. Vede nás k tomu, že si vykládáme Boží myšlenky tváří v tvář určité těžkosti, namísto abychom si vysvětlovali tu či onu těžkost v Boží přítomnosti. Víra se dívá na těžkost a tam nalézá Boha v plné Jeho věrnosti, lásce a moci. Je výsadou věřícího, že se smí vždy zdržovat v Boží přítomnosti. Byl do ní uveden skrze krev Pána Ježíše Krista a neměl by nic strpět, co mu chce tuto přítomnost vzít. Toto místo nemůže nikdy ztratit, protože Kristus, Jeho Hlava a Zástupce, je pro něho sám zaujal a uchovává je. Ale i když nemůže ztratit místo samo, snadno může přicházet o radost z něho, může se připravit o jeho  praktické zakoušení a o jeho moc. Kdykoli se těžkosti věřícího postaví mezi jeho osobu a Pána, neraduje se už z přítomnosti Páně, ale dívaje se na ony těžkosti, trpí. Je to něco podobného, jako když se nějaký mrak postaví mezi nás a slunce a oloupí nás na čas o radost z jeho hřejivých paprsků. Mrak nemůže slunci zabránit, aby svítilo, pouze nám zabrání, abychom se z něho mohli radovat. Právě tak tomu bývá, když dovolíme svým zkouškám, těžkostem a bezradnostem, aby našim duším zakryly jasné paprsky dobrotivosti našeho Otce, která nám vždy září vstříc, s nezměněným jasem, ve tváři Ježíše Krista. Pro našeho Boha není žádná těžkost příliš veliká. Ba jistě, čím větší bývá nějaká těžkost, tím více místa a příležitosti tu bývá pro Něho, aby působil podle Svého vlastního charakteru jako Bůh veškeré moci a milosti. Israelovo postavení na počátku této kapitoly bylo ovšem velikou zkouškou, bylo jistě s to úplně sklíčit tělo a krev. Ale byl tu přece též Učinitel nebe i země a oni nemusili nic jiného než jen použít pro sebe Jeho moci. Ale, žel, milý čtenáři, jak rychle v praksi selháváme, když vyvstane nějaká zkouška! Tyto myšlenky se dají dobře poslouchat a snadno se ukládají na papír /a budiž za to Bohu dík a chvála, že jsou podle Něho pravé/, ale jiná věc bývá prakse, když se dostaví zkouška a s ní praktická příležitost. Jenom v praksi se může osvědčit jejich moc a uplatnit jejich požehnání. "Bude-li kdo chtíti vůli Jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jestli to učení z Boha." /Jan 7,17/ "I řekl Mojžíš lidu: Nebojte se, stůjte a vizte spasení Hospodinovo,  kteréž vám způsobí dnes; neboť Egyptských, kteréž jste viděli dnes, neuzříte nikdy více až navěky. Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete." /13.-14.v./ "Ztišit se" je to první postavení, které víra zaujme, když se dostavuje zkouška. Tělu a krvi je to nemožné. Všichni, kdo poněkud znají nepokojnost lidského srdce, které vidí blížící se zkoušku a těžkost, budou si umět představit, co vše se takovým "ztišením" rozumí. Lidská přirozenost musí stále něco dělat. Honí se a pachtí sem a tam. Ráda by se chtěla sama nějak uplatnit. A i kdyby se zdálo poněkud opodstatněné ospravedlňovat a posvěcovat její bezcenná počínání, kdybychom jí dali onen působivý a často používaný titul "oprávněné používání prostředků, které jsou právě k dispozici", přesto v jádře to nebývá nic jiného než pouhé a jasné ovoce naší nevěry, která vždycky vylučuje Boha; nevidí nic jiného než temný mrak, který si sama utvořila. Ano, nevěra si sama utváří anebo zveličuje těžkosti a pak nás vede k tomu, abychom je sami odstraňovali svou horečnou, ale naprosto neužitečnou činností, která ve skutečnosti kolem nás jenom rozviřuje oblak prachu, bránící nám vidět Boží spasení.

