Kapitola 3

Povolání

Charles Henry Mackintosh

Vrátíme se opět k Mojžíšovu příběhu a budeme ho sledovat za onoho hluboce zajímavého období jeho života, které strávil v ústraní. Bylo to, jak bychom řekli, období jeho čtyřiceti nejlepších let, období jeho plné životní síly. To je významné. Pán milostivě, moudře a věrně vede Svého milovaného služebníka stranou zraku a myšlenek lidí, aby ho vychovával pod Svým přímým vedením. Mojžíš toho potřeboval. Prožil ovšem čtyřicet let v domě faraona, a i když pobyt tam nebyl pro něho bez vlivu a bez významu, přesto byl takřka ničím v porovnání s jeho pobytem na poušti. Onen pobyt mohl mít svou cenu, ale pobyt na poušti byl nepostradatelný. Nic nemůže nahradit nedostatek takového skrytého obecenství s Bohem nebo výchovu a kázeň v Boží škole. "Všechna moudrost egyptská" nemohla Mojžíše kvalifikovat pro jeho budoucí dráhu. Mohl projít nejskvělejší cestou v egyptských školách a na vysokých učilištích. Mohl z nich vyjít s poctami maje mysl plnou nabytých vědomostí a srdce plné pýchy a povýšenectví. Mohl dosáhnout nejvyšších titulů ve škole člověka, a přesto se musel ještě učit prvním písmenům abecedy

pozn. ke str.20: V Jan 17,21 a 23 je řeč o dvojí různé jednotě. Ta první jest jednota, kterou je Církev povinna zachovávat, ale úplně v tom selhala. Ona druhá jednota je ta, kterou Bůh jistotně naplní a kterou zjeví ve slávě. Podívá-li se čtenář do uvedených míst Písma, hned uvidí, že mezi oběma je rozdíl a to jak co do způsobu, tak co do výsledku.

v Boží škole. Pouhá lidská moudrost a učenost, jakkoli jsou cenné, nikdy z nikoho neučiní Božího služebníka, ani ho nevystrojí pro žádný obor Boží služby. Takové věci mohou pouze kvalifikovat neznovuzrozeného člověka, aby sehrál určitou roli před zraky světa, ale člověk, kterého chce použít Bůh, musí být vybaven naprosto jinými schopnostmi, takovými, které lze nalézt pouze ve skryté a svaté samotě v Páně přítomnosti. Všem Božím služebníkům je třeba znát pravdu těchto tvrzení a mít ji prožitou. Mojžíš na Orebu, Eliáš u Karit, Ezechiel u Chebar, Pavel v Arábii a Jan na Pathmu - to vše jsou výmluvné příklady, jak nesmírně praktický význam má čas strávený takto o samotě s Bohem. A když se podíváme na onoho pravého Božího Služebníka, Pána Ježíše, shledáme, že doba, kterou strávil v soukromí, byla téměř desetkrát delší než doba Jeho veřejné služby. Ačkoli byl dokonalý v moudrosti, poznání a vůli, ztrávil téměř třicet let v skrytosti domu jednoho tesaře v Nazaretu, než vystoupil veřejně. A i potom, když už nastoupil Svou veřejnou dráhu, jak často odchází do ústraní vzdálen zrakům
lidí, aby se těšil blahé a svaté samotě v Boží přítomnosti! Ale někdo se třeba zeptá, jak je vůbec možné učinit zadost naléhavé potřebě dělníků, když je všem třeba takové dlouhodobé výchovy v ústraní dřív, než mohou započít svou práci? To je věcí Mistrovou, nikoli naší. On je mocen vzbudit dělníky a také je mocen je vychovat. Nic z toho nemůže činit člověk. Pouze Bůh může povolat a vychovat pravého služebníka a je Jeho věcí, jak dlouhou dobu uzná za nutnou pro výchovu toho či onoho muže. Víme, že má moc vychovat ho v okamžiku, bude-li tak Jeho vůle. Ale jedno je jasné, že Bůh měl všechny Své služebníky velmi často ve Své přítomnosti, ať už před nebo po nastoupení jejich veřejné služby, a nikdo se bez toho neobejde. Nedostatek skryté výchovy a kázně nutně musí působit, že zůstaneme bez ovoce, povrchní a teoretičtí. Člověk, který se odváží nastoupit veřejnou dráhu dřív, než se správně zvážil na vahách svatyně anebo než se změřil v Boží přítomnosti, se podobá lodi, která se s plnými plachtami vydává na cestu bez potřebného zatížení: taková loď se jistě převrátí při prvním náporu prudkého větru.

