Kapitola 12

Fáze a vyjití z Egypta

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

"Řekl pak byl Hospodin Mojžíšovi: Ještě ránu jednu uvedu na faraona a na Egypt, potom propustí vás odsud; propustí docela, anobrž vypudí vás odsud." /11,1/ Ještě jedna těžká rána musí dopadnout na onoho srdcem zatvrzeného vládce a na jeho zemi, než bude donucen propustit milované předměty svrchované Hospodinovy milosti. Jaká je to holá marnost, zatvrzuje-li se člověk a pozdvihuje-li se proti Bohu, protože On jistě může rozdrtit na prášek i to nejtvrdší srdce a v prach snížit i tu nejpyšnější mysl. "Kterýž chodící v pýše může snižovati." /Dan.4,34/ Člověk si může bláhově namlouvat, že něco znamená, může zpupně pozdvihovat hlavu s okázalostí a chvástavostí, jako by byl svým vlastním pánem. Pošetilec! Jak málo zná skutečné své postavení a svůj charakter! Je pouhým nástrojem Satana, který člověka béře a používá ve svých zlovolných snahách mařit Boží předsevzetí. Ten nejosvícenější rozum, ten nejvyšší úctu vzbuzující genius, ta nejnezkrotitelnější síla, nejsou-li pod přímým řízením Ducha Božího, jsou jen pouhými různými nástroji v Satanově ruce k dalšímu provádění jeho temných záměrů. Žádný člověk není sám sobě pánem: buď je ovládán a řízen Kristem, anebo Satanem. Egyptský král se mohl bláhově domnívat, že je svobodnou, na nikom nezávislou osobou, ale ve skutečnosti byl pouhým nástrojem v rukou někoho jiného. Za jeho trůnem stál Satan, a protože se farao postavil proti Božím záměrům, byl soudcovsky vydán oslepujícímu a zatvrzujícímu vlivu svého krutého pána, kterého si sám zvolil. To nám pomůže vysvětlit onen tak často se vyskytující výraz v dřívějších kapitolách 2. Mojžíšovy knihy: "Hospodin zatvrdil srdce faraonovo." Je marné, snaží-li se někdo vyhnout plnému, jasnému smyslu tohoto velice vážného výroku. Jestliže člověk vzdoruje světlu Božího svědectví, jest jeho srdce soudcovsky oslepeno a zatvrzeno. Bůh ho opustí, zůstaví ho jemu samému, a pak přijde Satan a táhne ho střemhlav do zahynutí. Faraonovi se dostalo přemnohého světla, aby poznal nehoráznou nesmyslnost svého počínání, když usiloval zadržet ty, jimž Hospodin poručil, aby šli. Ale pravou snahou jeho srdce bylo pracovat proti Bohu, takže Bůh ho zanechal jemu samému a učinil z něho pomník Své slávy "po vší zemi". To není nic tak těžkého pochopit, vyjímaje ty, kteří se chtějí stále s Bohem přít - kteří chtějí "útočit na silné kování štítu Všemohoucího" /srv. Job 15,26 -p.p./: k záhubě svých nesmrtelných duší.

Bůh někdy dává lidem něco podle skutečného přání jejich srdce: " . . . protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži, a aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost." /2.Thes.2,11-12/  Jestliže lidé nestojí o pravdu, když je jim předložena, pak jistě dostanou lež. Nechtějí-li Krista, budou mít Satana, - nechtějí-li nebe, budou mít peklo. +/ Má duch nevěry právo něco tu vytýkat? Dřív než se k tomu odváží, nechť podá důkaz, že všichni, s nimiž musilo být takto soudcovsky naloženo, učinili zadost své zodpovědnosti a povinnosti. Nechť třeba dokáží, že farao jednal podle určité míry světla, které měl. A totéž by musilo být dokázáno v každém jiném případě. Je nesporné, že takovou úlohu dokazování musí podniknout ti, kdo se s Bohem chtějí přít o způsob, jak On naloží s odmítači Své pravdy. Srdcem prostné Boží dítě ospravedlní Boha i ve všech Jeho nejnevyzpytatelnějších cestách. A i když se nemůže pustit do obtížných otázek mysli pochybovače a rozřešit je, přesto smí být dokonale uspokojeno Božím slovem: "Zdaliž soudce vší země neučiní soudu?" /1.M.18,25/ V tomto způsobu, jak se vypořádat se zdánlivou těžkostí, je mnohem více moudrosti, než v tom nejlépe připraveném důkazu, neboť je naprosto jisté, že takové srdce, které chce "odmlouvat Bohu" /Řím.9,20/, nebude nikdy přesvědčeno důkazy člověka.

Nicméně Boží absolutní výsadou je odpovídat na každé pyšné mudráctví a do prachu snižovat pyšné nápady lidských myslí. On může nadepsat rozsudek smrti nad přirozeností i v jejích nejlíbivějších projevech. "Je uloženo lidem jednou umříti." /Žid.9,27/ Tomu se nelze vyhnout. Člověk se může snažit skrývat své pokoření různě, zakrývat svůj útěk do údolí smrti co nejhrdinněji, - může ten nejbídnější úsek svého života nazývat těmi nejčestnějšími jmény jaké jen lze vymyslet - může pozlacovat smrtelnou postel falešným třpytem, může krášlit +/ Je obrovský rozdíl, jak Bůh jedná s pohany /Ř.1/ a se zavrhovači evangelia /2.Thes.1. a 2/. Pokud jde o ty první, čteme: "protože poznavše Boha, nectili jako Boha,...protož i Bůh vydal je v žádosti srdce jejich". Ale o těch druhých zní Boží slovo takto: "protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli,... protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži, a aby odsouzeni byli všichni." Pohané odmítají svědectví Božího stvoření a proto jsou zůstaveni sobě samým. Odmítači evangelia však zavrhují plný jas světla zářícího z kříže, a proto jim Bůh brzy pošle "mocné dílo podvodů." Jak vážné pro dnešní dobu, kdy je tolik světla a tak mnoho vyznavačství! smuteční průvody a hroby zdáním okázalosti, pompy a slávy, může nad tlejícím prachem stavět nádherné pomníky a vyrývat na ně záznamy o lidské pýše - ano, to vše může dělat, ale vzdor tomu všemu smrt zůstane smrtí a její příchod nemůže člověk zadržet ani o jedinou minutu, a také z ní nemůže udělat něco jiného, než čím ona je, totiž "odplatou za hřích". Výše uvedený sled myšlenek napadá člověka při četbě prvního verše 11. kapitoly: "ještě ránu jednu"! Jak vážný výrok! Napsal rozsudek smrti na každého egyptského prvorozeného, "počátek /tj. prvotiny/ všeliké síly jejich" /Ž.105,36/. "I řekl Mojžíš: Takto praví Hospodin: 0 půlnoci Já půjdu prostředkem Egypta. A pomře všecko prvorozené v zemi egyptské, od prvorozeného faraonova, jenž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného děvky, kteráž jest při žernovu, i všecko prvorozené hovad. I bude křik veliký po vší zemi egyptské, jakéhož nebylo prvé, a jakéhož nikdy nebude více." /11,4-6/ Toto měla být poslední rána; smrt v každém domě. "U synů pak israelských nikdež nehne pes jazykem svým, ovšem pak ani člověk ani hovado, abyste věděli, že rozdíl učinil Hospodin mezi Egyptskými a Israelskými." / 7.v./ Je to jenom Pán, jenž může "rozdíl učinit" mezi těmi, kdo jsou Jeho a kdo nikoli. Není naší věcí říkat někomu: "Táhni pryč, nepřistupuj  ke mně, neboť světější jsem nežli ty". /Iz.65,5/ To by byla řeč farizeje. Jestliže však Bůh učiní nějaký rozdíl, jsme povinni zkoumat, v čem ten rozdíl spočívá. V případě, o němž právě uvažujeme, vidíme, že šlo prostě o život nebo smrt. Takový byl onen veliký "rozdíl" způsobený Bohem. Sám Bůh vykreslil ostrou hraniční čáru, na jejíž jedné straně byl "život" a na druhé "smrt". Mnohý prvorozený Egypťan mohl být stejně hezký a milý jako Israelita, ba možná ještě více, - ale Israel měl život a světlo na základě Božích plánů lásky, která způsobila vykoupení, založené, jak brzy uvidíme, na krvi beránka.

