Kapitola 7. - 11.

Rány

Charles Henry Mackintosh

Těchto pět kapitol tvoří zvláštní celek, jehož obsah můžeme rozdělit do dalších oddílů, tj. na deset soudů z Boží ruky, odpor Jannesův a Jambresův a čtyři faraonovy námitky. Celá egyptské země se třásla strachem pod novými a novými ranami Boží metly. Všichni, počínaje panovníkem na trůnu a konče tím nejposlednějším služebníkem v dílně, začali pociťovat její hrozné zásahy. "I poslal Mojžíše slouhu Svého, a Arona, kteréhož vyvolil. Kteříž
předložili jim slova znamení Jeho a zázraků v zemi Chámově. Poslal tmu, a zatmělo se, aniž odporná byla slovu Jeho. Obrátil vody jejich v krev, a zmořil ryby v nich. Vydala země jejich množství žab, i v pokojích králů jejich. Řekl, i přišla směsice žížal, a štěnice na všechny končiny jejich. Dal místo deště krupobití, oheň hořící na zemi jejich, takže potloukl réví jejich i fíkoví jejich, a zpřerážel stromy v krajině jejich. Řekl, i přišly kobylky a chroustů nesčíslné množství. I sežrali všelikou bylinu v krajině jejich, a pojedli úrody země jejich. Nadto pobil všechno prvorozené v zemi jejich, počátek všeliké síly jejich." /Ž.105,26-36./

Duchem Božím vedený žalmista tu vykreslil stručný obsah hrozných trestů, které pro tvrdost faraonova srdce byly uvedeny na jeho zemi a lid. Tento vysokomyslný vládce si osoboval stavět se proti svrchované vůli a do cesty Bohu Nejvyššímu a postihl ho spravedlivý soud; Bůh zatvrdil a oslepil jeho srdce. "I zsílil Hospodin srdce faraonovo, a neposlechl jich, tak jakž byl mluvil Hospodin k Mojžíšovi. Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Vstana ráno, postav se před faraonem, a rci k němu: Takto praví Hospodin, Bůh hebrejský: Propusť lid Můj, ať Mi slouží. Neboť Já teď již pošli všechny rány Své na srdce tvé, i na služebníky tvé a na lid tvůj, abys věděl, žeť není podobného Mně na vší zemi. Neboť nyní, když jsem vztáhl ruku Svou, byl bych tebe také ranil i lid tvůj morem tím; a tak bys byl vyhlazen ze země. Ale však proto jsem tě zachoval, abych ukázal na tobě moc Svou, a aby vypravovali jméno Mé na vší zemi." /2.M.9,12-16/

Když tak hledíme na faraona a na to, jak si počíná, přenáší se bezděky naše mysl k strhujícím výjevům v knize Zjevení, kde nalézáme posledního pyšného utiskovatele Božího lidu, který na své království a na sebe uvede sedm koflíků prchlivosti Všemohoucího. Je v Božím plánu, že Israel má mít zvláštní, vynikající místo na zemi, proto každý, kdo se opováží postavit se do cesty Božímu předsevzetí, musí být odstraněn. Bůh musí mít Svůj předmět, a
kdokoli se chce stavět jako překážka do cesty milosti, bude z cesty odstraněn bez ohledu na to, kdo to je, zda Egypt, Babylon anebo "šelma, která byla, a není, a máť vystoupiti". /Zj.17,8/ Boží moc vyčistí cestu, aby Boží milost mohla volně plynout, a věčné běda všem, kdo jí stáli v cestě! Budou musit po věky věků okoušet trpké ovoce své vzpoury proti "Hospodinu, Bohu hebrejskému". On řekl Svému lidu: "Žádný nástroj proti tobě udělaný nepodaří se" /Iz.54,17/, a Jeho nikdy neselhávající věrnost jistě správně provede, cokoli Jeho neskonalá milost zaslíbila.

Proto, když farao chce tvrdošíjně dál držet v železném sevření Božího Israele, jsou na něho vylity koflíky Boží prchlivosti, a země egyptská je po celém území pokryta temnotou, nemocí a zkázou. Podobně tomu bude brzy, až z bezedné propasti vyzbrojen satanskou mocí vyvstane ten poslední veliký utlačovatel, aby "nohou pyšných" /Ž.36,12/ rozdrtil milované předměty, které Hospodin vyvolil. Jeho trůn bude skácen, jeho království zpustošeno sedmi posledními ranami, a on sám bude nakonec uvržen ne do Rudého moře, nýbrž "do jezera ohně a síry". /Zj.17,8; 20,10/ Ani čárka, ani tečka se neztratí, - naplní se všechno, co Bůh zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Přese všechno, proti všem námitkám i činům Bůh je pamětliv Svých zaslíbení a naplní je. Ona jsou všechna "ano a amen" v Kristu Ježíši. /2.Kor.1,20/ Celé královské rody vyvstaly a odehrály svou úlohu na jevišti tohoto světa, - na zdánlivých troskách někdejší slávy Jerusalema byly postaveny cizí trůny, císařství na čas vykvetla, ale pak se rozpadla - ctižádostiví mocnáři zápolili o nadvládu nad "zemí zaslíbení"; ano, to vše se stalo, ale Hospodin řekl o Palestině: "Země nebude prodávána v manství: neboť Má jest země." /3.M.25,23/ Proto nakonec nikdo z nich nebude tu zem vlastnit, nýbrž toliko Hospodin, a dá ji v dědictví skrze símě Abrahamovo. Kterýkoli ucelený oddíl Písma úplně stačí ujistit mysl o tomto nebo o každém jiném předmětě. Země Kanaán je pro símě Abrahamovo, a símě Abrahamovo opět zase pro zemi Kanaán. A proto žádná moc pozemská ani pekelná nikdy nezvrátí tento Boží řád. Věčný Bůh se zaručil Svým slovem a krev věčné smlouvy plynula, aby toto slovo potvrdila. Kdo by je tedy mohl zmařit? "Nebe a země pominou, ale slova Má nikoli nepominou." /Mat.24,35/ Jistě,
"neníť žádného, jako Bůh silný, ó Israeli, kterýž se vznáší na nebesích ku pomoci tobě, a u velebnosti Své na oblacích nejvyšších. Ochrana tvá buď Bůh věčný, a zespod ramena věčnosti, kterýž vyžene nepřátely před tebou, aneb řekne: Vyhlaď je, aby sám bezpečně bydlil Israel, rodina Jákobova, a to v zemi obilím a vínem oplývající, jehož nebesa také i rosu vydávati budou. Blahoslavený jsi, Israeli. Kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale ty po všech vyvýšenostech jejich šlapati budeš." /5.M.33,26-29/ Všimněme si nyní druhého bodu, odporu egyptských kouzelníků Jannese a Jambrese. Neznali bychom jména těchto dávných protivníků Boží pravdy, kdyby nám nebyla Duchem Svatým zaznamenána v souvislosti s "časy nebezpečnými", před nimiž apoštol Pavel varuje svého syna Timothea. Je důležité, aby křesťan, který toto čte, jasně chápal, co bylo skutečnou podstatou odporu, který Mojžíšovi kladli tito dva kouzelníci, a aby bylo vyjasněno celé jádro věci, uvedu zde celý oddílek
z Pavlovy 2.epištoly Timotheovi. Je to nesmírně hluboce vážné místo.

"Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční. Neboť nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, ruhači, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, nelítostiví, nesmiřitelní, utrhači, nestředmí, krutí, nemilující dobro, zrádci, kvapní, nadutí, rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha, majíce způsob pobožnosti, ale moci její zapírajíce. A od takových se odvracuj. Neboť z těch jsou i ti, kteříž se vluzují do domů, a jímajíce, vodí ženky obtížené hříchy, kteréž vedeny bývají rozličnými žádostmi, kteréž vždycky se učí, ale nikdy ku poznání pravdy přijíti nemohou. Jakož zajisté Jannes a Jambres zprotivili se Mojžíšovi, tak i tito protiví se pravdě, lidé na mysli porušení, a při víře spletení. Ale nebudouť více průchodu míti. Neboť nemoudrost jejich zjevná bude všechněm, jako i oněch byla." /2.Tim.3,1-9/ Všimněme si, jak obzvláště vážný je způsob takového odporování pravdě. Způsob, jímž se "Jannes a Jambres protivili Mojžíšovi", byl prostě takový, že napodobovali vše, cokoli dělal on, pokud jen toho byli schopni. Nenalézáme, že by byli sami jeho činy připisovali nějaké nepravé nebo zlé moci, ale spíše se snažili zneškodnit vliv divů Mojžíšových na svědomí tím, že dělali totéž. Co dělal Mojžíš, dělali i oni, takže tu vlastně nebylo žádného velkého rozdílu. Div jako div. Konal-li Mojžíš divy proto, aby lid mohl vyjít z Egypta, dělali oni divy proto, aby jej tam udrželi. Kde tedy byl nějaký rozdíl? Z toho všeho se učíme vážné pravdě, že nejsatanštější odpor proti Božímu svědectví ve světě způsobují ti, kdo mají jen "způsob pobožnosti", "moci její zapírajíce", ačkoli napodobují výsledky pravdy. Tato třída lidí dělá totéž: osvojuje si zvyky a formy, používá týchž výrazů, vyznává tytéž názory jako druzí. Jestliže opravdový křesťan, puzen Kristovou láskou, nasycuje hladové, šatí nahé, navštěvuje nemocné, šíří Bibli, rozdává traktáty, podporuje šíření evangelia, je zapojen na modlitbách, zpívá chvalozpěvy, káže evangelium, - pak člověk, který má pouze jméno křesťana, může dělat kteroukoli z těchto věcí. A právě tím, pozor na to, se obzvláště vyznačuje odpor k pravdě "v posledních dnech" - ano, toto je duch "Jannese a Jambrese". Jak velice je dnes třeba to chápat! Jak důležité je mít na paměti, že "jako Jannes a Jambres protivili se Mojžíšovi, tak i tito" sami sebe milující, po světě bažící a za požitky se honící pouzí vyznavači "protiví se pravdě". Nechtěli by být bez "způsobu pobožnosti", ale ačkoli přijímají a osvojují si její formu, způsob, protože tomu jsou zvyklí, nenávidí "moc", neboť ta vyžaduje sebezapření. "Moc" zbožnosti v sobě zahrnuje uznávání Božích požadavků, vštípení Jeho království do srdce a jako výsledek pak zjevování toho v celém životě a smýšlení. Formální křesťan z toho však nezná nic. "Moc" zbožnosti se nikdy nemůže snést s žádným z těch ohyzdných charakterových rysů, vylíčených ve výše citovaném oddílku, zatímco
prázdná "forma", pouhý "způsob", ačkoli je přikrývá, vůbec proti nim nic nepodniká a to se formálnímu křesťanovi zamlouvá. Takový křesťan si nepřeje potlačovat své vášně, rušit své rozkoše, držet na uzdě své záliby, ovládat své sklony, mít očištěné srdce. Přeje si jen tolik náboženství, kolik mu umožňuje mít co nejvíc z obojího - z toho nynějšího i z toho budoucího světa. Takový křesťan neví nic o tom, že se má vzdávat tohoto světa, protože nalezl ten "budoucí" svět.