Jestliže jsme však prošli jednotlivými třídami Boží školy, které jsou základem utváření charakteru každého pravého a zdatného Božího služebníka, vyplyne z toho pro nás hluboká opravdovost, neochvějná pevnost a vytrvalá stálost. Vidíme-li tedy, jak je Mojžíš ve věku čtyřiceti let vzat z veškerého důstojenství a nádhery královského dvora, aby mohl plných čtyřicet let strávit v osamělosti na poušti, můžeme jistě čekat, že byl určen pro zvláštní službu, a tak tomu také bylo. Jenom ten člověk, kterého vychoval a vzdělal Bůh, je opravdu kvalifikován, nikdo jiný. Je mimo dosah lidských možností připravit nějaký nástroj k Boží službě. Lidská ruka nikdy nevytvoří "Pánu užitečnou nádobu". Jenom Ten, jenž bude takové nádoby používat, je též mocen ji připravit. V Mojžíšově případě máme před sebou jedinečně krásnou ukázku takové přípravy. "Mojžíš pak pásl dobytek Jetry tchána svého, kněze madianského, a hnav stádo po poušti, přišel až k hoře Boží Oreb." Jak veliká tu nastala změna situace. V 1.Mojžíšově knize 46,34 čteme: "v mrzkosti mají Egyptští všecky pastýře stáda." Ano, ten Mojžíš, jenž "vyučen
jest vší moudrosti egyptské", je přesazen z egyptského dvora na poušť k nějaké hoře, aby tam ostříhal stádo ovcí a byl tam vzděláván k Boží službě. To jistě není "způsob člověka", ani běh věcí, jak ho zná přirozenost. My bychom si asi mysleli, že Mojžíšovo učení a výchova skončila, když se stal mistrem veškeré egyptské moudrosti a to navíc ještě v přímém styku s tak neobvyklými možnostmi, jaké poskytuje královský dvůr. Očekávali bychom u člověka, který byl obdařen takovými zvláštními výhodami, nejenom důkladné ale i všestranné vzdělání a výchovu a také zvláštní uhlazenost, jež by mu umožňovala vědět si rady v každém okruhu činnosti. Ale vidět takového muže s takovými znalostmi a dovednostmi, jak je odvolán ze svého vysokého postavení, aby ostříhal ovce u nějaké hory na poušti - to přesahuje všechny lidské myšlenky a city. Něco takového sráží do prachu všechnu pýchu a chloubu člověka. Jasně hlásá, že všechno, co může poskytovat svět, má malou cenu v Božích očích, ano, že to je "škodou a smetím" nejenom v očích Páně, ale také v očích všech, kdo se vyučili v Jeho
škole. /Fil.3,8/ Je obrovský rozdíl mezi lidskou a Boží výchovou. Lidská výchova má za cíl zjemnění a povznesení přirozenosti, kdežto Boží výchova začíná se právě tím, že přirozenost úplně zemdlí a pak ji odstraní. "Tělesný člověk nechápe těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího, neboť jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, protože ony duchovně mají rozsuzovány býti." /1.Kor.2,14/ Vychovávejte si přirozeného "tělesného člověka" jak chcete, nikdy z něho neuděláte "duchovního člověka". "Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest." /Jan 3,6/ Mohl-li někdy některý vzdělaný přirozený člověk mít vyhlídku na úspěch v Boží službě, pak jím byl jistě Mojžíš. "Vyrostl", "byl vyučen", "byl mocný v řečech i skutcích", a přesto se musil "za pouští" učit ještě něčemu, čemu ho nikdy nemohly naučit školy Egypta. Pavel se toho naučil víc v Arábii, než když sedal u nohou Gamalielových. +/ Nikdo nemůže tak vyučit, jako.