Takové bylo šťastné místo Israele. Na druhé straně však po celé egyptské zemi, široko daleko, od vládce na trůně až do sloužící otrokyně u žernovu, nebylo vidět nic jiného než smrt, - nic jiného slyšet než křik hrozné úzkosti, způsobený dopadem těžké rány Hospodinovy metly. Bůh dovede ponížit zpupnou mysl člověka. Jistě "i hněv člověka chváliti Ho musí, a ostatek zuřivosti zkrotí." /Ž.77,11/ "I sestoupí všickni tito služebníci tvoji ke mně, a skláněti mi se budou, řkouce: Vyjdi, ty i všecken lid, kterýž jest pod správou tvou; a potom vyjdu." /8.v./ Bůh naplní své plány. Úmysly Jeho milosrdenství musí být provedeny stůj co stůj, ale zahanbení tváře bude podílem každého, kdo se bude chtít postavit do cesty. "Oslavujte Hospodina, neboť jest dobrý, neboť věčné jest milosrdenství Jeho...Kterýž ranil Egyptské v prvorozených jejich, neboť věčné jest milosrdenství Jeho. A vyvedl Israele z prostředku jejich, neboť jest věčné milosrdenství Jeho. V ruce silné a v rameni vztaženém, neboť jest věčné milosrdenství Jeho." /Ž.136/  "Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi a k Aronovi v zemi egyptské, řka: Tento měsíc počátek měsíců vám bude; první vám bude mezi měsíci ročními." /12,l-2/ Zde je uvedena velice zajímavá změna v časovém pořadí. Běžný aneb občanský rok probíhal jako obvykle, když ho tu Hospodin v souvislosti se Svým lidem přerušuje a v principu je vlastně poučuje, že mají začít nové období ve společenství s Ním. Na svou dřívější historii se měli od této chvíle dívat jako na prázdný, nepopsaný list papíru. Na vykoupení měli hledět jako na první krok do skutečného života. To nás učí prosté, srozumitelné pravdě. Život člověka je bezcenný až do doby, kdy začne chodit s Bohem v známosti úplného spasení a hlubokého, pevného pokoje způsobeného krví Beránka. Vše, čím člověk byl předtím, je podle Božího úsudku, a pověděno slovy Písma: "mrtvý ve vinách a hříších", "odcizený od života Božího". /Ef.2,1;4,18/ Celá jeho historie v takovém období je jako úplné nic, i když podle lidských výpočtů to může být nepřetržitý sled pilné činnosti. Všechno, co poutá zájem člověka tohoto světa: tituly, vyznamenání a pocty, bohatství, zábavy a "užití života", zkrátka všechno, je-li zváženo ve světle Božího soudu, je-li zváženo na vahách svatyně, musí být počteno za bídné nic, za bezcennou prázdnotu, naprosto nehodnou, aby se jí dostalo nějakého místa v záznamech Ducha Svatého. "Kdož jest nevěřící Synu, neuzříť života." /Jan 3,36/ Lidé považují za "opravdový život", když se ženou do společnosti, když cestují sem a tam a dívají se na všechno, co se vůbec kde dá vidět. Ale zapomínají, že tím jediným pravým, oním jedině skutečným, jedině Božím "poznáním života" jest "věřit v Božího Syna".

Jak málo lidí na to myslí! Podle jejich představ se "opravdový život" končí, jakmile se někdo stane opravdu a ve skutečnosti, nejen co do jména a vyznání navenek, křesťanem. Boží slovo nás však učí, že pouze tak můžeme uzřít život a okoušet pravého štěstí. "Kdožť má Syna, máť život." /1.Jan.5,12/ A jinde znovu: "Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest." /Ž.32,1/ Života a štěstí můžeme dosáhnout výhradně v Kristu. Mimo Něho je podle úsudku nebe všechno jenom smrt a bída, byť to vypadalo navenek sebe pěkněji. Jenom je-li odstraněn z našeho srdce hustý závoj nevěry a my jsme schopni hledět okem víry na krvácejícího Beránka, jenž nesl na zlořečeném dřevě přetěžké břemeno naší viny, vstupujeme na cestu života a máme podíl na Boží blaženosti. Ano, je to život, jenž začíná u kříže a plyne vstříc věčné slávě, - a blaženství, které se den ze dne stává hlubší a čistší, úže spjaté s Bohem a založené na Kristu, dokud nedosáhne své vlastní sféry v přítomnosti Boží a Beránkově. Hledat život a štěstí nějak jinak je marnější práce než dělat cihly beze slámy. Nepřítel duší ovšem obestírá toto jeviště pomíjejícnosti pozlacováním, aby si lidé mysleli, že všechno je zlato. Uvádí všelijaká loutková představení, aby u nemyslícího davu vyvolal hlučný smích, a diváky nenapadne, že v zákulisí všeho je Satan, a že jeho cílem je vzdalovat lidi od Krista a táhnout je do věčné záhuby. Není nic skutečně pravého, opravdu pevného a vpravdě uspokojujícího kromě Krista. Mimo Něho "všecky věci jsou marnost a trápení ducha". /Kaz.2,17/ Pouze v Něm lze nalézt pravou a věčnou radost, a náš život začíná opravdu teprve tehdy, když začneme žít v Kristu, z Krista, s Kristem a pro Krista. "Tento měsíc počátek měsíců vám bude; první vám bude mezi měsíci ročními." Doba strávená v cihelnách a u hrnců masa musí být považována za dobu, která jako by neexistovala. Je od toho okamžiku bez ceny, ledaže její občasné připomínání oživuje a prohlubuje při nás vědomí, co vše pro nás Boží milost vykonala. "Mluvte ke všemu shromáždění israelskému, řkouce: Desátého dne měsíce tohoto vezmete sobě jeden každý beránka po čeledech, beránka na každý dům... Beránka bez vady, samce ročního míti budete, kteréhož z ovcí aneb z koz vezmete. A chovati ho budete až do čtrnáctého dne měsíce tohoto; a zabije ho všecko množství shromáždění israelského k večeru." /3.-6.v./ Zde vidíme vykoupení lidu, založené na krvi beránka, jak to bylo ve věčném Božím plánu. To udílí všemu Boží pevnost a stálost. Vykoupení nebylo nějakou pozdější Boží myšlenkou. Dříve ještě než byl svět, než byl Satan a hřích, - ano, ještě předtím než byl slyšen Boží hlas přerušující ticho věčnosti a povolávající v existenci množství světů, byly už učiněny hluboké plány Jeho lásky a tyto plány nikdy nemohly nalézt dostatečně pevný základ ve stvoření. Všechna požehnání, výsady a důstojenství stvoření se zakládala na poslušnosti stvoření a jakmile stvoření zhřešilo, bylo vše ztraceno. Ale i tu Satanův pokus zkazit stvoření jen otevírá cestu ke zjevení ještě hlubších Božích plánů vykoupení.

