Kapitola 5. a 6.

Mojžíš s Aronem před faraonem

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

Výsledek první výzvy určené faraonovi se nezdál být ani trochu povzbuzující. Pomyšlení, že ztratí Israelské, způsobilo, že je sevřel s ještě větší přísností a že je dal ještě bedlivěji střežit. Každé omezení Satanovy moci zvyšuje jeho zuřivost. Tak tomu bylo i zde. Pec soužení má být uhašena rukou spásné lásky, ale dřív než se tak stane, šlehají plameny s ještě větší prudkostí a silou. Ďábel nerad propouští někoho, koho drží ve svém hrozném sevření. Je to "silný oděnec", a dokud "ostříhá síně své, v pokoji jsou všecky věci, kteréž má". Ale veleben budiž Bůh, že jest Někdo "silnější než on", kterýž ho přemohl a odňal mu "všecka odění jeho, v něž doufal", a který rozdělil kořisti mezi Svůj lid – výhodami to obdařené předměty Jeho věčné lásky. "Potom pak přišli Mojžíš s Aronem, a řekli faraonovi: Takto praví Hospodin, Bůh israelský: Propusť lid Můj, ať Mi slaví svátky na poušti." /5,1/ Tak znělo poselství Hospodina faraonovi. Žádal pro lid úplné vysvobození proto, že byli jeho vlastnictvím, a aby Jemu mohli slavit na poušti slavnost. Pokud se týče vyvoleného lidu, nemůže Boha nikdy uspokojit nic jiného než jejich úplné vyproštění z jařma otroctví. "Rozvažtež jej, a nechte, ať odejde" /Jan 11,44/ - jistě, tak zní veliké heslo nadepsané nad Božími cestami plnými milosti vůči těm, kteří, ač jsou Satanem drženi v zajetí, jsou předměty věčné Boží lásky. Když tak vidíme Israele v egyptských cihelnách, máme před sebou věrné vyobrazení postavení každého přirozeného Adamova potomka. Leželi tam sraženi k zemi do krvava rozdírajícím jhem nepřítele, nemajíce v sobě ani trochu síly, aby se mohli vysvobodit. Již jen pouhé vyslovení slova svoboda způsobilo, že utlačovatel spoutal své vězně ještě silnějšími pouty a naložil jim břemena působící ještě větší bolest.

Bylo tedy naprosto nutné, aby vysvobození přišlo zvenčí. Ale odkud mělo přijít?! Kde byly prostředky na zaplacení výkupného, anebo kde byla síla na přervání jejich řetězů? A i kdyby tu bývalo obojí, to i ono, kde byla potřebná vůle a síla? Kdo vynaloží námahu na jejich vysvobození? Ach, tu nebyla žádná naděje, ani nablízku ani v dáli. Mohli vyhlížet jen vzhůru. Museli se utéci k Bohu. U Něho bylo obojí, síla i vůle. On mohl způsobit vykoupení jak zaplacením, tak i mocí. V Hospodinu, ano, výhradně v Něm, bylo spasení pro zdeptaného a utlačeného Israele. Tak je tomu vždy. "A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž musíme spaseni býti." /Skut.4,12-p.p./ Hříšník je v rukou krutovládce. Je "prodaný hříchu" /Řím.7,14/, je Satanem jat "k činění jeho vůle" /2.Tim.2,26/, pevně svázán pouty vilnosti, vášně a nálad, - "mdlý" /Řím.5,6/, "naděje nemající a bez Boha" /Ef.2,12/. Takové je postavení hříšníka. Jak by si tedy mohl pomoci sám? Co může dělat? Je podmaněn v otrockou službu a cokoli dělá, je učiněno v postavení a v možnostech otroka. Jeho
myšlenky, slova a činy jsou myšlenkami, slovy a činy otroka. Ba jistě, ačkoli možná pláče a vzdychá po svobodě, jsou i ty jeho slzy a vzdechy jen chmurným důkazem, že je otrokem. Může bojovat za svobodu, ale i jeho bojování naprosto jasně svědčí o jeho otrockém postavení, i když je důkazem touhy po svobodě.