Pozorujeme-li způsoby, jimiž se Satan protiví Boží pravdě, shledáme, že jeho metodou bylo vždycky napřed se protivit násilím, a potom, jestliže se mu to nepodařilo, zkazit pravdu vytvořením nějaké padělané napodobeniny. Proto se nejprve snažil zabít Mojžíše /2,15/, a když se mu nepodařilo provést tento záměr, snažil se napodobit jeho činy. Podobně tomu je také s pravdou, kterou Bůh svěřil Své Církvi. První úsilí Satana se tu ukázalo v souvislosti s rozhněváním předních kněží a starších, se soudnou stolicí, vězením a mečem. Ale v právě citovaném oddílku z 2.Tim. nenalézáme nic, co by nasvědčovalo takovéto jeho činnosti. Zjevné násilí tu je vystřídáno mnohem lstivější a nebezpečnější bezmocnou formou, prázdným vyznavačstvím, lidským padělkem." Nepřítel, namísto aby se zjevil třímaje v ruce meč pronásledování, obchází, maje přes ramena přehozen kabát vyznavačství. Vyznává a napodobuje to, čemu se kdysi protivil a co pronásledoval, a touto metodou nyní dosahuje hrozných úspěchů. Ohavné formy mravního zla, které v průběhu věků poskvrňovaly stránky historie lidstva, namísto aby se vyskytovaly jenom tam, kde bychom je přirozeně hledali, v brlozích a doupatech lidské tmy, mohou být nalezeny, pečlivě upravené, pod rouškou ledového vyznavačství bez moci, bez výrazu a bez vlivu. A to je jeden z obzvláštních Satanových mistrovských kousků. Že člověk jako padlý, zkažený tvor miluje jen sebe, že miluje peníze, je vychloubačný, pyšný a podobně, je přirozené. Ale že s tím vším může být pod pěkným pláštíkem "formy pobožnosti", signalizuje zvláštní účinky Satanovy působnosti v jeho odporování pravdě v těchto "posledních dnech". Že člověk vystupuje s troufalým ukazováním takových ohavných neřestí, chtíčů a vášní, jež jsou nutným
důsledkem jeho vzdálení od zdroje neskonalé svatosti a čistoty, jest něčím, co lze jen čekat, neboť až do konce historie bude člověk zjevovat svou zkaženou přirozenost. Ale na druhé straně jestliže svaté jméno Pána Ježíše Krista nalézáme spjato s lidskou vychytralostí a smrtícím zlem, - jestliže nalézáme svaté zásady spjaté s nesvatou praksí, - jestliže shledáváme, že všechny charakteristické rysy zkaženosti pohanů vypsané v 1. kap. ep. Římanům jsou spjaty s "formou zbožnosti", pak jsme jistě oprávněni říci, že to jsou hrozné rysy "posledních dnů", že to je odporování "Jannese a Jambrese". Ale byly jen tři věci, v nichž egyptští kouzelníci byli s to napodobit
služebníky pravého Boha, totiž že také proměnili své hole v hady /7,12/, vodu v krev /1,22/, a že vyvedli žáby /8,7/, - ale ve čtvrté věci, jíž bylo vyvedení života a spolu s tím veřejné pokoření přirozenosti, jsou úplně přivedeni z míry a musí přiznat: "Prst Boží toto jest". /8,16 až 19/ Tak tomu bude také s odpůrci pravdy posledních dnů. Všechno, cokoli budou dělat, bude působeno přímo z moci Satana, ale bude jen v mezích jeho moci. Jejich obzvláštním cílem bude navíc "protivit se pravdě".

Ty tři věci, které "Jannes a Jambres" byli schopni provádět, se vyznačovaly satanskou mocí, smrtí a nečistotou, tj. hady, krví a žabami. Takto "se protivili Mojžíšovi", a "tak i tito protiví se pravdě", a maří její vliv a působení na svědomí. Není nic, co by mělo za následek tak umrtvovat moc pravdy, jako skutečnost, že osoby, které vůbec nejsou pod jejím vlivem, dělají tytéž věci jako druzí, kteří pod vlivem pravdy jsou. Právě v tom je způsob Satanovy práce. Snaží se dosáhnout, aby všichni lidé byli považováni za křesťany. Tak rád by nám namluvil, že kolem nás je každý křesťan, ačkoli dobře víme, že to je většinou jen padělané, falešné křesťanství, které - jsouc daleko toho být svědectvím pravdy - je podle plánu toho nepřítele pravdy určeno mařit její očišťující a povznášející vliv. Zkrátka Kristův služebník a svědek pro pravdu je všude obklopen duchem "Jannese a Jambrese" a je dobře, aby to měl stále na mysli, aby důkladně znal zlo, s nímž má bojovat. Má si být stále vědom, že to je Satanova napodobenina, padělek Boží skutečnosti, vytvořený nikoli hůlkou nějakého neskrývaně zlého kouzelníka, nýbrž činností
falešných vyznavačů, kteří mají "způsob pobožnosti, ale moci její zapírají", kteří dělají věci zdánlivě správné a dobré, ale kteří ve svém nitru nemají ani Kristův život, ani ve svých srdcích nemají Boží lásku a nezakoušejí ovšem na svých svědomích působení moci Božího slova.

"Ale", dodává Duchem Svatým inspirovaný apoštol, "nebudouť více průchodu míti. Neboť nemoudrost jejich zjevná bude všechněm, jako i oněch byla." Jistě, "bláznovství" "Jannese a Jambrese" bylo zjevné všem, když nejenže se jim nepodařilo napodobit další skutky Mojžíše a Arona, ale když vlastně sami upadli pod Boží soudy. To je velice vážné. Podobně bude zjeveno bláznovství všech, kdo mají pouhou formu. Nejenže naprosto nebudou moci napodobit všechny ryzí výsledky Božího života a moci, nýbrž sami budou zachváceni soudy, které na ně dolehnou, protože zavrhli pravdu, jíž se protivili. Chtěl by snad někdo tvrdit, že nám to vše nemá co říci v dnešní době bezmocného vyznavačství? Myslíme, že právě naopak. Mělo by to s živou mocí mluvit ke svědomí nás všech. Mělo by to mluvit důraznou, hluboce vážnou řečí k srdci každého z nás. Každý by se měl opravdu vážně zkoumat, zda pomáhá svědectví pravdy praktickým životem v moci zbožnosti, anebo zdali pravdě škodí a maří její účinnost tím, že má jen formu, - holou napodobeninu. Výsledek moci zbožnosti bude zřejmý v tom, že budeme "zůstávat v tom, čemu jsme se naučili". Nikdo nemůže zůstávat, trvat, kromě těch, kdo jsou vyučeni Bohem, ano, kdo skrze moc Ducha Svatého čerpají pro svůj život z čistého zdroje Božího slova Boží zásady.