Víra naopak pozdvihuje duši nad takovou těžkost, a to přímo k Bohu, a činí ji schopnou "ztišit se". Svými neklidnými a úzkostlivými snahami beztak nic nezískáme. "My nemůžeme jednoho vlasu učiniti bílého aneb černého" ani "přidati ku postavě své loket jeden". /Mat.5,36 a 6,27/ Co mohl dělat Israel u Rudého moře? Mohli je vysušit? Anebo mohli srovnat hory s rovinou? Mohli zničit egyptská vojska? Jistěže ne. Byli uzavřeni mezi neproniknutelné zdi těžkostí, před nimiž přirozenost nemohla než se třást a cítit svou naprostou nemohoucnost. Ale to byl právě čas pro Boha, aby sám vystoupil a jednal. Jakmile je odstraněna nevěra, může na jeviště vstoupit Bůh. A abychom mohli správně porozumět Jeho činům, musíme se "ztišit". Každé pohnutí přirozenosti je samo o sobě skutečnou překážkou, abychom mohli chápat Boží zásah v náš prospěch a radovat se z něho.

To pro nás platí v každém úseku naší pozemské dráhy. Platí to pro nás jako pro hříšníky, když pod nemilým tlakem hříchu na naše svědomí býváme v pokušení utéci se k nějakým vlastním činům a dosáhnout tak upokojení. Tu se jistě máme "ztišit", abychom mohli "vidět spasení Boží". Vždyť co vůbec můžeme činit v díle zadostučinění za hřích? Mohli jsme být s Božím Synem na kříži? Cožpak jsme spolu s Ním mohli být tam hluboko v "cisterně hlučící" a v "blátě bahnivém"? /Ž.40,3/ Anebo mohli jsme si snad prorazit cestu až tam nahoru k oné věčné skále, na niž On se postavil ve vzkříšení? Každá správně uvažující mysl jistě hned dozná, že něco takového by bylo opovážlivým rouháním.

Pouze Bůh má co činit ve vykoupení, nám pak náleží jenom "stát a vidět spasení Boží". Již sama skutečnost, že je to Boží spasení, ukazuje, že člověk v něm nemůže naprosto nic učinit. Totéž pro nás však platí i dále od okamžiku, kdy jsme nastoupili putování co křesťané. V každé nové těžkosti, ať je velká nebo malá, má se naše moudrost ztišit, "stát", má se vzdát vlastních činů, zato však nalézat sladké odpočívání v Božím spasení. Ani nemáme činit nějaké rozdíly v těžkostech. Nemůžeme nikdy říkat, že některé těžkosti jsou tak nepatrné, že je můžeme hravě zdolat sami, zatímco v jiných těžkostech nám nemůže pomoci nic jiného než Boží ruka. Ne. Každá těžkost přesahuje naše možnosti a síly. Jsme stejně neschopni změnit barvu jediného svého vlasu, jako jsme neschopni odstranit nějakou horu, - stejně neschopni stvořit jediné stéblo trávy jako stvořit celý svět. Nic z toho nemůžeme učinit, ale všechno to může Bůh. Proto můžeme jen s pevnou vírou být uvrženi na Něho, "kterýž snižuje se, aby všecko spatřoval, což jest v nebi i na zemi". /Ž.113,6/ Někdy je nám, jako bychom byli vítězoslavně proneseni i nejtěžšími zkouškami, zatímco se jindy chvějeme, kolísáme a býváme sraženi k zemi i tou nejobyčejnější zkouškou. Proč? Protože v prvém případě býváme přinuceni uvalit své břímě na Pána, zatímco v případě druhém se pošetile pokoušíme nést je sami. Křesťan sám v sobě - ovšem uskuteční-li to - se podobá nepracujícímu motoru, kde mnoho peněz na opravu anebo pouze jedno nové nepatrné pérko mívají někdy naprosto stejnou cenu. "Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete." Jak vzácné ujištění! Jak jedinečně způsobilé uklidnit mysl i před nejděsivějšími těžkostmi a nebezpečími! Pán se staví nejen mezi nás a naše hříchy, ale také mezi nás a věci, kterými procházíme. Tím, co učinil v prvém případě, dává našemu svědomí pokoj, a tím, co v druhém případě koná, udílí pokoj srdci. Každý zkušený křesťan ví, že obě ty věci nejsou jedno a totéž. Je mnoho těch, kdo mají pokoj svědomí, ale nemají pokoj srdce. Nalezli Krista skrze milost a víru, jak se s božskou účinností Své krve postavil mezi ně a všechny jejich hříchy; ale nedovedou stejně prostě skrze víru uskutečňovat, aby On ve Své božské moudrosti, lásce a moci stál mezi nimi a jejich situacemi. Z toho plyne základní rozdíl jak v praktickém stavu duše jednotlivého věřícího, tak i v povaze jeho svědectví. Nic nemůže více oslavit Ježíšovo jméno než tiché odpočívání mysli, plynoucí z toho, že On stojí mezi námi a vším, co by mohlo být nějakým předmětem úzkosti našim srdcím. "Člověka spoléhajícího na Tě ostříháš v pokoji, neboť v Tebe doufá." /Iz.26,3/