A nejde tu jen o postavení hříšníka, - také jeho přirozenost je naprosto zkažená, úplně pod mocí Satana. Proto musí být nejenom uveden do nového postavení, ale musí mu být opatřena nová přirozenost. Přirozenost a postavení jsou spolu úzce spjaty. Kdyby bylo hříšníkovi možné zlepšit své postavení, co by mu to prospělo, dokud jeho přirozenost zůstává nenapravitelně zlá? Některý šlechtic může vzít žebráka z ulice a přijmout jej za vlastního. Může jej opatřit hojností, jakou má šlechtic a dát mu šlechtické místo. Ale nemůže mu udělit urozenost své přirozenosti, a tak přirozenost žebráka se nikdy nebude cítit v postavení šlechtice doma. Musí tu být  přirozenost, která by se hodila k onomu stavu, a musí tu být stav, který by odpovídal možnostem, přáním a zálibám i sklonům přirozenosti.

Nuže v evangeliu Boží milosti jsme poučováni, že věřící je uveden do úplně nového postavení, že už není spatřován ve svém dřívějším stavu vinníka hodného odsouzení, nýbrž ve stavu dokonale a navěky ospravedlněného, - že v postavení, v němž ho nyní vidí Bůh, má nejen úplné odpuštění, nýbrž že ani neskonalá svatost na něm nemůže najít jedinou poskvrnu. Byl vzat ze svého původního postavení provinilce a plně a věčně uveden do nového postavení čisté spravedlnosti. Tím není nijak řečeno, že se zlepšil jeho bývalý stav. To je naprosto nemožné. "Což křivého jest, nemůže se vzpřímiti." /Kaz.1,15/ "Můželi změniti Mouřenín kůži svou, anebo pardál skvrnitost svou?" /Jer.13,23/ Nic se nepříčí té ústřední pravdě evangelia víc než teorie o jakémsi postupném zlepšování stavu hříšníka. Narodil se v určitém stavu a nemůže být jiný, dokud se nezrodí znovu. Může se pokoušet polepšovat se, dělat předsevzetí, že "se polepší", že bude "žít lepším životem", ale přitom všem ani o vlas nezmění nic na svém stavu hříšníka. Může se stát jak se říká "nábožným", může zkoušet prosit, může s pilností zachovávat různá ustanovení a budit dojem, že v něm došlo k vnitřní nápravě - ale žádná z těch věcí nemůže ani trochu ovlivnit jeho skutečný stav před Bohem. Je tomu navlas jako s otázkou přirozenosti. Jak by mohl člověk změnit svou přirozenost? Může ji podrobovat různým polepšovacím cvičením, může se pokoušet potlačovat ji a krotit, přísně ji trestat - ale výsledek? Přirozenost tu bude dál. "Což se narodilo z těla, tělo jest." /Jan 3,6/ S novým stavem tu musí být také nová přirozenost. Jak se to však může stát? Tím, že uvěříme Božímu svědectví o Jeho Synu. "Kteříž pak koli přijali Jej, dal jim moc syny Božími býti, kteříž věří ve jméno Jeh o, kteříž ne z krve, ani z vůle těla, ani
z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou". /Jan 1,12-13/ Jsme poučováni, že ti, kdo uvěřili ve jméno jednorozeného Božího Syna, mají právo anebo výsadu být syny Božími. Jsou učiněni účastníky nové přirozenosti: dostalo se jim věčného života. - "Kdo věří v Syna, má život věčný." /Jan 3,36/ - "Amen, amen pravím vám: že kdož slovo Mé slyší, a věří Tomu, kterýž Mne poslal, máť život věčný a na soud nepřijde, ale přešelť jest ze smrti do života." /Jan 5,24/ - "Totoť jest pak věčný život, aby poznali Tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista." /Jan 17,3/ - "A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu Jeho jest. Kdožť má Syna, máť život." /1.Jan.5,11-12/ Tak zní jasné učení Božího slova, pokud jde o závažné otázky týkající se stavu a přirozenosti. Ale na čem je to založeno? Oč se to vše opírá? Jak je věřící uveden do postavení Boží spravedlnosti a učiněn účastníkem Boží přirozenosti? To vše spočívá na veliké pravdě, že " Ježíš umřel a z mrtvý c h vstal". /1.Thes.4,14/ Tento Požehnaný opustil lůno věčné lásky, trůn slávy, příbytky nepomíjejícího světla. Sestoupil na tento svět viny a bídy. Vzal na Sebe podobnost těla hřícha a když dokonale ukázal a dokonale oslavil Boha ve všech činech Svého požehnaného života zde na zemi, zemřel na kříži pod plnou tíhou přestoupení Svého lidu. A učiniv
tak, vypořádal se podle Božích požadavků se vším, co bylo nebo co mohlo býti proti nám. "Zvelebil zákon a slavným jej učinil." /Iz.42,21- p.p./ A učiniv to, byl pak učiněn zlořečeným vise na dřevě. Každému požadavku bylo učiněno zadost, každý nepřítel byl umlčen, každá překážka odstraněna. "Milosrdenství a víra potkaly se spolu, spravedlnost a pokoj daly sobě políbení." /Ž.85,11/ Nekonečná spravedlnost byla uspokojena a nekonečná láska může nyní plynout s plnou svojí tišící a osvěživou mocí do zlomeného srdce hříšníka. Současně však očisťující a smíření působící proud, jenž vytryskl z probodeného boku ukřižovaného Krista, dokonale činí zadost všem potřebám provinilého a usvědčeného svědomí. Pán Ježíš zaujal na kříži to místo, které patřilo nám. Byl tam naším zástupcem. "Trpěl, spravedlivý za nespravedlivé." /1.Petr.3,18/ Byl za nás učiněn hříchem. /2.Kor.5,21/ Zemřel smrtí na místě hříšníka, byl pohřben a opět vstal z mrtvých, když byl vše dokonal. Proti věřícímu už tedy není naprosto nic. Je spjat s Kristem a nalézá se v témže postavení spravedlnosti. "Jakýž jest On, takoví i my jsme na tomto světě." /1.Jan.4,17/ To dává svědomí trvalý, neochvějný pokoj. Nejsem-li již ve stavu viny, nýbrž ve stavu spravedlnosti, - vidí-li mne Bůh už jen v Kristu a podobně jako Krista, pak je zřejmě mým podílem dokonalý pokoj.
"Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista." /Řím.5,1/ Beránkova krev zahladila všechnu vinu každého, kdo uvěřil, smazala jeho přetěžký dluh a dala mu do ruky naprosto čistý list před svatostí, jejíž "čisté jsou oči", takže "na bezpráví se dívati nemůže" /Abak.1,13/.