Budiž Bohu čest a chvála! Jsou ještě mnozí takoví v různých úsecích vyznávající církve. Tu a tam jsou ještě mnozí, jejichž svědomí byla obmyta smírčí krví "Beránka Božího", jejichž srdce tepou ryzí láskou k Jeho Osobě a jejichž mysli se veselí "požehnanou nadějí", že Ho uvidí takového, jaký je, a že s Ním věčně budou jsouce Jemu podobni. Takové pomyšlení těší a povzbuzuje. Je to veliká milost, že můžeme mít obecenství s těmi, kdo vyjadřují naději, která je v nich, a že jsou ve svědectví na svém místě. Kéž by Pán na každý den přidával k jejich počtu. Kéž by se moc zbožnosti rozmáhala široko daleko v těchto posledních dnech, aby tak bylo vydáváno jasné a správné svědectví jménu Toho, který je toho hoden. Zbývá nám uvážit ještě třetí bod, totiž čtyři faraonovy lstivé námitky proti úplnému vysvobození a naprostému oddělení Božího lidu od Egypta. První z nich máme ve 25.verši 8.kapitoly: "Povolal pak farao Mojžíše a Arona, a řekl: Jděte, obětujte Bohu svému tu v zem i." Není třeba podotýkat, že když se ani kouzelníci proti tomu nestaví a ani farao proti obětování nic nenamítá, pak že za vším v pozadí stál Satan a jeho zřejmým cílem v návrhu faraona bylo položit překážku jménu Páně - svědectví, které bylo možné jen v úplném oddělení Jeho lidu z Egypta. Protože kdyby byli zůstali v Egyptě, nemohli být svědectvím, ani kdyby tam byli obětovali Hospodinu. Tím by se tam totiž postavili na stejnou půdu s neobřezanými Egypťany a byli by snížili Hospodina na úroveň egyptských bohů. V takovém případě by byl některý
Egypťan mohl říci Israelitovi: "Nevidím, že by mezi námi byl nějaký rozdíl - vy máte svou bohoslužbu a my také. Kde je tedy nějaký rozdíl?" Lidé mají za samozřejmé a za naprosto správné, aby každý měl nějaké náboženství. Jen když prý je každý upřímný a nechává svého souseda s jeho náboženstvím na pokoji; na tom, jaký kdo nosí "náboženský kabát", prý nezáleží. Ano, tak usuzují lidé o tom, čemu říkají "náboženství". Ale je jasné, že sláva Ježíšova jména nemá místa v žádné z těchto věcí. Nutnost oddělení je něco, proti čemu se bude nepřítel vždycky stavět a co srdce člověka nemůže chápat. Takové srdce může sice velice toužit po nábožnosti, protože mu svědomí jasně říká, že není všecko v pořádku, ale stejně tak touží po světě. Rádo by "obětovalo Bohu tu v zemi" - a Satanova cíle je dosaženo, jestliže lidé přijmou světské náboženství a odmítnou "vyjít ven a oddělit se".
/2.Kor.6/ Odedávna měl Satan vždy jediný cíl: činit překážky svědectví, které je vydáváno Božímu jménu na zemi. Stejně temný byl jeho cíl v návrhu: "Jděte, obětujte Bohu svému tu v zemi". Jaké naprosté umlčení svědectví by to znamenalo, kdyby tento návrh byl býval přijat! Boží lid v Egyptě a sám Bůh sloučen s egyptskými modlami! Jak hrozné by to bývalo rouhání!

Milý čtenáři! Měli bychom to hluboce uvážit. Úsilí nepřítele přimět Israel, aby se klaněl Bohu v Egyptě, prozrazuje hlubší zásadu, než by se nám na první pohled mohlo zdát. Nepřítel jásá, kdykoli a jakýmikoli prostředky nebo v jakékoli situaci se mu podaří vzbudit třeba jen zdání, že sám Bůh takové světské náboženství schvaluje. Proti takovému náboženství nemá námitek. Dosahuje svého záměru stejně účinně tím, čemu se říká "náboženský svět", jako kteroukoli jinou činností. Proto když se mu podaří přivést některého křesťana, že schválí nějaké vyhlášené náboženství, dosahuje znamenitého vítězství. Je dobře známou skutečností, že ve světě nic nevzbuzuje tak
prudký odpor a nelibost jako Boží zásada: oddělit se od současného zlého věku. Můžeš mít třeba tytéž názory, kázat tatáž učení, konat stejné dílo ---, ale jakmile, i když třeba jen velice slabě, se pokusíš zařídit podle Božího příkazu: "od takových se odvracej!" /2.- Tim.3,5/, a "vyjděte z prostředku jejich" /2.Kor.6,17/, můžeš zcela jistě počítat s nejsilnějším odporem. Čím to je? Hlavně tím, že křesťané svým oddělením od prázdného náboženství tohoto světa jsou svědectvím Kristu, jímž by nikdy nemohli být, kdyby byli se světem spojeni.

Je obrovský rozdíl mezi lidským náboženstvím a Kristem. Takový ubohý, nevědomý Hindu nám může vyprávět o svém náboženství, ale o Kristu neví vůbec nic. Apoštol neříká: "Je-li jaké potěšení v náboženství" /srv. Filip.2,1/, i když je jisté, že stoupenci každého náboženství v něm něco nalézají, co považují za potěšení. Pavel však nalezl své potěšení v Kristu, když byl napřed všestranně prokázal bezcennost pouhého náboženství, a to v jeho nejhezčí a nejvíc imponující podobě. /Srv. Gal.1,13-14; Filip. 3,4-11/ Duch Boží nám sice mluví o "náboženství čistém a neposkvrněném", ale ten, kdo není znovuzrozen, nemůže nijak na něm míti účast, vždyť jak by mohl mít účast na něčem, co je "čisté a neposkvrněné"? Takovéto náboženství je z nebe, je zdrojem všeho, co je čisté a milé. Vidí ho jen "Bůh a Otec". Je určeno k činnosti a rozvíjení působností nové přirozenosti, jíž jsou vystrojeni všichni, kdo věří ve jméno Božího Syna. /Jan 1,12-13; Jak.1,18; 1.Petr.1,23; 1.Jan.5,1/ Ono ostatně v sobě chová dvě rozsáhlé kategorie: činnou dobrotivost a osobní svatost: "Navštěvovati sirotky a vdovy v souženích jejich, a
ostříhati sebe neposkvrněného od světa." /Jak.1,27/ Projdete-li celým seznamem pravého ovoce skutečného křesťanství, najdete je seřazeno v obou těch kategoriích, a je velice zajímavé, že jak v 8.kapitole 2.Mojžíšovy, tak v 1.kapitole ep.Jakuba stojí v popředí oddělení od světa jako nepostradatelný význačný rys každé věrné služby Bohu. Bohu by se nemohlo líbit, nemohlo by být Jeho rukou opatřeno pečetí "čisté a neposkvrněné", co by bylo poskvrněno stykem s "přítomným zlým věkem". "Vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a Já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy Mi budete za syny a za dcery, praví Pán šemohoucí." /2.Kor.6,17-18/ Hospodin a Jeho vyvolení se nemohli sejít k slavnosti v Egyptě. Pro Israel bylo vykoupení a oddělení od Egypta jedno a totéž. Bůh řekl: "Protož jsem sestoupil, abych vysvobodil jej", a něco enšího
než toto by Ho nikdy nemohlo uspokojit nebo oslavit. Spasení, které by je bylo ještě ponechalo v Egyptě, nemohlo být nikterak Božím spasením. Ba něco více ještě: musíme mít na zřeteli, že Hospodinovým cílem při spasení Israele jako při záhubě faraona bylo, "aby vypravovali jméno Jeho na vší zemi" /9,16/. A jak by mohlo být o tomto jméně nebo o jeho významu vypravováno, kdyby se byl Jeho lid pokusil klanět se Mu v Egyptě? V tom případě by se o něm nemohlo vypravovat nic, leda něco naprosto nepravdivého. Proto, aby mohlo být plně a pravdivě vyprávěno o Božím charakteru, bylo zásadně třeba, aby Jeho lid byl cele vysvobozen a úplně oddělen od Egypta. A stejnou zásadní nutností je dnes jasné a jednoznačné svědectví pro Božího Syna, aby všichni, kteří Mu opravdu patří, byli odděleni od tohoto světa. Tak si to přeje Bůh, a proto se Kristus vydal. "Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista, kterýž vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého, podle vůle Boha a Otce našeho, Jemuž buď sláva na věky věků. Amen." /Gal.1,3-5/ Galatští začínali schvalovat tělesné a světské náboženství: náboženství různých ustanovení, náboženství dnů, a měsíců, a časů i let", a apoštol začíná svou epištolu tím, že jim sděluje, že Pán Ježíš Kristus Sebe proto vydal, aby je od každé takové věci vysvobodil.