Nechť si čtenář nemyslí, že cílem výše uvedených poznámek je snižovat cenu opravdu užitečného vzdělání nebo náležitého rozvíjení duševních schopností. Takový úmysl rozhodně nemáme. Jestliže tím vychovatelem
je např. otec nebo matka, Bůh, a kdokoli se chce Jím dát vyučovat, musí s Ní m být sám. Bůh tě bude učit na poušti. Ano, a tam se také Mojžíšovi dostalo nejvzácnějšího, nejhlubšího a nejúčinnějšího a nejtrvanlivějšího vyučení v Boží škole. Tam se však také musí odebrat všichni, kdo chtějí být vzděláni ke službě. Kéž bys, milý čtenáři, sám hlubokou zkušeností poznal pravý význam toho, co je míněno slovy "za pouští"! Kéž bys poznal to svaté místo, kde přirozenost je vržena v prach a kde je vyvýšen toliko Bůh. Tam jsou lidé a věci, svět i naše "já", přítomné okolnosti a jejich vlivy oceněny podle jejich pravé ceny. Tam a jenom tam najdeš Bohem přesně seřízenou váhu, abys mohl správně zvážit cokoli je v tobě i kolem tebe. Tam neplatí žádný falešný nátěr, žádné cizí peří, žádná prázdná osobování. Nepřítel tvé duše nemůže ozlatit písek takového místa. Tam je všechno skutečné a pravé. Srdce, které pobylo v Boží přítomnosti "za pouští", má o všem správné myšlenky. Je povzneseno vysoko nad vzrušující vliv plánů tohoto světa. Hluk a křik, ruch a zmatek Egypta nemohou doléhat k sluchu na tom vzdáleném místě. Není tam slyšet povyk peněžního a obchodního světa ani povzdechy ctižádosti, nevábí tam vadnoucí vavříny světa, není tam cítit žízeň po zlatě. Oko se tam nikdy nezatemní zlou žádostí a srdce
nenadme pýcha, - lidský potlesk tam nepovznese a lidská kritika nesklíčí: všechno je tam odstraněno až na ticho a světlo Boží přítomnosti. Jen Boží hlas je tam slyšet, jen Jeho světlo vidět a Jeho myšlenky cítit. Takové je to místo, kam se musí odebrat všichni, kdo mají být vzděláni ke službě a tam musí prodlévat všichni, kdo chtějí ve službě požehnaně působit.