Ale někdo se zeptá: "Cožpak nemáme vůbec nic dělat?" Odpovědí může být jiná otázka: "Co máme dělat?" Všichni, kdo se opravdu znají, musí odpovědět: "Nic." Jestliže tedy nemůžeme nic dělat, není pro nás lépe "ztišit se"? Jestliže Pán pracuje za nás, není nám lépe ustoupit a stát stranou? Chtěli bychom snad běžet před Ním? Chtěli bychom se nějak činně vmísit do okruhu Jeho působení? Měli bychom Jemu vstoupit do cesty? Zde je naprosto neužitečné, aby pracovali dva, jestliže jenom jeden je dokonale schopen učinit vše. Jistěže by nikoho nenapadlo přinést hořící svíčku a myslit si, že tím přidáme jasu slunci svítícímu v pravé poledne; a přece takový člověk by ještě mohl být považován za moudrého ve srovnání s jiným, který se pokouší pomáhat Bohu svou nepokojnou, nemístnou pracovní horlivostí. Jakmile však Bůh ve Svém velikém milosrdenství otevře cestu, smí na ni víra ihned vstoupit. Ona jen přestává chodit po cestě člověka, aby mohla chodit po Boží cestě. "I řekl Hospodin: Co voláš ke Mně? Mluv synům israelským, ať jdou předce." /15.v./ Pouze tehdy, když jsme se naučili "stát", býváme vskutku schopni vykročit. Pokoušet se o to dřív, než jsme se naučili onomu, povede jen k tomu, že se ukáže naše pošetilost a mdloba. Proto je opravdu moudré vždycky, kdykoli se dostaví nějaká těžkost nebo bezradnost, umět "stát", čekat jen na Boha, a On nám jistě otevře cestu. Po ní pak budeme moci pokojně a radostně "vykročit". Tam, kde Bůh sám před námi otevírá nějakou cestu, nebývá nejistota, ale každá samozvolená cesta se vždy ukáže jako cesta pochyb a váhání. Neznovuzrozený člověk může chodit se zdánlivě velkou jistotou a pevnou rozhodností po svých vlastních cestách. Ale jednou z nejzákladnějších složek nového stvoření je nedůvěřování sobě a spolu s tím spoléhání na Boha. Jen jestliže naše oči viděly spasení, budeme moci chodit po Jeho cestě. Ale nikdy ji nebudeme moci jasně rozeznat, dokud neskoncujeme s veškerou svou neužitečnou činností. Je zvláštní moc a krása ve slovech "vidět spasení Hospodinovo". Již sama skutečnost, že jsme vybízeni "vidět" Boží spasení, svědčí o tom, že ono je hotové, úplné. Učí nás, že spasení je věc učiněná a zjevená Bohem, na kterou se jen můžeme dívat a z ní se radovat. Není to nějaká věc, kterou by zčásti učinil Bůh a zčásti člověk. Kdyby tomu tak bylo, nemohla by být nazvána Božím spasením. Aby jím spasení bylo, musí být úplně zbaveno všeho, co je z člověka. Člověk v té věci zpravidla neumí dělat nic jiného, než že kolem rozšíří oblak prachu zatemňující výhled na Boží spasení. "Mluv synům israelským, ať jdou předce." Zdá se, jako by i Mojžíš ustával, jak tomu nasvědčuje otázka Páně: "Co voláš ke Mně?" Mojžíš sice řekl lidu, aby "stáli a viděli spasení Hospodinovo", ale jeho vlastní mysl byla dále v hlubokých zkouškách a v opravdovém volání k Bohu. Ale je naprosto neužitečné volat k Bohu, dokud sami něco děláme, stejně jako je neužitečné dělat něco, máme-li čekat. Žel, že to však často tak děláme. Vydáváme se na nějakou cestu, zatímco máme stát, a stojíme, máme-li vykročit. V případě Israele mohla ovšem v srdci vyvstat otázka: "Kam máme jít?" Zdálo se, že před nimi leží naprosto nepřekročitelná překážka, která jim brání vykročit. Vždyť jak by mohli jít mořem? V tom byla ona těžkost. Přirozenost by tuto otázku nemohla nikdy vyřešit. Ale smíme si být jisti, že Bůh nám nikdy neudílí žádný příkaz, aby nám spolu s ním nedal také sílu uposlechnout.