Protože Boží lid jest Jeho svatým lidem, musí být oddělen, aby mohl jak náleží moudře odpovídat cíli milosti, kde Bůh chce být s ním spjat a kde s ním spojuje Své jméno. Lid, který by se ještě nalézal mezi poskvrnami a ohavnostmi Egypta, by nemohl být svědectvím Svatého. Podobně dnes ten, kdo je zapleten do poskvrn zkaženého náboženství podle světa, nemůže být v žádném případě jasným a věrným svědectvím ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu. To, co Mojžíš odpověděl na první faraonovu námitku, je opravdu pozoruhodné. "I řekl Mojžíš: Nenáleží nám tak činiti; neboť ohavnost egyptských obětovali bychom Hospodinu Bohu našemu. A jestliže bychom obětovali to, což jest ohavnost před očima egyptských, zdaž by nás neukamenovali? Cestou tří dnů půjdeme na poušť, a obětovati budeme Hospodinu Bohu našemu, jakž nám rozkázal." /8,26-27/ Zde máme pravé
oddělení od Egypta - "cestu tří dnů". Nic menšího než toto nemůže uspokojit víru. Boží Israel musí být oddělen v moci vzkříšení od země smrti a temnoty. Vody Rudého Moře se musí valit mezi Božím vykoupeným lidem a Egyptem, dříve než Boží lid může jak náleží obětovat Hospodinu. Kdyby byli Israelci zůstali v Egyptě, byli by Pánu obětovali právě předměty egyptské ohavné modloslužby. +/ To se nesmělo nikdy stát. V Egyptě nemůže být ani stánek, ani chrám, ani oltář. Na celém jeho území není nikde ani jednoho místa pro něco podobného. A vskutku, jak ještě dále uvidíme, neslyšíme od Israele ani jediný tón chvalozpěvu, dokud celé shromáždění nestálo skrze plnou moc dokonaného vykoupení na kanaánské straně Rudého Moře. Přesně tak je tomu i dnes. Věřící musí napřed vědět, kam ho navěky postavila Kristova smrt a zmrtvýchvstání, než může být moudrým velebitelem,
služebníkem, který se líbí Bohu, nebo zdatným svědkem na svém místě. Nejde tu jen o to, zda jsem Božím dítětem a tedy vykoupenou osobou. Celá řada Božích dětí je velice daleka toho, aby plně znala výsledky, které jim plynou z Kristovy krve a zmrtvýchvstání. Nerozumějí té drahé pravdě, že Kristova krev navěky učinila konec jejich hříchům a že oni jsou nyní šťastnými účastníky Jeho života vzkříšení, života, s nímž už hřích nemá naprosto nic společného. Kristus se stal pro nás zlořečenstvím ne proto, jak by nás někteří chtěli učit, že se narodil pod zlořečenstvím přestoupeného zákona, nýbrž protože visel na dřevě. /Srv. pozorně 5.M.21,23 a Gal. 3,13/ My jsme byli
pod zlořečenstvím, protože jsme nenaplnili zákon. Ale Kristus, ten dokonalý Člověk, jenž "zvelebil zákon a slavným
- - - -
+/ Slovo "ohavnost" zde má vztah k tomu, čemu se Egypťané klaněli.