Tato krásná pravda je nám obrazně předložena v tom, že beránek  byl "chován" od "desátého" do "čtrnáctého dne". Že tento beránek ukazoval na Krista, je nesporné. 1.Ep.Korintským 5,7 podává jednoznačný výklad tohoto zajímavého předobrazu: "Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus." V 1.ep. Petrově máme narážku na chování Beránka: "Vědouce, že ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste z marného svého obcování toho, od otců vydaného, ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného, Krista, předzvěděného zajisté před ustanovením světa, zjeveného pa k v časíc h posledních pro vás ." /1,18-20/ Všechny Boží plány od věčnosti se týkaly Krista a žádné úsilí nepřítele je nikdy nemohlo zrušit. Naopak, jeho úsilí měla výsledkem jen zjevení Boží nevyzpytatelné moudrosti a neproměnné pevnosti Jeho předsevzetí. Jestliže "Beránek nevinný a neposkvrněný" byl "předzvěděn před ustanovením světa", pak jistě vykoupení musilo být v Boží mysli ještě před založením světa. Ten nejvyšší chvály hodný neměl zapotřebí se zastavit, aby pojal nějaký plán k odstranění hrozného zla, které nepřítel uvedl do Jeho nádherného stvoření. Ne, stačilo jen, aby vynesl z nevyzpytatelného pokladu Svých drahých rad pravdu o Beránku bez poskvrny, který byl předzvěděn od věčnosti a byl "zjeven v časích posledních pro nás". Krve Beránka nebylo třeba ve stvoření, když právě vyšlo z ruky Stvořitele, a kde se na něm ve všem všudy jevil nádherný otisk Jeho ruky, ten nezvratný důkaz, "totiž ta Jeho věčná moc a Božství" /Řím.1/; ale když "skrze jednoho člověka hřích na svět všel" /Řím.5,12/, vystoupila do popředí vyšší, bohatší, plnější a hlubší myšlenka o vykoupení krví Beránka. Tato slavná pravda poprvé pronikla hustými oblaky, které obklopovaly naše praprarodiče, když museli opustit zahradu Eden. Její třpytivá záře nám svítí vstříc v obrazech a stínech Mojžíšovy doby. Ale plným jasem zazářila světu, když Kristus "z výsosti" zjevil se v Osobě "Boha zjeveného v těle" /Luk.1,78; 1.Tim.3,16/, a její přerozmanité, vzácné výsledky se uskuteční, až ten v bílá roucha oděný, palmové ratolesti nesoucí nesčíslný zástup se shromáždí kolem trůnu Božího a Beránkova a všechno stvoření bude odpočívat pod žezlem pokoje Davidova Syna.

Nuže onen desátého dne vzatý a až do čtrnáctého dne chovaný beránek nám ukazuje na Krista od věčnosti předzvěděného Bohem, ale zjeveného pro nás v posledních dnech. Věčný Boží plán v Kristu se stal základem pokoje věřícího. Nic menšího než to nemohlo by postačit. Jsme tu vedeni zpět daleko před stvoření, před hranice času, před dobu, kdy hřích vstoupil na tento svět, ano, přede všecko, co vůbec mohlo ovlivnit základ našeho pokoje. Výrok "předzvěděný před  ustanovením světa" nás vede zpět do nevyzpytatelných hlubin věčnosti a ukazuje nám Boha, jak utváří Své plány vykupující lásky a jak je zakládá na smírčí krvi Jeho drahého, neposkvrněného Beránka. Kristus byl vždy první myšlenkou v Boží mysli, proto kdykoli On promlouvá nebo začíná nějak působit, užívá příležitosti, aby v obrazech a stínech ukázal Toho, který zaujímal to nejvyšší místo v Jeho plánech a v Jeho srdci. A když tak pročítáme inspirované stránky Božího slova, shledáváme, že každý obřad, každý slavnostní čin, každé nařízení a každá oběť ukazovala dopředu na "Beránka Božího, kterýž snímá hřích světa", ale žádná z těch věcí neukazovala to výrazněji než slavnost fáze. Velikonoční beránek se vším, co doprovázelo jeho obětování, tvoří jeden z nejhlubších, nejzajímavějších a nejpoučnějších předobrazů Písma.

Při výkladu 12.kap. 2.Mojžíšovy knihy máme co činit s jedním shromážděním a s jednou obětí. "Zabije ho všecko množství shromáždění israelského k večeru." /6.v./ Nemáme tu tak co činit s velkým počtem rodin s různými beránky - což je ovšem Samo o sobě pravda - jako spíše s jedním shromážděním a je d ní m beránkem. Každý dům byl pouze místnímvyjádřením celé pospolitosti shromážděné kolem beránka. Protějšek toho máme v celé Boží Církvi shromažďované Duchem Svatým ve jménu Ježíše, kde každý jednotlivý sbor, ať se shromažďuje kdekoli na světě, měl by být jeho místním vyjádřením. "A vezmouce krve, pomaží obou veřejí a nade dveřmi u domů, v nichž jej jísti budou. I budou jísti noci té maso pečené ohněm, s chleby přesnými; s bylinami hořkými jísti jej budou. Nebudete jísti z něho nic syrového ani ve vodě vařeného, ale pečené ohněm, s hlavou jeho i s nohami a droby." /7.-9.v./ Smíme se tu dívat na velikonočního beránka z dvojího hlediska, totiž jako na základ pokoje, a dále jako na střed jednoty. Krev nade dveřmi zajišťovala pokoj Israele: "Když uzřím krev, pominu vás." /13.v./ Nic nebylo tak nutné vzhledem k andělu  - zhoubci než použití krve skropení. Smrt měla vykonat své dílo ve všech domech po celé egyptské zemi. "Uloženo je lidem jednou umříti." Ale Bůh ve Své nesmírné milosti nalezl pro Israel zástupce bez vady, na němž byl vykonán rozsudek smrti. A tak Boží nároky a potřeba Israele byly splněny jednou a touže věcí, totiž krví beránka. Krev venku svědčila o tom, že všechno bylo vyřízeno dokonale, protože to bylo vyřízeno podle Boha, - a proto uvnitř domu vládl dokonalý pokoj. Nějaký stín pochybnosti v nitru některého Israelity by býval zjevnou nectí vůči Bohem stanovenému základu pokoje - smírčí krvi. Je pravda, že každý, kdo byl uvnitř za dveřmi, které byly skropeny krví, jistě musil cítit, že kdyby se mu bývalo dostalo toho, co zasluhoval, meč zhoubce by byl určitě našel svůj cíl i v něm; ale na jeho místě bylo tu takto naloženo s beránkem. Takový byl pevný základ jeho pokoje. Soud, který patřil jemu, dolehl na Bohem ustanovenou oběť, a protože tomu věřil, mohl se uvnitř domu v klidu tou obětí sytit. Každé pochybování by bylo učinilo Hospodina lhářem, neboť On řekl: "Když uzřím krev, pominu vás." To stačilo. Nešlo tu vůbec o to, zdali takový Israelita toho byl hoden. Jeho osobní "já" nemělo v té věci vůbec co činit. Všichni, kdo byli pod ochranou krve, byli v bezpečí. Nebylo tomu s nimi tak, že spaseni být mohli, nýbrž spaseni byli. Nedoufali, že budou spaseni, ani se nemodlili, aby byli spaseni, - věděli, že to je hotová, jistá skutečnost, opírající se o věrohodnost Slova, které trvá na věky věků. Ani nebyli zčásti spaseni a zčásti vystaveni soudu, nýbrž byli zachráněni úplně. Krev beránka a slovo Páně tvořily základ pokoje Israelitů oné hrozné noci, kdy byli koseni egyptští prvorození. Kdyby býval mohl být zkřiven jediný vlas na hlavě některého Israelity, bývalo by to důkazem, že Hospodinovo slovo je prázdné a krev beránka bezcenná.