Skutečný stav srdce může být příkazem vystaven zkoušce, ale duši, která skrze milost je připravena poslechnout, udělí Bůh sílu shůry, aby to mohla učinit. Když Kristus přikázal onomu muži s uschlou rukou, aby ji vztáhl, mohl onen člověk ovšem říci: "Jak ji mohu vztáhnout, když visí jako mrtvá?" On však neříká nic, protože spolu s příkazem a ze stejného zdroje vyšla i moc uposlechnout. Podobně v případě Israele vidíme, že spolu s příkazem, aby vykročili, milost opatřila také potřebnou cestu. "Zdvihni hůl svou, a vztáhni ruku svou na moře, a rozděl je; a nechať jdou synové israelští prostředkem moře po suše." /16.v./ Zde byla cesta víry. Boží ruka nám otevírá cestu, abychom učinili první krok, a to je vše, co vždy víra žádá. Bůh nikdy nedává řízení pro dva kroky najednou. Nejprve musím ten jeden krok udělat a pak mi On udělí světlo pro další krok. To udržuje srdce v závislosti na Bohu. "Věrou přešli moře Rudé jako po suchu." /Žid.11,29/ Je zřejmé, že moře nebylo rozděleno celé najednou. Kdyby tomu tak bývalo, byli by mohli jít "viděním" a ne "vírou". Nepotřebuji přece víru, jestliže mám vyjít a vidím před sebou cestu otevřenou až do konce; ale vyjít a moci udělat jen jeden krok - k tomu je třeba víry. Moře se stále otevíralo, jak postupovali vpřed, takže pro každý další krok museli spoléhat na Boha. Taková je cesta, po níž Pán vedl Svou řídící rukou Svůj vykoupený lid. Prošli temnými vodami smrti a musili shledat, že právě tyto "vody jim byly jako zeď po pravé i po levé straně." /22.v./ Egyptští po takové cestě jít nemohli. Vkročili na ni proto, že viděli, že je před nimi otevřená; - u nich to bylo vidění, nikoli víra. "0 čež pokusivš e se Egyptští, ztonuli." /Žid.11,29/ Když se lidé pokoušejí dělat, co pouze víra může vykonat, musí se potkat jen s porážkou a zahanbením. Po cestě, na niž Bůh povolává Svůj lid, nemůže nikdy chodit přirozenost. "Tělo a krev království Božího dosáhnouti nemohou" /1.Kor.15,50/, ani nemohou chodit po Božích cestách. Víra je onou velikou, význačnou zásadou Božího království a pouze ona nás může uschopnit k chození po Božích cestách. "Bez víry pak nemožné jest líbiti se Bohu." /Žid.11,6/ Zcela zvláštním způsobem Ho oslavujeme, když s Ním, jak se říká, slepě chodíme. Dokazujeme tím, že více důvěřujeme zraku Jeho než svému vlastnímu. Jestliže vím, že Bůh se dívá vpřed místo mne, pak mohu klidně zavřít oči a mohu putovat v svatém klidu a v bezpečí. Pokud jde o lidské věci, víme, že tam, kde je na svém místě nějaká hlídka nebo strážný, mohou ostatní klidně spát. Oč více smíme odpočívat v dokonalém bezpečí my, víme-li, že Ten, který nikdy nedříme ani nespí /Ž.121,4/, má Své oko upřené na nás a Své věčné rámě ovinuté kolem nás! "I bral se anděl Boží, kterýž byl prvé předcházel vojsko israelské, a šel zezadu za nimi; neboť hnul se sloup oblakový, kterýž byl před nimi, a stál zezadu za nimi. A přišed mezi vojska Egyptských a vojska israelská, byl Egyptským oblakem a tmou, Israelským pak osvěcoval noc, tak aby nepřiblížili se jedni k druhým přes celou noc." /19.