jej učinil," /Iz.42,21/, neboť zákon dokonale zachovával, kvůli nám se stal zlořečenstvím tím, že visel na dřevě. /Srv. Iz.42,21/ A tak On ve Svém životě zvelebil Boží zákon a ve Své smrti nesl naše zlořečenství. Pro věřícího už tedy neexistuje ani vina, ani zlořečenství, ani hněv, ani odsouzení a ačkoli ještě bude muset být zjeven před Kristovou soudnou stolicí, nebude tam vznesena otázka hříchu. Kristův kříž tuto věc vyřídil navěky, takže o těch, kdo věří, je napsáno: " A na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomen u více." /Žid.10,17/ Celý život křesťana bude ovšem muset být zjeven před Kristovou soudnou stolicí, ale sám Soudce odňal všechny hříchy věřícího a jest jeho spravedlností, takže soudná stolice může být pro něho jen příznivá. On jistě neodsoudí Své vlastní dílo. Požadovanou spravedlnost zjednal sám Bůh. Nenalezne na ní jistě žádný nedostatek. Světlo soudné stolice bude zářit dostatečným jasem, aby rozptýlilo jakoukoli mlhu nebo mrak, jenž by chtěl zatemnit jedinečnou, s ničím nesrovnatelnou slávu a moc patřící kříži, a aby ukázalo, že věřící je "všecek čist". /Jan 13,10; 15,3; Ef.5,27/
Je to proto, že základní pravdy nejsou pevně uchopeny prostou vírou, že celá řada Božích dětí si naříká na nedostatek hlubokého, trvalého pokoje, na stálé proměny v jejich duchovním stavu, na ztrácející se výšky a nízké stavy v jejich zkušenostech. Každá pochybnost v srdci křesťana je neúctou k Božímu slovu i Kristově oběti. Je to proto, že se už nyní nevyhřívá ve světle, které září z Kristova kříže, že je stále sužován pochybováním a strachem. Nicméně takovéto věci, nad nimiž mnozí musí naříkat - takové proměnlivosti a kolísání - jsou vlastně jen podružného významu, poněvadž se týkají spíše jejich osobní zkušenosti. Mnohem vážnější jsou však následky, které působí v souvislosti se ctí Páně na jejich velebení, na jejich službu a na jejich svědectví. Žel, že na čest Páně lidé tak málo myslí, asi proto, že osobní spasení je u většiny vyznávajících křesťanů hlavním předmětem, jediným cílem. Máme sklon dívat se na vše, co se nás týká, jako na hlavní, zatímco všechno, co se týká slávy Kristovy, pokládáme za nepodstatné. Ale je dobře jasně si všimnout, že tatáž pravda, která udílí duši
trvalý, stálý pokoj, ji také uvádí do postavení moudrého velebení, služby, která se líbí Bohu, a opravdového, náležitého svědectví. V 15. kapitole 1.ep. Korintským vykládá apoštol o smrti a vzkříšení Krista jako o velikém základu všeho. "Známoť vám pak činím, bratři, evangelium, kteréž jsem zvěstoval vám, kteréž jste i přijali, v němž i stojíte. Skrze kteréž i spasení béřete, kterak kázal jsem vám, pamatujete- li, leč byste nadarmo uvěřili. Vydal jsem zajisté vám nejprve to, což jsem i vzal, že Kristus umřel za hříchy naše podle Písem. A že jest pohřben, a že vstal z mrtvých třetího dne podle Písem." /1.-4.v./ Zde máme evangelium v jedné stručné, ale obsažné výpovědi. Zemřelý a zmrtvýchvstalý Kristus je základem spasení. "Kterýž vydán jest pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše." /Řím.4,25/ Vidět Ježíše okem víry přibitého na kříž - a sedícího na trůně, musí dát svědomí pevný pokoj a srdci dokonalou svobodu. Můžeme nahlédnout do hrobu a vidět, že je prázdný, - můžeme se podívat na trůn a zjistit, že je obsazen a smíme pak jít svou cestou radujíce se. Pán Ježíš vyřídil na kříži pro Svůj lid vše a důkazem tohoto vyřízení je, že je nyní po Boží pravici. Ano, zmrtvýchvstalý Kristus je věčným důkazem naplněného vykoupení. A jestliže vykoupení je hotovou skutečností, pak je hotovou, hlubokou skutečností také pokoj věřícího. My pokoj neuděláme a nikdy toho nebudeme schopni. Vskutku každé úsilí z naší strany o zjednání pokoje by nás jen ještě plněji musilo odhalit jako rušitele pokoje. Ale Kristus, když byl způsobil pokoj skrze krev Svého kříže, se posadil na výsostech, slaviv vítězství nad každým nepřítelem. Skrze Něho dává Bůh zvěstovat pokoj. Tento pokoj přináší slovo evangelia a duše, která evangeliu uvěří, má pokoj - stálý pokoj před Bohem,
protože jejím pokojem je Kristus. /Viz Sk.10,36; Řím.5 , 1 ; Ef.2,14; Kol.1,20/ Takto Bůh nejen učinil zadost Svým vlastním požadavkům, nýbrž tím, že to učinil, nalezl Své spravedlnosti odpovídající východisko, skrze něž může nyní proudit Jeho bezmezná láska i na toho největšího vinníka z Adamova padlého pokolení. A nyní jaký to vše má praktický výsledek? Kristův kříž nejenže odstranil hříchy věřícího, nýbrž také navěky rozvázal jeho spojení se světem. Tím je věřící oprávněn dívat se na svět jako na ukřižovanou věc, a může být světem považován za ukřižovaného. Ano, tak je tomu se vzájemným postavením věřícího a světa: svět je mu ukřižován a on světu. Takové je skutečné, náležité místo každého opravdového křesťana. Úsudek světa o Kristu byl vyjádřen v tom místě, které Mu po zralé úvaze přiřkli. Měli zvolit, zdali chtějí vraha anebo Krista. Dali souhlas, aby byl na svobodu propuštěn vrah, zatímco Krista přibili na kříž mezi dvěma lotry. Nuže jestliže věřící bude chodit ve šlépějích Krista, jestliže bude čerpat z Jeho myšlenek a bude je projevovat, pak se mu podle ocenění světa dostane téhož
místa. A takto bude nejen vědět, že je ukřižován s Kristem, ale bude také veden k tomu, aby to uskutečňoval ve svém praktickém životě a v každodenních zkušenostech. Ale ačkoli kříž tak úplně přeťal jakékoli spojení mezi věřícím a světem, vzkříšení ho přesadilo do moci nových svazků a spojení. Jestliže v kříži vidíme úsudek světa o Kristu, pak v Jeho vzkříšení vidíme Boží úsudek. Svět Ho ukřižoval, ale Bůh "povýšil Ho nade vše". /Fil.2,9/ Člověk Mu dal to nejnižší místo, Bůh místo nejvyšší, a ačkoli věřící může mít plné obecenství s Bohem v Jeho myšlenkách o Kristu, smí oplácet světu stejné stejným a smí se na svět dívat jako na ukřižovanou věc. Jestliže tedy věřící je na jednom kříži a svět na druhém, mravní vzdálenost mezi oběma je opravdu nesmírná.