Je nanejvýš třeba prostě a jasně tomu rozumět, co tvoří základ pokoje hříšníka před Bohem. Tak mnoho věcí bývá totiž směšováno s dokonaným Kristovým dílem, že duše pak vězí ve tmách a pochybnostech o tom, zda Bůh ji přijme. Tací lidé nevidí, že vykoupení skrze Kristovu krev je naprosto vyřízená, hotová záležitost, jíž se mají pro sebe už jen chopit. Zdá se, jako by si neuvědomovali, že úplné odpuštění hříchů záleží jen ve skutečnosti, že bylo způsobeno úplné, dokonalé očištění a smíření, - skutečnost, která byla stvrzena před zraky všech stvořených bytostí vzkříšením hříšníkova ručitele. Vědí, že není jiné cesty k spasení než krev kříže /ale to vědí i ďáblové, a přec jim to není nic platné/. Čeho je nejvýš třeba, je vědomí, že spaseni jsme. Israelita věděl, nejenže v krvi je jistota a bezpečí - on věděl též, že sám tu jistotu má a v bezpečí j e. A jak to mohl vědět? Snad proto, že něco udělal, nebo že něco cítil, anebo snad že si něco myslel? Nikterak. Ale jen proto, že Bůh řekl: "Když uzřím krev, pominu vás." Zakotvil, pevně se ustavil a odpočíval na Božím svědectví: uvěřil tomu, co Bůh řekl, protože to řekl Bůh: "zpečetil to, že Bůh pravdomluvný jest". /Jan 3,33/ A všimni si, milý čtenáři, že pokoj Israelitů nespočíval v tom, co si o té krvi myslí, co k ní cítí nebo jaké mají s ní zkušenosti. To by býval velmi bídný, pískový základ pokoje; jeho myšlenky mohly být hluboké nebo mělké, ale ať byly hluboké nebo povrchní, neměly nic společného se základem jeho pokoje. Nebylo přece řečeno: "Když vy uvidíte krev a když ji oceníte jak náleží, pominu vás." Něco takového by bylo stačilo uvrhnout ho do hluboké beznaděje o vlastním stavu a to tím více, že lidské mysli je naprosto nemožné dostatečně ocenit drahou krev beránka. Co Israelitu uspokojovalo, byla skutečnost, že Hospodinovo oko spočívalo a odpočinulo na krvi a že On znal její cenu. To stačilo upokojit srdce. Krev byla venku a Israelita uvnitř, takže ji nemohl vidět. Ale Bůh ji viděl a to stačilo. Praktické uplatnění této pravdy na otázku hříšníkova pokoje je velice prosté. Když Pán Ježíš vylil Svou drahou krev jako dokonalou smírčí oběť za hřích, vnesl ji do Boží přítomnosti a tam jí kropil. A Boží svědectví ujišťuje uvěřivšího hříšníka, že co se jeho týče, je všechno vyřízeno, avšak vyřízeno ne jeho úsudkem o krvi nebo jejím oceněním, nýbrž samou krví, kterou Bůh tak vysoce oceňuje. A na tomto základě, aniž k tomu hříšník mohl to nejmenší přidat, Bůh může spravedlivě odpustit všechen hřích a přijmout hříšníka jako dokonale ospravedlněného v Kristu. Mohl by se vůbec někdy někdo těšit hlubokému pokoji, kdyby tento pokoj závisel na jeho vlastním ocenění krve? Něco takového by bylo naprosto nemožné. I to nejvyšší ocenění, jakého je o této krvi schopna mysl člověka, musí zůstat daleko za Božím oceněním. Proto kdyby náš pokoj měl záviset na našem správném ocenění, bylo by nám stejně nemožné těšit se hlubokému  pokoji, jako kdybychom se pokoušeli dosáhnout ho skrze "skutky zákona". Zde musí být buď dostatečný základ pokoje pouze v krvi, anebo nikdy nemůžeme dojít pokoje. Mísit svůj názor na krev s její vlastní mocí značí převracet celou stavbu křesťanství právě tak, jako kdybychom chtěli hříšníka vést k úpatí hory Sinaj a postavit ho pod smlouvu skutků. Buď Kristova smírčí oběť stačí, anebo nestačí. A jestliže stačí, proč pochybnosti a obavy? Slova našich rtů vyznávají, že ono dílo je hotové, ale pochybnosti a obavy našeho srdce prohlašují, že tomu tak není. Každý, kdo pochybuje o svém plném a věčném odpuštění, popírá, aspoň vzhledem k sobě samému, úplnost Kristovy oběti.

Jsou však velmi mnohé duše, které by se zalekly pomyšlení, že by měly vědomě a neskrývaně uvádět v pochybnost účinnost Kristovy krve; přesto však nemají hluboký, stálý pokoj. Takové osoby sice vyznávají, že jsou ujištěny o dostatečnosti krve, ale že si nejsou jisty, zdali o ni mají pravý zájem, a zda mají správný druh víry. Spousty drahých duší vězí v takovém nešťastném postavení. Obírají se svým zájmem a svou vírou, místo aby se zaměstnávaly Kristovou krví a Božím slovem. Jinými slovy: dívají se dovnitř - na sebe, místo aby se dívaly mimo sebe - na Krista. To však není víra a proto nemají pokoje. Israelita, ukrytý za dveřmi, které byly svrchu skropeny krví, byl by mohl takové duše naučit nejvýš potřebné lekci. Nebyl spasen na základě svého zájmu o krev nebo na podkladě svého úsudku o ní, nýbrž jen a jen skrze krev samu. Bezpochyby o ni měl vzácný zájem a jistě se jí ve svých myšlenkách obíral. Ale Bůh přece neřekl: "když uvidím váš zájem o krev, pominu vás." Nikoli. KREV ve své vlastní ceně a božské účinnosti byla předložena před Israelské, a kdyby se byli pokusili položit vedle té krve, jako základ své bezpečnosti, třeba jen kousíček nekvašeného chleba, byli by učinili Hospodina lhářem a popřeli dostačitelnost Jeho prostředku vykoupení. My jsme vždy nakloněni dívat se jako na důležité na něco, co je v nás, nebo co je s námi ve spojení, abychom to spolu s krví Krista učinili základem našeho pokoje. Z pochybností a obav, jimiž jsou sužováni tak mnozí mezi Božím lidem, je zřejmé, že v tomto nesmírně důležitém bodu převládá žalostný nedostatek poznání a správného poučení. My jsme nakloněni dívat se jako na základ pokoje spíše na ovoce Ducha v nás než na dílo Kristovo pro nás. Brzy uvidíme, jaké místo zaujímá dílo Ducha Svatého v křesťanstvu. Není však nikdy v Písmě ukázáno jako základ našeho pokoje. Náš pokoj neučinil Duch Svatý, nýbrž Kristus. Nepraví se, že by naším pokojem byl Duch Svatý, ale že je jím Kristus. Bůh nezvěstoval pokoj skrze Ducha Svatého, nýbrž skrze Ježíše Krista. /Srv. Sk.10,36;Ef.2,14 a 17;Kol.1,20/ Kéž by každý čtenář zcela prostě pochopil tento významný rozdíl. Je to Kristova krev, která dává pokoj, zprostředkuje dokonalé ospravedlnění, Boží spravedlnost očišťuje svědomí, uvádí nás do svatyně svatých, ospravedlňuje Boha, když přijímá hříšníka, a utváří náš nárok na všechny radosti, důstojenství a slávy nebe. /Viz Řím.3,24-26; 5,9; Ef.2,13-18; Kol.1,20-22; Žid.9,14; 10,19; 1.Petr.1,19; 2,24; 1.Jan.1,7; Zj.7,14-17/ Jestliže se snažím postavit "drahou krev Krista" na místo, které jí určil Bůh, pevně doufám, že si nikdo nebude myslit, že jsem chtěl napsat cokoli sebemenšího, co by   cenu díla Ducha Svatého nějak snižovalo.

Chraň nás toho Bůh! Duch Svatý zjevuje Krista. "Umožňuje nám znát Jej, radovat se z Něho a sytit se Jím. Vydává svědectví o Kristu. Béře z Kristových věcí a ukazuje nám je. Je mocí obecenství, pečetí, svědkem, závdavkem, pomazáním. Jeho požehnaná působení jsou nanejvýš důležitá. Bez Něho bychom nemohli ani vidět, ani slyšet, znát, cítit, zakoušet, radovat se ani zjevovat něco z Krista. To je jasné. V Božím slově je jasně ukázána rozmanitá činnost Ducha Svatého a té rozumí a ji připouští každý opravdový a správně vyučený křesťan.