-20.v./ Hospodin se postavil přímo mezi Israele a nepřítele. To byla jistě mocná ochrana. Dříve než by se byl farao mohl dotknout jediného vlasu na hlavě některého Israelity, byl by musil projít přímo příbytkem Nejvyššího, ano, samým Hospodinem. Takto se Bůh vždycky klade mezi Svůj lid a každého nepřítele, takže žádná proti nim ukovaná zbraň nikdy nic neprospěje. /Srv. Iz.54,17/ On se postavil mezi nás a naše hříchy, a je naší radostnou výsadou, že Ho smíme nalézat mezi sebou a každou bytostí nebo věcí, která by mohla být proti nám. To je pravá cesta, na níž nalezneme jak pokoj srdce, tak i pokoj svědomí. Věřící se může pustit do pilného a pečlivého hledání svých hříchů, ale nenajde je. Proč? Bůh je mezi ním a jimi. On všechny naše hříchy "hodil za Sebe" /Iz.38,17/, zatímco nás, vykoupené, zalévá zároveň světlem Své usmířené tváře.

Právě tak může věřící hledat své těžkosti a nenajde je, protože Bůh je mezi ním a jimi. Jestliže tedy oko spočine pouze na Kristu, namísto aby spočívalo na svých hříších a těžkostech, osladí mu to mnohý hořký kalich a rozjasní mnohou temnou hodinu. Vždycky se však přesvědčujeme, že devět desetin našich zkoušek a starostí je způsobováno zlem, kterého se předem obáváme, nebo které existuje pouze v naší rozhárané a nevěřící mysli. Kéž by každý čtenář znal onen hluboký, pevný pokoj srdce i svědomí, který vyplývá z toho, že máme Krista v celé Jeho plnosti mezi sebou a všemi svými hříchy a všemi svými starostmi.

Je vážné, ale zároveň zajímavé povšimnout si v této kapitole dvojího rázu "sloupu". Egyptským byl "oblakem a tmou", ale Israelitům "osvěcoval noc". Podobně jako kříž našeho Pána Ježíše Krista! Zajisté i kříž má dvojí charakter. Je základem pokoje věřícího, ale zároveň pečetí rozsudku nad provinilým světem. Tatáž krev, která očisťuje svědomí hříšníka a udílí mu dokonalý pokoj, lpí nesmazatelně na této zemi a dovršuje její vinu. Totéž poslání Božího Syna, které odnímá světu jeho kabát přetvářky a ukazuje, že je naprosto bez omluvy, přiodívá Církev pláštěm spravedlnosti a naplňuje ústa neutuchající chválou. Tentýž Beránek, jenž prchlivostí hněvu předěsí všechna pokolení a všechny vrstvy obyvatel země, bude láskyplnou rukou věčně vodit Své stádo, koupené krví, po zelených pastvách a kolem tichých vod. /Srv. Zj.6,15-17 s 7,13-17/

Závěr této kapitoly nám ukazuje Israelity, jak slaví vítězství na břehu Rudého moře, a faraonova vojska zatopená spoustami jeho vod. Obavy Israelitů i pyšná vychloubání Egyptských se ukázala jako naprosto bezpodstatná: obojí bylo zničeno slavným Hospodinovým dílem. Tytéž vody, které byly Božímu vykoupenému lidu zdí, se staly faraonovi hrobem. Tak tomu ale bývá vždycky. Ti, kteří chodí vírou, nalézají cestu, po níž se mohou ubírat, zatímco všichni, kteří se o to pokoušejí bez víry, najdou tam svůj hrob. Toto je velmi vážná pravda, kterou ani dost málo neoslabuje skutečnost, že farao jednal v jasném a skutečném nepřátelství proti Bohu, když "se pokusil" přejít Rudé moře. Vždy se ukáže pravda, že všichni, kteří se pokoušejí