Ale věřící došel nejen pokoje s Bohem. Byl též učiněn Božím dítětem, takže smí skrze moc Ducha Svatého okoušet vzácnost obecenství s Otcem i se Synem. Kříž musíme vidět z dvojího hlediska: předně jím byly uspokojeny Boží požadavky, a dále je jím vyjádřena Boží láska. Dívám-li se na své hříchy v souvislosti s požadavky Boha jako Soudce, shledávám, že v kříži byly tyto požadavky dokonale vyřízeny. Bohu jakožto Soudci bylo podle Jeho požadavků plně učiněno zadost - On byl v kříži oslaven. Ale je tu něco víc než jen toto. Bůh měl kromě požadavků i lásku, a v kříži Pána Ježíše tato láska sladce a jímavě promlouvá k uchu hříšníka, zatímco je současně učiněn účastným nové přirozenosti, jež je schopna radovat se z projevů té lásky a mít obecenství se srdcem, z něhož ony plynou. "Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu." /1.Petr.3,18/ A tak nejenže jsme uvedeni do jistého postavení, nýbrž také k určité Osob ě, k samému Bohu, a jsme opatřeni určitou přirozeností, která se z Něho může radovat. - " Chlubíme se i Bohe m, skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze Něhož nyní smíření jsme došli." /Řím.5,11/ Jaká síla a vzácnost se nám tudíž jeví v těch slovech o vysvobození: "Propusť lid Můj, ať Mi slaví svátky na poušti." /5.kap.,1 .v. / "Duch Páně nade Mnou, protože pomazal Mne, kázati evangelium chudým poslal Mne, a uzdravovati zkroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti soužené v svobodu." /Luk.4,18/ To radostné poselství o spasení ohlašuje  úplné vysvobození z jakéhokoli jha otroctví. Pokoj a svoboda jsou těmi úžasnými věcmi, které evangelium udílí každému, kdo uvěří, jak prohlašuje sám Bůh. A všimněte si: "ať Mi slaví svátky na poušti". Jestliže na jedné straně byli hotovi s faraonem, měli na druhé straně začít s Bohem. To byla veliká změna. Namísto, aby se plahočili pod faraonovými dozorci nad robotou, měli konat slavnost Hospodinu. A i když měli putovat z Egypta na poušť, vždy měli s sebou mít doprovod Boží přítomnosti.  A třebaže poušť byla drsná a pustá, byla jim cestou do země Kanaán. Božím úmyslem bylo, aby Mu na poušti konali slavnost, a aby se tak mohlo stát, museli být z Egypta "propuštěni". Ale farao není ani trochu nakloněn uposlechnout Božího příkazu. "Kdo jest Hospodin, abych poslechl Jeho a propustil Israele? Hospodina neznám, Israele také nepropustím. /5,2/ Farao vyjádřil těmito slovy věrně svůj skutečný stav. Jeho postavením byla neznámost a z ní plynoucí neposlušnost. Obojí je spolu spjato. Nezná-li někdo Boha, nemůže Ho poslouchat, protože poslušnost se vždy opírá o známost. Je-li duše požehnána známostí Boha, shledává, že tato známost jest jí životem /Jan 17,3/, a život je síla. Jestliže mám sílu, mohu jednat. Je zřejmé, že nemohu jednat bez života, a proto je velmi nemoudré působit na lidi, aby něco dělali, aby dosáhli toho, co jedině dává člověku schopnost něco konat.