Ale přesto není dílo Ducha základem pokoje, neboť kdyby jím bylo, nemohli bychom mít hluboký pokoj, dokud nepřijde Kristus, protože dílo Ducha Svatého v Církvi bude ukončeno teprve až Pán přijde. On dosud koná Své dílo ve věřícím. "Prosí za nás lkáními nevypravitelnými." /Řím.8,26/ Působí, abychom byli vzděláváni v ten předem určený vzor, totiž v dokonalou, všestrannou podobnost obrazu "Syna". On jest jediným původcem každého dobrého přání, každé svaté tužby, každého čistého oblíbení, každé zkušenosti podle Boha, každého zdravého přesvědčení. Ale je jasné, že Jeho dílo v nás nebude úplné, dokud neopustíme dějiště této časnosti a nezaujmeme s Kristem místo ve slávě; podobně jako dílo Abrahamova služebníka, pokud se týkalo Rebeky, nebylo ukončeno, dokud ji nepředstavil Izákovi. Ne tak je tomu s Kristovým dílem pro nás. To je naprosto a věčně dokonalé a úplné. On mohl říci: "Dílo jsem vykonal, kteréž jsi Mi dal, abych činil." /Jan 17,4/ A na jiném místě: "Dokonánoť jest." /Jan 19,30/ Duch Svatý nemůže ještě říci, že by už byl své dílo dokonal. Jako věrný Kristův zástupce na zemi stále ještě pracuje uprostřed rozmanitých nepřátelských vlivů, které obklopují oblast Jeho působení. Působí v srdcích Božího lidu, aby jej prakticky a přímo vzdělával ve vzor určený Bohem. Nikdy však nikoho neučí, aby se opíral o Jeho dílo k získání pokoje před Bohem. Jeho posláním je mluvit o Ježíši. On nemluví o Sobě. "On", praví Kristus, "z Mého vezme, a zvěstuje vám." /Jan 16,13-14/ Jestliže tedy pouze skrze vyučování Ducha může někdo porozumět pravému základu pokoje a jestliže Duch Svatý o Sobě nemluví, je zřejmé, že může jako základ pokoje předkládat pouze Kristovo dílo, o něž se musí duše opřít a na něm věčně spočinout. Je to na základě tohoto díla, že Duch Svatý může ve věřícím učinit Svůj příbytek a pokračovat v něm ve Svém předivném působení. On netvoří naše právní nároky, i když nám je zjevuje a umožňuje nám rozumět jim a radovat se z nich.

Proto velikonoční beránek jako základ pokoje pro Israele je význačným, krásným předobrazem Krista jako základu pokoje pro hříšníka. Ke krvi na vrchu dveří nemohlo být nic přidáno. Stejně tak nemohlo být nic přidáno ke krvi na slitovnici. "Nekvašený chléb" a "hořké byliny" byly nutné, ale rozhodně ne jako složka tvořící částečně nebo úplně náš pokoj. Byly určeny pro vnitřek domu a tvořily tam charakteristický rys obecenství, ale BYLA TO KREV BERÁNKA, JEŽ BYLA ZÁKLADEM VŠEHO. Zachránila je před smrtí a uvedla je do života, světla a pokoje. Utvořila pojítko mezi Bohem a Jeho vykoupeným lidem. Jako lid spojený s Bohem měli na základě vykoupení vysokou výsadu, že byli postaveni pod určitou zodpovědnost, ale tato zodpovědnost netvořila pouto, nýbrž spíše vyplývala z onoho spojení. A dále bych chtěl čtenáři připomenout, že to není Kristův život v poslušnosti, který je nám předložen jako prostředek způsobující odpuštění našich hříchů. Byla to Jeho smrt na kříži, která otevřela věčná stavidla lásky, jež by byla jinak zůstala navěky uzavřena. Kdyby byl Kristus zůstal na zemi až dodnes a chodil israelskými městy "dobře čině a uzdravuje všecky" /Sk.10,38/, nebyla by opona chrámu roztržena a bránila by přístupu velebitele k Bohu. Byla to Jeho smrt, jež roztrhla tajuplnou oponu "od vrchu až dolů" /Mk.15,38/. Ano, "zsinalostí Jeho" a nikoli poslušenstvím v Jeho životě "lékařství nám způsobeno" /Iz.53,5;1.Petr.2,24/, a tu zsinalost On strpěl na kříži a nikde jinde. To, co pověděl za Svého požehnaného života, úplně stačí, aby objasnilo tuto věc: "Křtem mám křtěn býti, a kterak jsem soužen, dokudž se nevykoná!" /Luk.12,50/ Čeho jiného by se toto mělo týkat než Jeho smrti na kříži, která byla dokonáním Jeho křtu a otevřením té pravé cesty, jíž může k provinilým synům Adamovým volně plynout Jeho láska. A jindy znovu říká: "Zrno pšeničné padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane." /Jan 12,24/ On byl tím drahým "zrnem pšeničným", a zůstal by věčně "sám", třebaže se vtělil, kdyby byl Svou smrtí na zlořečeném dřevě neodstranil z cesty všecko, co mohlo bránit spojení Jeho lidu s Ním ve vzkříšení. "Pakliť umře, mnohý užitek přinese."

Tento tak významný předmět nemůžeme nikdy dost zvážit. Je nesmírně závažný a důležitý. Je třeba si tu připomínat dvojí, totiž, že nemohlo být žádného spojení s Kristem mimo Jeho vzkříšení, a dále že Kristus trpěl za hříchy pouze na kříži. Nesmíme se domnívat, že skrze vtělení Krista jsme s Ním byli spojeni. Tak tomu nikdy nemohlo být. Cožpak bylo možné, aby s Ním bylo spojeno naše hříšné tělo? Tělo hřícha musilo být zrušeno smrtí. Hřích musil být odstraněn tak, jak to požadoval Bůh; všechna moc nepřítele musela být zničena. Jak se to vše ale mohlo stát? Pouze skrze toho drahého, neposkvrněného Beránka Božího, který se podrobil smrti na kříži. "Slušeloť zajisté na Toho, pro kteréhož jest všecko, a skrze kteréhož jest všecko, aby mnohé syny k slávě přiveda, Vůdce spasení jejich skrze utrpení dokonalým učinil." /Žid.2,10/ "Aj, vymítám ďábly a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne budu dokonán . " /Luk.13,32 -p. p./ Výrazy "dokonalý" a "dokonán" v uvedených místech se netýkají Kristovy Osoby, neboť jako Boží Syn byl dokonalý od věčnosti; také jako člověk byl naprosto dokonalý. Ale jako "Vůdce spasení", ano, jako ten, který "mnohé syny k slávě přivedl" a "mnohý užitek přinesl", a který spojuje se Sebou vykoupený lid, musel přijít k "třetímu dni", aby byl učiněn dokonalým. Sám sestoupil do "cisterny hlučící i do bláta bahnivého", ale hned se "postavil na skále" vzkříšení. Spojuje se Sebou "mnohé". /Ž.40,2-4/ Sám vybojoval boj, ale jako mocný Vítěz rozdává kolem Sebe štědře přehojnou kořist vítězství, abychom ji mohli  shromažďovat a navěky se z ní radovat.