A je-li tomu tak co se týče zásady, mělo by tomu tak být také v praksi. Svět a křesťan nemohou mít naprosto nic společného a ani nic společného mít nebudou, nebude-li věřící svého Pána a Mistra zapírat. Věřící dokazuje svou nevěrnost Kristu, má-li obecenství se světem, a ta nevěrnost je tím větší, čím větší je takové obecenství. To vše je dostatečně jasné. Ale, milý křesťane, který toto čteš, jaké místo nám to dává vůči světu? Ovšemže nás to staví stranou, a to úplně. Zemřeli jsme světu, ale jsme živi s Kristem. Jsme současně účastníky Jeho zavržení tímto světem, a zároveň také účastníky Jeho přijetí do nebe. A radost z tohoto druhého podílu působí, že nepovažujeme za nic utrpení spojená s onou první věcí. Kdybych měl být vyvržen světem a nevěděl, že mám místo nahoře v nebesích, bylo by to něco nesnesitelného. Ale jestliže obzor mé duše vyplňují rozmanité slávy nebes, nebudu mít čas obírat se příliš tím, s čím se ještě potkám na cestě světem. Ale někdo se snad zeptá: co je to svět? Bylo by těžké najít nějaké slovo k jasnějšímu a přesnějšímu vyjádření pojmů "svět" a "světáctví", neboť my si obvykle myslíme, že světáctví začíná o jeden nebo dva body dále než kam, jak se domníváme, ještě můžeme mít přístup. Ale Boží slovo ukázalo s dokonalou přesností, co je to "svět", když nám jej vykresluje jako něco, co "není z Otce". /1.Jan.2,15-16/ Proto čím hlubší je mé obecenství s Otcem, tím vytříbenější a ostřejší bude schopnost mého rozeznávání všeho, co je ze světa. Tak nás tomu vyučuje Bůh. Čím více se radujeme z Otcovy lásky, tím více pohrdáme světem. Ale kdo zjevuje Otce? Syn. A jak? Mocí Ducha Svatého. Takže čím více jsem schopen v moci Ducha, kterého nezarmucuji, čerpat ze Synova zjevení Otce, tím přesnější se stane můj úsudek o tom, co je to svět. Podle toho, jak se v mém srdci rozmáhá Boží království, stává se mé usuzování vytříbenějším o tom, co vše je světáctví. Bylo by těžké, kdyby se někdo chtěl pokusit vyjádřit slovy, co je světáctví. Je to, jak kdosi pověděl, něco "ve všech odstínech od bílé barvy až do černé jako uhel". V tom je veliký kus pravdy. Nemůžeš vytýčit hranici a říci: "Zde začíná světáctví". Ale jemná, vytříbená citlivost přirozenosti z Boha se od světáctví sama odvrací. A nám všem je třeba chodit v moci této přirozenosti, abychom se tak vyhýbali jakémukoli druhu a způsobu světáctví. "Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte." /Gal.5,16/ Chladné poučky a nějaká přísná pravidla
nejsou zde nic platné. Je nám třeba moci života z Boha. Je nám třeba duchovního porozumění a praktického uplatnění "cesty tří dnů na poušť", jíž jsme navěky odděleni, a to nejen od egyptských cihelen a dozorců nad robotou, nýbrž také od jeho chrámů a oltářů. Faraonova druhá námitka velice připomíná způsob a cíl námitky první. "I řekl farao: Já propustím vás, abyste obětovali Hospodinu Bohu svému na poušti, však dále abyste nikoli neodcházeli." /8,28/ Když už je nemůže zadržet v Egyptě, snaží se alespoň udržet je v blízkost i Egypta, aby tak na ně mohl působit různými vlivy. Takto budou moci zas být přivedeni zpět a svědectví bude ostřeji potlačeno než kdyby byli z Egypta vůbec nikdy nevyšli. Ano, mnohem vážnější škodu způsobují Kristově věci osoby, o nichž se zdá, že se vzdaly světa, ale potom se do něho znovu vracejí a počínají si, jako by v něm byly naprosto zůstaly. Neboť tím prakticky vyznávají, že zkusily nebeské věci, ale že zjistily, že pozemské věci jsou lepší a že je více uspokojují. Ale to není vše. Jak smutné, že mravní vliv pravdy na svědomí dosud neobrácených lidí je mařen takovým zlým příkladem vyznavačů, kteří se opět navracejí k věcem, o nichž se zdálo, že je už opustili. Ne snad, že by takové případy dávaly někomu sebemenší oprávnění zamítnout Boží pravdu, poněvadž, jak víme, každý člověk je osobně zodpovědný a bude musit sám za sebe vydávat počet Bohu. Přesto však zlý vliv v této věci jako i v jiných zůstává. "Jestliže by pak ti, kteříž ušli poskvrn světa, skrze známost Pána a Spasitele Ježíše Krista, opět zase v to zapleteni jsouce, přemoženi byli, učiněn jest poslední způsob jejich horší nežli první. Lépe by zajisté jim bylo nepoznávati cesty spravedlnosti, nežli po nabytí známosti odvrátili se od vydaného jim svatého přikázání." /2.Petr.2,20-21/ Proto jestliže lid neměl "odcházet dále", pak bylo lépe, aby vůbec nevyšli. To nepřítel dobře věděl – proto ta druhá námitka. Být polovičatý a zdržovat se při hranici Egypta, velice vyhovuje cílům nepřítele. Ti, kdo zaujímají takové neutrální postavení, nejsou ani tací, ani onací, a vskutku jejich vliv, ať už je jakýkoli, působí vždy zlým směrem. Je velice důležité vidět tu ve všech těchto faraonových námitkách Satanův plán, totiž mařit svědectví jménu Boha israelského, k němuž mohlo dojít pouze po ujití "cesty tří dnů na poušť". To opravdu znamenalo "odejít daleko". Bylo to mnohem dále, než si farao dovedl představit nebo než je mohl sledovat. A jistě jak vzácné by to bylo, kdyby všichni, kdo vyznávají, že vyšli z Egypta, opravdu ve svých myslích a v celém způsobu svého počínání odtamtud vyšli daleko. Kéž by jen moudře uznali, že hranicí mezi nimi a světem je Kristův kříž a hrob! Nikdo se nemůže na takovéto místo postavit jen v síle přirozenosti. Žalmista mohl říci: "Nevcházej v soud se služebníkem Svým, neboť by nebyl spravedliv před Tebou nižádný živý." /Ž.143,2/ Tak je tomu také s pravým a působivým oddělením od světa. "Nižádný živý" je nemůže uskutečnit. Pouze ti, kteří "zemřeli s Kristem" a "s Ním z mrtvých vstali skrze víru" v mocné dílo Boží /srv. Kol.2,12/, mohou dosáhnout ospravedlnění před Bohem nebo oddělení od světa. Takového něco můžeme nazvat "odejitím daleko". Kéž by všichni, kdo vyznávají, že jsou křesťané, a kdo se tak nazývají, šli tak daleko. Pak bude jejich lampa šířit stálé, jasné světlo. Pak bude jejich trubka vždycky vydávat jistý hlas. Jejich praktický život pak bude vyvýšený, jejich zkušenost hluboká a bohatá.