Ale farao neznal ani sebe, ani Pána. Nevěděl, že není nic víc než ubohý, bídný pozemský červ a že byl vyvýšen jen a jen k tomu, aby na něm byla známou učiněna sláva Toho, kterého on neznal. /2.M.9,16; Řím.9,17/ "I řekli: Bůh hebrejský potkal se s námi. Nechť medle jdeme cestou tří dní na poušť, a obětujeme Hospodinu Bohu našemu, aby nedopustil na nás moru nebo meče. I řekl jim král egyptsky: Proč ty Mojžíši a Arone, odtrhujete lid od prací jejich? Jděte k robotám svým.... nechť se přitíží robot mužům těm; a nechť pracují v nich, aby se neohlédali na slova lživá." /3.-9.v./ Jaký obraz skrytých pohnutek lidského srdce tu vidíme! Jaká úplná neschopnost pochopit Boží věci! Všechny Boží tituly a Boží spojení byly podle faraonova ocenění "slova lživá". Co věděl farao o "cestě tří dní na poušť" a o "slavnosti Hospodinu"?

Jak mohl mít nějaké pochopení pro nutnost takové cesty anebo pro způsob a předmět takové slavnosti? To bylo nemožné. Věděl, co je to nosit břemena a dělat cihly. To byly věci, v nichž podle jeho úsudku byla určitá skutečnost. Ale mít pochopení pro něco Božího, pro nějakou službu Jemu nebo poctu? Ne, na to se mohl dívat jen jako na marnou vidinu vymyšlenou těmi, kdo chtěli mít výmluvu pro únik před tvrdými skutečnostmi opravdového života. Tak tomu bylo až příliš často s mudrci a velikány tohoto světa. Vždy byli až příliš pohotoví sepisovat pošetilosti a marnosti o Božích svědectvích. Poslechněte si jen, co třeba soudí "výborný Festus" o oné veliké otázce, která vznikla mezi Pavlem a Židy: - "0 nějaké otázky při tom svém náboženství měli s ním nesnáz, a o jaké m - si Ježíšovi mrtvém, o k terém ž jistil Pave l, že jest živ." /Skut.25,19/ Ach, jak málo věděl, o čem mluví! Jak málo věděl, oč šlo v té otázce, totiž zda "Ježíš" byl "mrtev" nebo "živ"! Nepomyslel na nesmírný dosah té vážné otázky pro sebe i pro své přátele, Agrippu s Bernicí. To však nic neměnilo na věci. On i oni toho nyní
znali více, i když v rychle míjejících dnech své pozemské slávy se na věc dívali jako na jakousi podivínskou otázku, která podle nich nezasluhovala, aby si jí rozumní lidé vůbec povšimli a která mohla zajímat jenom nemocný mozek snivých blouznivců. Ano, ta úžasná otázka, jež určuje osud každého Adamova potomka, otázka, na níž je založeno přítomné i věčné postavení Církve a světa, - otázka, spjatá se všemi Božími plány, ano, tato otázka byla podle Festova úsudku prázdnou pověrou.