Dále pak se nesmíme na Kristův kříž dívat jako na pouhé uzavření Jeho života určeného nésti hřích. Kříž byl velkým a jediným místem, kde byl nesen hřích. "Kterýžto hříchy naše na Svém těle sám nesl na dřevě." /1.Petr.2,24/ Nikde jinde je nenesl než tam. Nenesl je ani v jeslích, ani na poušti, ani v zahradě Gethsemane, nýbrž POUZE "NA KŘÍŽI". Nikdy neměl nic společného s hříchem kromě na kříži; ano, tam sklonil Svou hlavu a položil Svůj drahý život pod nakupenou vahou hříchů Svého lidu. Ani nikde netrpěl od Boží ruky kromě na kříži. A tam musil Bůh skrýt před Ním Svou tvář, protože byl "učiněn hříchem". /2.Kor.5,21/ Uvedený sled myšlenek a zmíněná příslušná místa z Písma pomohou snad čtenáři plněji proniknout do Boží moci, skryté ve slovech: "Když uzřím krev, pominu vás." Onen beránek ovšem musil být bez vady. Neboť co jiného by se mohlo setkat se svatým okem Hospodinovým? Ale kdyby krev nebyla bývala vylita, nemohlo být žádného pominutí, protože "bez krve vylití nebývá odpuštění vin." /Žid.9,22/ S tímto předmětem se však budeme plněji a příležitostněji, když Pán dá, obírat v předobrazech 3.Mojžíšovy knihy. Vyžaduje si hluboké pozornosti každého, kdo upřímně miluje Pána Ježíše Krista. Nyní budeme uvažovat o velikonočním beránku z druhého hlediska, totiž jako o středu, kolem něhož byli všichni shromážděni v radostném, pokojném a šťastném obecenství. Israel spasený skrze krev je jedno, ale Israel sytící se beránkem je docela něco jiného. Byli spaseni pouze krví; avšak předmětem, kolem něhož byli  shromážděni, byl zřejmě beránek pečený ohněm. To není nikterak bezvýznamný rozdíl. Krev Beránka tvoří základ našeho spojení s Bohem, a rovněž i základ spojení nás věřících navzájem. Jakožto obmytí krví jsme přivedeni k Bohu a k nikomu jinému. Mimo dokonalé smíření Kristem by zřejmě nemohlo být žádného obecenství ani s Bohem, ani s Jeho shromážděním. Přesto si musíme být vědomi, že Duch Svatý nás shromažďuje k živému Kristu v nebesích. Jsme spojeni s živou Hlavou, - přistoupili jsme ke "kameni živému". /1.Petr.2,4/ On je naším středem. Když jsme pak nalezli pokoj skrze Jeho krev, máme Jej jako svůj veliký střed, kolem něhož se shromažďujeme a jako svazek, který nás pojí. "Neboť kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu Mém, tuť jsem Já uprostřed nich." /Mat.18,20/ Duch Svatý je tím jediným Shromažďovatelem, Kristus sám pak je tím jediným předmětem, k  němuž jsme shromažďováni a naše shromáždění, když jsme tak pospolu, se musí vyznačovat svatostí, aby Pán, náš Bůh, mohl mezi námi přebývat. Duch Svatý může shromažďovat Boží lid jen ke Kristu. Nemůže  shromažďovat k žádnému systému /tj. k žádné lidské organizaci - p.p./, k žádnému jménu, k žádnému učení, k žádnému zřízení. On shromažďuje k osobě a touto osobou je oslavený Kristus v nebesích. To musí dávat Boží Církvi zvláštní ráz. Lidé se mohou spolčovat na jakémkoli základě, kolem jakéhokoli středu anebo za jakýmkoli účelem, který se jim líbí. Když však shromažďuje Duch Svatý, je to na základě dokonaného vykoupení kolem Osoby Krista, aby připravil Bohu svatý příbytek. /1.Kor.3,16-17;6,19;Ef.2,21-22;1.Petr.2,4-5/ Nyní se podíváme podrobněji na zásady, které nám jsou předloženy ve slavnosti fáze. Israelské shromáždění jsoucí pod ochranou  krve muselo být spravováno a řízeno Hospodinem tak, jak On si to přál. Pro jeho ochranu před soudem bylo třeba pouze krve. Ale v obecenství, které vyplývalo z této bezpečnosti, bylo zapotřebí jiných věcí, které nemohly být  beztrestně opomenuty.

Nejprve tedy čteme: "I budou jísti noci té maso pečené ohněm, s chleby přesnými; s bylinami hořkými jísti jej budou. Nebudete jísti z něho nic syrového ani ve vodě vařeného, ale pečené ohněm, s hlavou  jeho i s nohami a droby." /8.-9.v./ Beránek, kolem něhož byla shromážděna celá pospolitost a z nějž slavnostně jedli, byl beránek pečený ohněm, - beránek, který prošel účinkem ohně. V tomto vidíme "Beránka našeho velikonočního - Krista", jak se vydal účinku ohně Boží svatosti a soudu, který v Něm však nenašel nic jiného než dokonalost samu. On mohl říci: "Zkusils' srdce Mého, navštívils' je v noci; ohněm jsi Mne zpruboval, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepředstihá úst Mých." /Ž.17,3/ Všechno v Něm bylo dokonalé. Oheň Ho zkusil a nebyla nalezena žádná struska. "Hlava jeho i s nohami a droby." To znamená sídlo Jeho rozumu, to, jak se jevil navenek Jeho praktický život spolu se vším, co k tomu patřilo - všechno bylo podrobeno účinku ohně a všechno shledáno dokonalým. Ona příprava pečením na ohni měla tedy hluboký význam, jako je ovšem významná každá věc v Božích ustanoveních. Proto nic nesmí být opomenuto, neboť všechno je plné hluboce obsažného významu. "Nebudete jísti z něho nic syrového ani ve vodě vařeného." Kdyby to bývalo takto jedeno, nebyla by tu bývala vyjádřena ona veliká pravda, kterou Boží úmysl chtěl předobrazně nastínit, totiž že náš velikonoční Beránek musil na kříži strpět spravedlivou prchlivost Hospodinova hněvu, - tedy pravda, která je pro duši tolik drahá. My už nejsme jen pod ochranou krve Beránka, nýbrž skrze víru se též Osobou Beránka sytíme. Mnozí z nás zůstávají v tomto směru daleko za cílem. Máme sklon spokojovat se vědomím, že jsme spaseni tím, co Kristus pro nás učinil, ale nepěstujeme s Ním svaté obecenství. Jeho milující srdce se tím nikdy nemůže spokojit. Uvedl nás do Své blízkosti, abychom se v Něm mohli radovat, abychom se Jím mohli sytit a těšit se v Něm. Představuje se nám jako ten, kdo až do nejzazší míry strpěl prudký žár prchlivosti Božího hněvu, aby v tomto předivném Svém charakteru byl pokrmem našich vykoupených duší.

Ale jak měl být beránek jeden? "S chleby přesnými, s bylinami hořkými." Kvasu je v celém Písmu vždy používáno stejně jako symbolu zla. Ani ve Starém ani v Novém zákoně nám kvas nikdy není ukázán jako něco čistého, svatého anebo dobrého. Proto je také v této kapitole "slavnost přesných chlebů" obrazem praktického oddělení od zla, které je vlastním výsledkem toho, že jsme obmyti od svých hříchů krví Beránka, a přímou složkou našeho obecenství s Jeho utrpením. Nic jiného se nemohlo snést s beránkem pečeným ohněm než nekvašený chléb. Sebemenší částečka toho, co bylo význačným obrazem zla, by byla zničila mravní ráz celého toho nařízení. Jak bychom mohli spojit jakýkoli druh zla s obecenstvím s trpícím Kristem? Něco takového je naprosto nemožné. Všichni, kdo skrze moc Ducha Svatého rozumějí významu kříže, budou jistě touže mocí vedeni k odstranění kvasu ze svého středu. "Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus. A protož hodujmež / slavme slavnost; -p.p./ ne v kvasu starém, ani v kvasu zlosti a nešlechetnosti, ale v přesnicích upřímnosti a pravdy." /1.Kor.5,7-8/ Slavností, o níž se v tomto oddílku mluví, je ta, která v životě a putování Církve odpovídá slavnosti nekvašených chlebů. Ta trvala "sedm dní", a Církev jako celek i každý věřící zvlášť jsou zodpovědni chodit v praktické svatosti plných sedm dní, tj. po celé období svého putování po této zemi a to má být u nich navíc přímým výsledkem skutečnosti, že jsou obmyti krví a mají obecenství s Kristovým utrpením.

Israelita neodstraňoval kvas proto, aby byl spasen, ale protože spasen byl. A kdyby byl opomněl kvas odstranit, tu by tím rozhodně nebyla uvedena v pochybnost jeho bezpečnost skrze krev, nýbrž pouze jeho obecenství se shromážděním. "Za sedm dní nebude nalezeno kvasu v domích vašich; neboť kdo by koli jedl něco kvašeného, vyhlazena bude duše ta ze shromáždění israelského, tak příchozí jako zrozený v zemi." /19.v./ Vyhlazení Israelity ze shromáždění má za protějšek přesně to, co známe jako přerušení obecenství křesťana, jestliže si dovoluje věci, které odporují svatosti Boží přítomnosti. Bůh nemůže trpět zlo. Jedna nesvatá myšlenka přeruší obecenství duše a dokud znečištění způsobené každou takovou myšlenkou není odstraněno vyznáním, odstraněno na základě služby Krista jako našeho Přímluvce, je nemožné, aby obecenství bylo obnoveno. /Srv. 1.Jan.1,5-10/ Věrný křesťan se z toho raduje. Vždy může Bohu děkovat, když si uvědomuje Jeho svatost a nechtěl by snižovat míru svatosti byť jen o vlas, ani kdyby mohl. Nevýslovně se raduje, že smí chodit v obecenství s Tím, který nemůže být ani na okamžik spjat se sebemenší částečkou "kvasu". Budiž za to Bůh chválen a veleben, za jistotu, že nic nemůže zrušit svazek, jímž je věrný věřící s Ním spojen. Jsme "spaseni skrze Hospodina", ale ne nějakým spasením dočasným nebo nějak podmíněným, nýbrž "spasením věčným". /Iz.45,17/ Ale spasení a obecenství není jedno a totéž. Mnozí jsou spaseni, ale nevědí o tom; a jsou mnozí, kteří se z toho neradují. Je naprosto nemožné, abych se mohl těšit z toho, že veřeje mého domu jsou skropeny krví, jestliže můj dům je znečištěn kvasem. Taková je nezměnitelná, stále platná zásada a pravda v životě z Boha. Kéž by byla hluboce vepsána do našich srdcí! Praktická svatost, i když není základem našeho spas e n í, je co nejúže spjata s naší radostí ze spasení. Israelita nebyl spasen nekvašeným chlebem, ale krví; a přece kvas by ho byl oloupil o obecenství.