Pokoj jejich poplyne jako řeka, to, co budou oblibovat, bude nebeské a roucha jejich beze skvrn. A nadto nade všecko: jméno Pána Ježíše bude jimi skrze moc Ducha Svatého zvelebováno podle vůle Boha, jejich Otce.
Třetí námitka vyžaduje, abychom si jí zvlášť dobře povšimli. "I zavolán jest Mojžíš s Aronem před faraona. Jimž řekl: Jděte, služte Hospodinu Bohu svému. Kdo jsou ti, kteříž jíti mají? A odpověděl Mojžíš: S dítkami i se starými našimi půjdeme, se syny i s dcerami našimi, s ovcemi a s větším dobytkem naším odejdeme; neboť slavnost Hospodinovu držeti máme. Tedy řekl jim: Nechať jest tak Hospodin s vámi, jako já propustím vás i dítky vaše. Hleďte, neboť zlé jest před tváří vaší. Nebudeť tak. Jděte vy sami muži, a služte Hospodinu, neboť toho vy toliko žádáte. I vyhnáni jsou od tváři faraonovy." /10,8-ll/ Zde opět vidíme nepřítele, jak chce zasáhnout smrtící ranou svědectví jménu Boha israelského. Rodiče na poušti a jejich děti v Egyptě! Jaká to hrozná nenormálnost! To by přece bylo bývalo jen poloviční vysvobození, Israeli naprosto neužitečné, zato však působící nečest Bohu israelskému. Tak tomu nesmělo být. Kdyby bývaly děti zůstaly v Egyptě, nemohlo být o rodičích řečeno? že opustili Egypt, poněvadž přece děti patřily jim a tvořily s nimi jeden nedílný celek. Nanejvýše by se o takovém případě dalo říci, že částečně sloužili Hospodinu a částečně faraónovi. Ale Hospodin přece nemohl mít nic na půl s faraonem. Buď měl mít všechno, anebo nic. Toto je vážná zásada pro křesťanské rodiče. Kéž bychom si ji hluboce vštípili do srdce! Je naší radostnou výsadou, že smíme, pokud jde o naše děti, počítat s Bohem a vychovávat je "v cvičení a v napomínaní Páně". /Ef.6,4/ Neměli bychom se, pokud se týče našich dětí, pro ně spokojit s ničím menším, než čemu se sami těšíme. Faraonova čtvrtá a poslední námitka se týkala stád ovcí a většího dobytka. "Potom farao povolav Mojžíše, řekl: Jděte, služte Hospodinu. Toliko ovce vaše a větší dobytek váš nechať zůstane, také dítky vaše půjdou s vámi." /10,24/ S jakou vytrvalostí se Satan pře o každou píď cesty Israele ven z Egypta! Nejprve se snažil zadržet je v zemi, potom udržet je v blízkosti své země, nato zadržet jich alespoň část ve své zemi, a když se mu nepodařil žádný ze tří prvních záměrů, snaží se odeslat je pryč bez jakékoli možnosti sloužit Pánu. Když nemůže zadržet služebníky, snaží se zadržet jejich potřeby ke službě, čímž vlastně chce dosáhnout stejného cíle. Když je nemohl přimět, aby obětovali v jeho zemi, chce je odeslat ze své země, ale bez obětí. V Mojžíšově odpovědi na tuto poslední námitku máme obsaženo krásné vyjádření svrchovaných práv Páně na Jeho lid a na vše, co mu patří. "Odpověděl Mojžíš: Dáš také v ruce naše oběti a zápaly, kteréž bychom obětovali Hospodinu Bohu našemu. A protož, také dobytek náš půjde s námi, a nezůstane ani kopyta; neboť z nich vezmeme ku poctě Hospodinu Bohu našemu. My pak nevíme, čím sloužiti máme Hospodinu, dokudž nepřijdeme tam." /25.-26.v./ Pouze když se Boží lid postaví s prostinkou dětinnou vírou na ono vysoké místo, na které ho staví smrt a vzkříšení, může mít užitek ze smýšlení, které odpovídá Božím nárokům na něho. "My nevíme, čím sloužiti máme Hospodinu, dokudž nepřijdeme tam". To znamená, že oni neznali napřed ani Boží požadavek, ani příslušnou svou povinnost, dokud neurazili "cestu tří dnů na poušti". K poznání těchto věcí nemohli dospět uprostřed ztuchlého, znečištěného ovzduší Egypta. Napřed musí člověk poznat jako hotovou skutečnost vykoupení, než si může správně a plně uvědomovat svoji zodpovědnost a povinnost. To vše je dokonalé a krásné. "Bude-li kdo chtíti vůli Jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati... to učení." /Jan 7,17/ Nejprve musím být venku z Egypta,
v moci smrti a vzkříšení, a teprve pak, ne dříve, poznám, v čem opravdu spočívá Páně služba. Jenom staneme-li věrou na tom slavném místě, do něhož nás uvádí drahá Kristova krev, obhlédneme-li se vůkol a vidíme tolikeré drahé a rozmanité výsledky vykupující lásky, - patříme-li na Osobu Toho, který nás na toto místo přivedl a opatřil nás oním bohatstvím, jsme nuceni povědět slovy básníka: "Kdyby vší přírody má byla říš a já ji chtěl za Tvou lásku dát - pohrdnut byl bych, jak v Slově Svém díš a musil dále svou bídu znát.

Láska Tvá velká, jež dala se cele za bídné hříšníky, za nepřátele, chce jen mé srdce, mé žití, m n e mít." "Nezůstane ani kopyta." Jak vzácná to slova! Egypt není místem pro nic, co patří Božím vykoupeným. Bůh je hoden mít všechno: naše "tělo, duši i ducha". Všechno, co jsme a co máme, patří Jemu. "Nejste sami svoji, neboť koupeni jste za mzdu." /1.Kor.6,19-20/. Naší blahou výsadou je vydávat sebe i vše, co máme, v oběť Jemu, jemuž patříme a jemuž máme sloužit. V tom není nic zákonického. Slova "dokudž nepřijdeme tam" poskytují Boží ochranu před takovým hrozným zlem. Musíme urazit "cestu tří dnů na poušť" než můžeme zaslechnout první slovo o obětování a porozumět mu. Jsme přesazeni do plného a nesporného vlastnictví života vzkříšení a věčné spravedlnosti. Opustili jsme zemi smrti a tmy. Byli jsme přivedeni k samému Bohu, takže se z Něho můžeme radovat v moci toho života, který nám byl udělen, a v okruhu spravedlnosti, kam jsme postaveni: proto je naší radostí, že můžeme sloužit. "Nemůže být žádného hlubokého citu v srdci, kterého by On nebyl hoden, - nemůže být žádné oběti v celém stádu ovcí, která by byla příliš nákladná pro Jeho oltář. Čím blíž a úže s Ním chodíme spjati, tím výše si ceníme, že je naším pokrmem a nápojem konat Jeho svatou vůli. Věřící to má za nejvyšší výsadu, že smí sloužit svému Pánu. Smí se radovat v každé působnosti a v každém zjevování Boží přirozenosti. Nepohybuje se pod nějakým břemenem na šíji, které působí bolest, anebo pod nesnesitelnou váhou na svých ramenou. Jeho jho je zlomeno, břemeno navěky odstraněno krví kříže, zatímco tu putuje jako cizinec, vykoupený, znovuzrozený a vysvobozený z otroctví v souladu s úchvatnými slovy "PROPUSŤ LID MŮJ". /Poznámka: Obsah 9.kapitoly musíme rozjímat v souvislosti s bezpečností Israele pod ochranou krve velikonočního beránka./

« Previous chapter

Next chapter »