napodobovat skutky víry, budou zahanbeni. Blaženi všichni, kteří jsou schopni chodit vírou, byť i byli slabí. Ti jdou cestou nevypravitelného blahoslavenství,- cestou, která byla započata, sledována a zakončena s Bohem, i když na ní bylo často zřejmé klesání a mdloby. Ó kéž bychom všichni více rozuměli Boží skutečnosti, tiché vznešenosti a svaté nezávislosti oné cesty! Nemůžeme opustit obsahem bohatý oddíl této knihy a nezmínit se o 1.Kor.10,1, kde je nám připomenut "oblak a moře". "Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, že otcové naši všichni pod oním oblakem byli, a všichni moře přešli, a všichni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace a v moři." /1.-2.v./ V tomto místě má křesťan mnoho hlubokého, vzácného naučení. Apoštol dále říká: "Ty pak věci ku příkladu nám se staly" /6.v./, čímž nám je podáno  Boží oprávnění pro výklad křtu Israele "v oblaku a v moři" jako předobrazu. A jistě je to hluboce významné a prakticky důležité. Jako takto pokřtěný lid nastoupili cestu pouští, kde jim Boží láskyplná ruka opatřovala "duchovní pokrm" i "duchovní nápoj". Jinak řečeno, byli obrazně lidem, který byl mrtev Egyptu a všemu, co s tím souviselo. Oblak a moře byly jim tím, čím jsou nám Kristův kříž a hrob. Oblak je zabezpečoval před nepřáteli, moře je oddělovalo od Egypta. Podobně nás kříž chrání před vším, co by mohlo být proti nám, a stojíme na nebeské straně prázdného Ježíšova hrobu. Zde začínáme svou cestu pouští, zde začínáme okoušet nebeskou mannu a napájet se z proudů, které tryskají z "duchovní skály", ubírajíce se jako poutníci vpřed k oné vlasti odpočinutí, o níž nám Bůh mluvil.  Chtěl bych ještě dodat, že čtenář by se měl snažit porozumět rozdílu mezi Rudým mořem a Jordánem. Obě tato rozhraní mají svůj protějšek v Kristově smrti, ale zatímco v Rudém moři vidíme oddělení od Egypta, máme v Jordánu uvedení do Kanaánu. Věřící je nejen oddělen Kristovým křížem od přítomného zlého věku, nýbrž vyšel z Kristova hrobu živ, byl s Ním vzkříšen a posazen v Kristu na nebesích. /Ef.2,5-6/ A tak třebaže je obklopen věcmi Egypta, je podle nynějších zkušeností na poušti, ačkoli zároveň mocí víry se nese vzhůru k onomu místu, kde po Boží pravici sedí Ježíš. Takže věřícímu už jsou odpuštěna nejen všechna přestoupení, nýbrž je též skutečně spojen se zmrtvýchvstalým Kristem v nebesích; není už jen Kristem spasen, nýbrž je s Ní m spojen navěky. Nic menšího nemohlo ani uspokojit Boží srdce, ani uskutečnit Jeho plány týkající se Církve. Jak tomu, milý čtenáři, rozumíme? Věříme tomu? Uskutečňujeme to? Zjevujeme moc těchto skutečností? Chvála budiž za milost, která způsobila, že jsou nezměnitelně pravdivé o každém údu Kristova těla, ať je to oko, oční řasa, ruka nebo noha.

Jejich pravost a skutečnost nezávisí na tom, jak je zjevujeme, jak je uskutečňujeme, nebo jak jim rozumíme, nýbrž na DRAHÉ KRVI KRISTA, která zahladila všechnu naši vinu; ona položila základ všem úradkům, které Bůh o nás učinil. Zde je pravé odpočinutí pro každé zlomené srdce a pro každou obtíženou mysl.