Křesťan také není spasen skrze svou praktickou svatost, nýbrž skrze krev; ale bude-li trpět nějaké zlo - v myšlenkách, v slovu nebo v skutku, - nebude mít pravou radost ze spasení a rovněž ne pravé obecenství s Beránkovou Osobou. Nepochybuji o tom, že toto bývá většinou příčina mnohé duchovní prázdnoty a vyprahlosti a nedostatku pevného, hlubokého a stálého pokoje, jak se s tím setkáváme u Božích dětí. 0ny nepěstují svatost; neslaví "slavnost nekvašených chlebů". Krev je nade dveřmi, ale kvas uvnitř domu jim brání radovat se z bezpečí, které jim krev zjednává. Ohleduplnost ke zlu a přátelení s ním ničí naše obecenství, i když nemůže zrušit pouto, které naše duše věčně spojuje s Bohem. Ti, kdo patří k Božímu shromáždění, musí být svatí. Musí být nejenom vyproštěni z viny a následků hříchu, ale také z konání hříchu, z moci hříchu a z milování hříchu. Právě skutečnost, že byli vysvobozeni krví velikonočního beránka, působila, že Israelští byli zodpovědní za odstranění kvasu ze všech svých příbytků. Nebyli by jistě mohli mluvit onou hroznou řečí člověka, který pohrdal zákonem: "nyní tedy, když jsme vykoupeni, se můžeme chovat, jak chceme". Nikdy ne! Jestliže byli spaseni milostí, byli spaseni k svatosti. Taková duše, která dovede používat svobody Boží milosti a dokonalého vykoupení v Kristu Ježíši a "zůstává v hříchu" /Řím.6,1/, jasně dokazuje, že nerozumí ani milosti, ani spáse. Milost nejenže zachraňuje duši věčným spasením, ale udílí též přirozenost, která se raduje ze všeho, co patří Bohu, protože sama je z Boha. Jsme učiněni účastníky Boží přirozenosti, která nemůže hřešit, protože se narodila z Boha. Chodit v síle a moci této přirozenosti značí opravdu "slavit" slavnost nekvašených chlebů /-přesnic; -p.p./. V té nové přirozenosti není ani "starý kvas" ani "kvas zlosti a nešlechetnosti", protože ona přirozenost je z Boha, a Bůh je svatý a "Bůh láska jest". Je tedy zřejmé, že nemáme od sebe odstraňovat zlo proto, abychom polepšili svou starou přirozenost, která je nevyléčitelně nenapravitelná, - a rovněž ne proto, abychom dostali novou přirozenost, ale protože ji máme. Máme život a v moci a síle toho života odstraňujeme zlo. Jenom jsme-li vysvobozeni z viny hříchu, můžeme chápat nebo zjevovat pravou moc svatosti.

Pokoušet se o to nějak jinak je beznadějná práce a marné lopocení. Slavnost nekvašených chlebů mohla být slavena pouze pod dokonalou ochranou krve. Podobnou důležitost a obraznou řeč k našemu mravnímu uplatnění nalézáme v tom, co doprovázelo nekvašený chléb, totiž v "bylinách hořkých". Nemůžeme se radovat z obecenství s utrpením Kristovým, jestliže si nepřipomínáme, - proč k těm utrpením musilo dojít a takovéto připomínání nutně působí potřeného a pokorného ducha, který je tak případně vyjádřen v hořkých bylinách slavnosti velikonočního beránka. Jestliže beránek pečený ohněm vyjadřoval, že Kristus na Své Osobě na kříži strpěl prchlivost Božího hněvu, pak hořké byliny mluví o tom, že věřící uznává pravdu, že Pán "trpěl za nás". "Kázeň pokoje našeho na Něj vzložena, a zsinalostí Jeho lékařství nám způsobeno." /Iz.53,5/ Vzhledem k veliké lehkomyslnosti našich srdcí je dobře rozumět hlubokému významu hořkých bylin. Kdo by mohl číst takové žalmy jako 6 . , 22.,38.,6 9 . , 88. a 109. a nepochopit alespoň trochu význam nekvašeného chleba a hořkých bylin? Praktická svatost života s hlubokou pokorností duše musí plynout ze skutečného obecenství s Kristovým utrpením, protože je naprosto nemožné, aby mravní zlo a lehkomyslnost mysli mohly existovat tváří v tvář tomuto utrpení. Ale někdo se možná otáže, zda není hlubokou radostí duše vědomí, že Kristus nesl naše hříchy a že za nás až do dna vyprázdnil kalich Božího spravedlivého hněvu? O tom není pochyby. To je pevným základem veškeré naší radosti. Ale mohli bychom někdy zapomenout, že pro "naše hříchy" On trpěl? Mohli bychom někdy ztratit ze zřetele onu duši přemáhající pravdu, že nejvyšší chvály hodný Boží Beránek sklonil Svou hlavu pod tíží našich přestoupení? Jistěže ne. Musíme jíst beránka s bylinami hořkými, jež -nezapomeňme- představují ne slzy nějaké bezcenné, mělké rozcitlivělosti, nýbrž hluboké a skutečné zkušenosti duše, která proniká duchovní moudrostí a mocí do významu a praktického účinku kříže. Při patření na kříž shledáváme, že zahlazuje naši vinu. To udílí vzácný pokoj a radost. Ale vidíme v něm také úplné odstavení přirozenosti, ukřižování "těla", smrt toho "starého člověka". /Srv.  Řím.6,6;Gal.2,20;6,14;Kol.2,11/ Tato skutečnost ve svých praktických výsledcích s sebou nese mnohé, co je přirozenosti "hořké". Bude nás volat k sebezapření, k mrtvení našich údů, které jsou na zemi. /Kol.3,5/, k tomu, že se opravdu budeme považovat za mrtvé hříchu. /Řím.6/ Všechny tyto věci se mohou zdát na první pohled hrozné, ale jakmile se někdo dostane za dveře skropené krví, smýšlí úplně jinak. Tytéž byliny, které by se byly jazyku Egypťana zdály hořké, tvořily nedílnou součást slavnosti Israelova vykoupení. Ti, kdo jsou vykoupeni krví beránka, kdo znají radost z obecenství s Ním, považují odstraňovat zlo a držet přirozenost na místě smrti za "slavnost". "Nezanecháte z něho ničehož do jitra; pakli by co pozůstalo z něho až do jitra, ohněm spálíte." /10.v./ V tomto příkazu jsme poučováni, že obecenství shromáždění nesmělo být nikterak oddělené od oběti, která byla základem tohoto obecenství. Srdce musí vždy v sobě uchovávat živé vědomí, že každé pravé obecenství je nerozlučně spjato s dokonaným vykoupením. Jestliže si myslíme, že máme obecenství s Bohem na nějakém jiném základě, je to totéž, jako kdybychom si představovali, že by Bůh mohl mít obecenství s naším zlem. Podobně, jestliže si myslíme, že máme obecenství s lidmi na nějakém jiném základě, pak nemůžeme než utvořit nějaký nesvatý spolek, z něhož nebude moci vzejít nic jiného než zmatek a nepravost. Slovem, všechno musí být založeno na krvi a musí s ní být nerozlučně spjato. Takový je prostý význam předpisu o jedení velikonočního beránka ještě téže noci, kdy byla prolita krev. Obecenství nesmí být oddělováno od svého základu.