Tak tomu bylo u faraona. Nevěděl nic o "Hospodinu, Bohu hebrejském", o tom velikém "JÁ JSEM", proto na vše, co mu řekl Mojžíš s Aronem o obětování Bohu, se díval jako na "slova lživá". Boží věci se vždy musí zdát malicherné, neužitečné a nesmyslné člověku s neposvěcenou  myslí. Božího jména může používat ve svých pohrdavých řečech lhostejná a formální nábožnost, samého Boha však nezná. Jeho drahé jméno, které pro srdce věřícího v sobě chová vše, co může potřebovat nebo si přát, nemá pro nevěřícího ani význam, ani moc, ani působnost. Proto na všechno, co je spjato s Bohem, na Jeho výroky, na Jeho plány, myšlenky a cesty, slovem na vše, co se týká Boha nebo se na Něho odvolává, dívá se takový člověk jako na "slova lživá". Ale rychle se blíží doba, kdy tomu tak více nebude. Soudná stolice Kristova, hrůzy budoucího věku a jezera hořícího ohněm nebudou žádnými "slovy lživými". Zcela jistě ne. A mělo by být velkým cílem všech, kdo skrze milost věří, že to jsou skutečnosti, aby tyto věci kladli na svědomí všech, kdo podobně jako farao se dívají na "dělání cihel" jako na jedinou věc hodnou zájmu a přemýšlení, jako na jedinou věc, kterou je možné označit za skutečnost a jistotu.