Kéž by všichni, kdo nastupují do služby na veřejnosti, více znali, co to je vdechovat ovzduší takového místa. Pak by bylo mnohem méně prázdných pokusů o službu, zato však mnohem více účinnější služby, která je ke cti Kristově. Podívejme se nyní, co Mojžíš viděl a slyšel tam "za pouští". Shledáme, že se tam učil lekcím, které daleko přesahovaly duševní obzor i těch nejnadanějších egyptských učitelů. Úsudkům lidského rozumu by se ovšem mohlo zdát, že čtyřicetiletý pobyt na poušti takového muže, jakým byl Mojžíš, nechť ukládá do mysli svého dítěte užitečné vědomosti. Nechť je učí čemukoli, co může být později uplatněno ve službě Páně. Nechť však na své dítě nevzkládá břemeno, které by pak dítě muselo při křesťanském běhu "odložit", a nechť je také z výchovných důvodů neprovádí něčím, odkud je takřka nemožné vyjít s neposkvrněnou myslí. Právě tak byste je mohli třeba na deset let uzavřít do uhelného dolu, aby bylo kvalifikováno k řečnění o vlastnostech světla a stínu, jako byste mohli zařídit, aby se probrodilo bažinou pohanského bájesloví a pak na něm chtěli, aby vykládalo Boží výmluvnosti, anebo aby potom páslo Boží stádo. na poušti, kde neměl na práci nic jiného než ostříhat nemnoho ovcí, byl opravdu mrháním časem. Ale Mojžíš tam byl s Bohem, a takto strávený čas nikdy nebývá ztracen. Je dobré si připomenout, že je to pro věrného služebníka mnohem víc než pouhá nějaká činnost. Člověk, který stále pracuje, se vydává v nebezpečí, že bude pracovat příliš mnoho. Takovému je třeba, aby zvážil hluboce praktická slova toho dokonalého Služebníka, s nimiž se setkáváme v Iz.50,4: "Probuzuje každého jitra, probuzuje mi uši, abych slyšel, tak jako pilně se učící." Toto je nepostradatelná součást služebníkovy činnosti. Služebník se musí často zdržovat v přítomnosti Páně, aby mohl vědět, co má dělat. Ucho a jazyk jsou spolu úzce spjaty, ale jak v duchovním, tak v mravním smyslu, jestliže mé ucho je zavřeno a jazyk volný, mohu si být jist, že budu mluvit mnoho pošetilého. "A tak, bratří moji, budiž každý člověk rychlý k slyšen í, ale zpozdilý k mluven í." /Jak.1,19/ Toto případné napomenutí se opírá o dvě skutečnosti, totiž že cokoli je dobré, přichází shůry, a že srdce je veskrze špatné. Proto ta nutnost, abychom měli ucho otevřené a tichý jazyk - což je vzácně se vyskytující a znamenité umění – umění, v němž Mojžíš učinil, veliké pokroky "na druhé straně pouště", a jehož mohou dosáhnout
všichni, jsou-li ovšem ochotni učit se v takové škole. "Tedy ukázal se mu anděl Hospodinův v plameni ohně z prostředku kře. I viděl, a aj, keř hořel ohněm, a však neshořel. Protož řekl Mojžíš: Půjdu nyní, a spatřím vidění toto veliké, proč neshoří keř." /3,2-3/ Toto bylo jistě "vidění veliké" - keř, který hořel a přece neshořel.

Faraonův palác nemohl nikdy poskytnout takové vidění. Ale bylo to vidění stejně milostivé jako veliké, neboť jasně ukazovalo postavení Božích vyvolených. Byli v egyptské peci, a sám Hospodin se zjevuje v hořícím keři. Ale jako neshořel keř, tak ani Israelští nezahynuli, protože tam s nimi byl Bůh. "Hospodin zástupů jest s námi, hradem vysokým jest nám Bůh Jákobův." /Ž.46,8/ Tu je síla a bezpečí - vítězství a mír. Bůh s námi, Bůh v nás a Bůh pro nás. Jak štědré to opatření pro každou potřebu! Nic nemůže být zajímavějšího a poučnějšího nad způsob, jímž se Hospodinu zalíbilo zjevit se Mojžíšovi, jak je to popsáno v citátu výše uvedeném. Bůh se chystá udělit Mojžíšovi úkol, aby vyvedl Jeho lid z Egypta, aby byli Jeho shromážděním - místem Jeho přebývání na poušti a v zemi Kanaán, a místem, odkud Bůh mluví, je hořící keř. Jak případný, vážný a krásný symbol Hospodinova přebývání uprostřed Jeho vyvoleného a vykoupeného shromáždění! "Bůh náš jest oheň spalující" /Žid.12,29/, nikoli aby spálil nás, nýbrž aby spálil všechno v nás a při nás, co se příčí Jeho svatosti, a co tudíž ničí naše opravdové a trvající štěstí. "Svědectví Tvá jsou velmi jistá, domu Tvému ušlechtilá svatost, Hospodine, až na věky." /Ž.93,5/ Ve Starém i Novém Zákoně je řada případů, kde vidíme Boha, jak se zjevuje jako "oheň spalující". Podívejme se třeba na případ Nádaba a Abiu v 10.kap. 3.Mojžíšovy knihy. Byla to velice vážná událost. Bůh bydlel uprostřed Svého lidu a chtěl jej zachovat ve stavu, jaký se slušel na takový poměr s Bohem. Jinak jednat nemohl. Nebylo by bývalo ani k Boží slávě ani k prospěchu Israele, kdyby Bůh na nich strpěl něco, co bylo neslučitelné s Jeho přítomností. Místo, kde přebývá Bůh, musí být svaté.