Jakým krásným obrazem působí shromáždění Israele pod ochranou krve, pokojně se sytícího beránkem, který byl pečen ohněm, s nekvašeným chlebem a s hořkými bylinami! Nevidíme tu žádný strach před soudem, žádný strach před Hospodinovým hněvem ani před hroznou vichřicí spravedlivé pomsty, která se v půlnoční hodině prudce přehnala přes egyptskou zemi. Uvnitř za krví skropenými dveřmi bylo vše plné hlubokého pokoje. Lidé uvnitř se tam nemuseli bát ničeho zvenčí a ani uvnitř je nemohlo nic znepokojit kromě kvasu, který by ovšem byl zasadil smrtící ránu všemu jejich pokoji a požehnání. Jaký to obraz pro Církev! Jaký to obraz pro křesťana! Kéž bychom  naň více patřili osvíceným okem a s myslí, která se chce učit! Ale ještě nejsme u konce s tímto velice poučným ustanovením. Viděli jsme postavení Israelitů a jejich jídlo. Nyní se podívejme na jejich oděv. "Takto jej pak jísti budete: Bedra svá přepásaná míti budete, obuv svou na nohách svých a hůl svou v ruce své, a jísti budete s chvátáním; neboť jití jest Hospodinovo." /11.v./ Měli ho jíst jako lid, hotový zanechat za sebou zemi smrti a tmy, hněvu a soudu, - jako lid, hotový vydat se na cestu k zemi zaslíbení, k určenému jim dědictví. Krev, která je uchránila před osudem egyptských prvorozených, byla také základem jejich vysvobození z egyptského otroctví. A měli nastoupit cestu a jít s Bohem k zemi, která oplývala mlékem a strdím. Ještě ovšem nepřekročili Rudé moře, ještě neušli "cestu tří dnů"; - přesto však v principu byli vykoupeným, odděleným a putujícím lidem, lidem  očekávajícím a závislým. A všecko jejich oblečení mělo být v souladu s jejich přítomným postavením a budoucím určením. Přepásaná bedra mluví o úplném oddělení ode všeho, co bylo kolem nich, a zároveň o jejich pohotovosti ke službě. Obuté nohy ukazovaly na jejich připravenost opustit toto místo. A konečně hůl byla význačným symbolem putujícího lidu, opírajícího se o něco, co bylo mimo ně. Jak vzácné to rysy! Kéž by se více zračily na každém údu Boží vykoupené rodiny. Milý křesťane, "o tom přemyšluj"! /1.Tim.4,15/ Skrze milost jsme zakusili očisťující účinek Ježíšovy krve. Jako tací máme výsadu sytit se Jeho velebeníhodnou Osobou a radovat se z Jeho "nevystihlých bohatství", - mít obecenství s Jeho utrpením a být připodobněni Jeho smrti. Kéž by nás tedy bylo vidět s nekvašeným chlebem a s hořkými bylinami, s přepásanými bedry, s obutýma nohama a s holí v  ruce. Zkrátka kéž bychom nesli znaky svatého lidu, ukřižovaného lidu, lidu bdícího a pilného, - lidu, který je zjevně na cestě k Bohu, - na cestě ke slávě. Kéž by nám to Bůh dal, abychom více pronikali do hloubky a moci všech těchto věcí, aby tak ony nezůstávaly pouhými teoriemi, pouhými principy známosti a výkladu Písma, nýbrž živými Božími skutečnostmi, které známe z vlastní zkušenosti a které osvědčujeme k Božímu oslavení v praktickém životě. Uzavřeme tento oddíl letmým nahlédnutím do 43.-49. verše. Jsme tam poučováni, že místem, kde výsadou každého pravého Israelity bylo jíst velikonočního beránka, žádný neobřezaný cizinec na něm nesměl mít účast. "Žádný cizozemec nebude jísti z něho... všecko shromáždění israelské tak učiní." Dříve než mohl být beránek jeden, musela být provedena obřízka. Jinými slovy: na naši přirozenost musí být napsán rozsudek smrti, než se můžeme rozumně sytit Kristem, ať už jako základem pokoje nebo jako středem jednoty. Obřízka má svůj protějšek v kříži. Jenom Israelité mužského pohlaví byli obřezáni; ženské pohlaví bylo zastoupeno muži. Podobně na kříži Kristus zastoupil Svou Církev, a proto Církev jest ukřižována spolu s Kristem, ale žije skrze Kristův život, který je na zemi poznáván a vyjadřován skrze moc Ducha Svatého. "Jestliže by pak cizozemec bydlil s tebou pohostinu, a slaviti by chtěl fáze Hospodinu, prvé obřezán bude každý pohlaví mužského; a tehdy přistoupí k slavení jeho, a bude jako tu v zemi zrozený, žádný pak neobřezaný nebude jísti z něho." /48.v./ "Ti, kteříž jsou v těle, Bohu se líbiti nemohou." /Řím.8,8/ Ustanovení o obřízce tvořilo velikou dělicí čáru mezi Božím Israelem a všemi národy, které bydlily na tváři země.

Podobně dnes kříž Pána Ježíše Krista tvoří takovou hranici mezi Církví a světem. Ani trochu nezáleželo na tom, jaké kdo měl přednosti nebo postavení. Nemohl mít společný podíl s Israelem, dokud se nepodrobil oné operaci odříznutí těla. Obřezaný žebrák byl Bohu blíže než neobřezaný král. Podobně ani dnes nemůže být někdo zúčastněn na radostech Božích vykoupených než jen skrze kříž našeho Pána Ježíše Krista. A tento kříž odstraňuje všechny pyšné nároky, smazává všechny rozdíly v postavení a spojuje všechny v jedno svaté shromáždění velebitelů obmytých krví. Kristův kříž tak tvoří natolik vysokou hranici a natolik neproniknutelnou obrannou zeď, že ani jediný atom země nebo přirozenosti nemůže tuto hranici překročit a vmísit se mezi "nové stvoření". "To pak všecko jest z Boha, kterýž smířil nás se Sebou." /2.Kor.5,18/

Ale nejen oddělení Israele ode všech cizozemců mělo být v tom ustanovení o fázi přísně dodržováno, nýbrž měla být také jasně prosazena jednota Israele. "V témž domě jísti jej budeš, nevyneseš z domu ven masa jeho; a kostí v něm nezlámete." /46.v./ Jak krásný a vzácný tu máme předobraz o tom "jednom těle a jednom Duchu". /Ef.4,4/ Boží Církev jest jedna. Takovou ji vidí Bůh, jako takovou ji udržuje a jako takovou ji také jednou zjeví před anděly, lidmi a ďábly přese vše, co bylo činěno, aby tato jednota byla mařena. Budiž za to Bůh veleben, že jednota Církve je právě tak předmětem Jeho opatrování jako je Církev předmětem Jeho ospravedlnění, přijetí a věčné bezpečnosti. "Onť ostříhá všech kostí jeho, žádná z nich nebývá zlámána." /Ž.34,21/ A opět jinde čteme: "Kost Jeho nebude zlámána." /Jan 19,36/ Přes surovost a krutost římských vojáků a přes všechny nepřátelské vlivy, které působily po všecka staletí, tělo Kristovo jest jedno a tato Boží jednota nemůže být nikdy zrušena. "JEDNO JEST ZAJISTÉ TĚLO A JEDEN DUCH", a to zde, na této zemi. Blahoslavení jsou všichni, kdo tuto pravdu u víře uznávají a kdo jsou dosti věrní, aby ji v těchto posledních dnech uskutečňovali přes téměř nepřekonatelné těžkosti, s nimiž se setkávají při jejím vyznávání a uskutečňování. Jsem přesvědčen, že Bůh to uzná a poctí.

Kéž nás Pán vysvobodí od ducha nevěry, který by nás chtěl svést, abychom vynášeli úsudky podle toho, co naše oči vidí, namísto abychom žili ve světle Jeho neproměnného Slova.