Žel, že i křesťané tak často žijí v okruhu viditelných věcí - v okruhu věcí zemských, v okruhu přirozenosti, takže se jim ztrácí hluboké, trvající, působivé vědomí o opravdovosti Božích a nebeských věcí. Je nám třeba žít více v okruhu víry, - v oblasti nebes, v okruhu "nového stvoření". Pak uvidíme věci tak, jak je vidí Bůh, budeme smýšlet o nich tak, jak On o nich smýšlí, a celý náš praktický život bude vznešenější, nezištnější, pečlivěji oddělený od
země a pozemských věcí. Ale ta nejbolestnější zkouška nevyvstala Mojžíšovi v úsudku faraona o jeho poslání. Pravý a věrný Kristův služebník musí vždy počítat s tím, že lidé tohoto světa se na něho budou dívat jen jako na pouhého fantastu a snílka. Hledisko, z něhož se dívají na věřícího, je takové, že od nich nemůžeme nic jiného čekat. Čím věrnější je svému nebeskému Mistru, čím více kráčí v Jeho šlépějích, čím podobnější Mu je, tím spíše se na něho synové této země budou dívat jako na "blázna". Nemělo by to proto nikoho překvapit ani zbavit odvahy. Mnohem palčivější bolest však působí, jestliže jeho služba a svědectví je v nepochopení a v nezájmu u těch, jimž obojí je určeno. Je-li tomu tak, musí dlít mnoho v Boží přítomnosti, obírat se Jeho skrytými myšlenkami, čerpat sílu z obecenství s Ním, aby tak byl Bohem posilněn vědomím o správnosti cesty a služby, kterou koná. V takové těžké situaci ten, kdo není plně přesvědčen, že ho posílá Bůh a kdo si není vědom Boží přítomnosti, téměř jistě selže. Kdyby býval Mojžíš nebyl takto podpírán, bylo by jeho srdce muselo naprosto selhat, když zvýšený útlak faraonovy moci způsobil, že ze rtů představených synů israelských vyšla takováto zoufalá, skličující slova: "Pohlediž Hospodin na vás, a suď; neboť zošklivili jste nás před faraonem a služebníky jeho, a dali jste meč v ruku jejich, aby nás zamordovali." To byla velice zarmucující řeč a Mojžíše zasáhla tak, že "navrátil s e . . . k Hospodinu a řekl: Pane, proč jsi tyto zlé věci uvedl na lid tento? Proč jsi mne sem poslal? Neboť od té chvíle, jakž jsem všel k faraonovi, abych mluvil jménem Tvým, hůře nakládá s lidem tímto, a Ty jsi vždy nevysvobodil lidu Svého." /5.kap.,22.- 23.v./ Situace, která tu vyvstala, působila nejvýš skličujícím dojmem a to právě v době, kdy vysvobození bylo takřka již za dveřmi, - právě tak jako v přírodě nejtemnější hodinou noci bývá často právě ta, jež bezprostředně předchází rozbřesku nového dne. Tak tomu jistě bude ještě i posledního dne v budoucí historii Israele. Okamžik nejhlubší temnoty a velikého zarmoucení bude předcházet náhlému proniknutí "slunce spravedlnosti", jež prozáří mraky, "a zdraví bude na paprscích jeho" k věčnému uzdravování škod dcery Jeho lidu. Můžeme se právem tázat, jak dalece byla u Mojžíše opravdová víra anebo ve smrti držená vlastní vůle, když vyřkl to slovo "proč?" Ale ať tomu bylo jakkoli, Pán nekárá námitku vyvolanou silným tlakem situace. Velice vlídně odpovídá Mojžíšovi: "Nyní uzříš, co učiním faraonovi; neboť v ruce silné propustí je, a v ruce mocné vyžene je ze země své." /6,1/ Z této odpovědi dýše zvláštní milost. Namísto aby trestal nedůtklivost a rozmrzelost, která se odvažuje uvádět v pochybnost nevyzpytatelné cesty velkého "JÁ JSEM", ten vždy milostí bohatý Bůh se snaží upokojit stále zneklidňovanou mysl Svého služebníka rozvíjeje před ním, co se chystá učinit. To bylo jistě důstojné
chvályhodného Boha, toho nic nevyčítajícího dárce všeho dobrého a každého dokonalého daru. "Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme." /Ž.103,14/ A není to pouze v Jeho činech, kde On by rád, aby srdce našlo útěchu, nýbrž v Něm samém, v Jeho pravém jméně a charakteru. V tom je jistě plné, Boží a věčně trvající blahoslavenství. Nalézá-li srdce vítanou pomoc v Bohu samém, - utíká-li se do pevné věže, kterou mu poskytuje Jeho jméno, - umí-li nalézt v Jeho charakteru dokonalou odpověď na každou svou potřebu, pak jistě je povzneseno vysoko nad okruh tohoto stvoření, může se odvracet od krásných pozemských slibů a může správně ohodnotit pyšné nároky člověka. Srdce, které je vystrojeno praktickou známostí Boha, nejenže dovede hledět na tuto zemi a říkat: "Všechno je marnost", nýbrž umí též zaměřovat svůj zrak vzhůru, přímo k Bohu, a říkat: "Všechny zdroje mé jsou v Tobě"! /Ž.87.7 -p.p./

"Mluvil ještě Bůh k Mojžíšovi a řekl jemu: Já jsem Hospodin. Ukázalť jsem se zajisté Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi v tom, že jsem Bůh silný všemohoucí; ale v jménu Svém, HOSPODIN, nejsem poznán od nich. K tomu utvrdil jsem smlouvu Svou s nimi, že jim dám zemi Kananejskou, zemi putování jejich, v níž pohostinu byli. Nadto, já slyšel jsem křik synů israelských, kteréž Egyptští v službu podrobují, a rozpomenul jsem se na smlouvu Svou." /6.2.-5.v./ "HOSPODIN" - takový jest titul, který si Bůh dává jakožto Vysvoboditel Svého lidu na podkladě Své smlouvy způsobené pouhou svrchovanou milostí. Zjevuje se jako veliký, na nikom nezávislý Zdroj vykupující lásky, určující Své plány, naplňující Svá zaslíbení, vysvobozující Svůj vyvolený lid ode všech nepřátel a od jakéhokoli zla. Bylo výsadou Israele zdržovat se stále pod bezpečnou záštitou tohoto významného titulu, který ukazuje, jak Bůh pracuje ke Své vlastní slávě, a jak se ujímá Svého utiskovaného lidu, aby v něm tuto slávu zjevil. "Protož pověz synům israelským: Já jsem Hospodin, a vyvedu vás z robot egyptských, a vytrhnu vás ze služby jejich, a vysvobodím vás v ruce vztažené a skrze soudy veliké. A vezmu vás Sobě za lid, a budu vám za Boha; a zvíte, že jsem Hospodin Bůh váš, vysvobozující vás z robot egyptských. Uvedu vás také do země, o níž jsem, zdvihna
ruku Svou, přisáhl, že ji dám Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi; a dám ji vám v dědictví; Já Hospodin." /6.-8.v./

To vše mluví o nejryzejší, přeštědré milosti, naprosto ničím nepodmíněné a nevázané. Hospodin se představuje srdci Svého lidu jako ten, který chce působit v nich, pro ně a s nimi, aby ukázal Svoji slávu. Jakkoli byli bědní a bez pomoci, Bůh sestupuje, aby zjevil Svou slávu, prokázal Svou milost a ukázal něco ze Své moci v jejich úplném vysvobození. Jeho sláva a jejich spasení byly spolu nerozlučně spjaty. Měli si to vše později připomínat, jak čteme v 5.Mojžíšově knize: "Ne proto, že by vás více bylo nad jiné národy, připojil se k vám Hospodin, a vyvolil vás, /neboť menší vás počet byl nežli jiných národů,/ ale proto, že miloval vás Hospodin, a splniti chtěl přísahu, kterouž přisáhl otcům vašim, vyvedl vás v ruce silné, a vysvobodil vás z domu služby, z ruky faraona, krále egyptského." /5.M.7,8/

Nic není tak příhodné ujistit a upevnit pochybující, třesoucí se srdce než vědomí, že Bůh se nás ujal právě takových, jací jsme byli, a jsa si plně vědom, co jsme; ba více: že nikdy na nás nemůže objevit něco nového, co by přivodilo změnu ve způsobu a velikosti Jeho lásky. "Milovav Své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval." /Jan 13,1/ Jeho láska zůstává až do konce nezměněná jak v tom, koho On miluje, tak i v tom, jak On miluje. V tom je obsaženo nevýslovné potěšení. Bůh o nás věděl všechno, - znal o nás i to nejhorší, když zjevil Svou lásku k nám, když dal Svého Syna. Věděl, co potřebujeme a postaral se o to. Věděl, co má být zaplaceno a zaplatil to. Věděl, co je třeba udělat, a učinil to. Jeho požadavkům musilo být učiněno zadost, a On se o to postaral. Všechno jest jen a jen Jeho dílo. Proto Ho slyšíme říkat ve výše uvedeném oddílku: "Vyvedu vás", "uvedu vás", "vezmu vás Sobě", "dám vám zemi", "Já jsem Hospodin." To všechno On chtěl učini t, a to na základě toho, co sám byl. Dokud tato veliká pravda není plně přijata, dokud nepronikne do duše skrze moc Ducha Svatého, nemůže být řeči o trvalém pokoji. Srdce nemůže být nikdy šťastno a svědomí plně utišeno, dokud člověk neví a nevěří, že všechny Boží požadavky byly božsky uspokojeny. Závěr tohoto oddílku Písma je věnován soupisu "předních z otců",
a je velice zajímavé vidět, jak tu Hospodin sčítá ty, kdo Mu patří, třebaže byli ještě v rukou nepřítele. Israel byl Boží lid, a Bůh tu sčítá ty, na něž měl svrchovaný nárok. Jak úžasná to milost! A našla svůj předmět v těch, kdo byli uprostřed ponížení pod egyptským jařmem! Takový je Bůh! Ten, který učinil světy, který byl obklopen vojsky andělů, vždy hotových "činit vůli Jeho" /Ž.103,21/, tu sestupuje, aby se ujal určitého počtu ujařmených otroků, k nimž se sklonil spojiv s nimi Své jméno. Sestoupil a stál uprostřed egyptských cihelen a patří tu na lid, který úpí pod knutou dozorců nad robotou, pronášeje tato pamětihodná slova: "Propusť lid Můj". A když to pověděl, začíná je sčítat, jako by chtěl říci: tito patří Mně; uvidím, kolik jich mám, aby žádný nezůstal zpět. Ano, Bůh "nuzného vyzdvihuje z prachu, a z hnoje vyvyšuje chudého, aby je posadil s knížaty, a stolici slávy dědičně jim dal." /1.Sam.2,8/