Podobný další výstižný důkaz, že Hospodin by nikdy nemohl Svojí přítomností schválit zlo, ať už v jakékoli podobě nebo formě, ba i zlo skryté, máme v 7.kapitole Jozue v případě Achana. Také zde byl Bůh "ohněm spalujícím", a jako takový musel vážně zakročit proti každému pokusu poskvrnit shromáždění, v jehož středu Bůh bydlil. Snaha spojit Boží přítomnost s neodsouzeným zlem je vpravdě nejvyšším výrazem bezbožnosti. Také v 5.kap. Skutků ap. nás případ Ananiáše a Zafiry učí téže hluboce vážné věci. Bůh Duch Svatý přebýval uprostřed Církve, a to ne jako pouhý vliv nebo síla, nýbrž jako božská Osoba, a to tak, že nebylo možno Ho obelhat. Církev byla a ještě jest místem Jeho přebývání, a Bůh musí v jejím středu panovat a soudit. Lidé mohou chodit ruku v ruce s podvodem, lakomstvím a pokrytectvím, ale Bůh nikoli. Má-li s námi kráčet, musíme své cesty rozsuzovat, anebo je
za nás rozsoudí On. /Srv. též 1.Kor.11,29-32/ Ve všech těchto případech, jež by mohly být rozmnoženy o mnohé další, shledáváme sílu vážného slova: "Domu Tvému ušlechtilá svatost, Hospodine, až na věky." Mravní účinek této pravdy se vždy bude podobat onomu, jejž pozorujeme u Mojžíše, jak nám zaznamenává tato kapitola. "Nepřistupuj sem, szuj obuv s noh svých; neboť místo, na kterém ž ty stojí š, země svatá jest." /5.v./ Místo Boží přítomnosti je svaté a jen bosýma nohama na ně smí být vstoupeno. Bůh, který přebývá uprostřed Svého lidu, udílí shromáždění toho lidu charakter svatosti; ten je základem každé svaté náklonnosti a každé svaté činnosti. Způsob toho místa přebývání nese pečeť charakteru Toho, kdo tam bydlí.

Uplatnění této zásady na Církev, která je nyní příbytkem Božím v Duchu, má vskutku nejvýš praktický význam. Jako je požehnanou pravdou, že Bůh skrze Svého Ducha bydlí v každém jednotlivém údu Církve, udíleje tím charakter svatosti jednotlivci, je též pravdou, že přebývá v celé Církvi – Shromáždění, takže tato musí být svatá. Středem, kolem něhož jsou údy shromažďovány, není nic menšího než Osoba živého, vítězného a oslaveného rista, a mocí, která je shromažďuje, je sám Bůh Duch Svatý. A Pán, Bůh Všemohoucí, v ní přebývá a prochází se v ní. /Viz Mat. 18,20; 1.Kor.6,19; 3,16-17; Ef. 2,21-22/ Poněvadž pak tomu místu, kde Bůh přebývá, přináleží taková svatá vznešenost, je zřejmé, že tam nemůže být trpěno nic nesvatého ať už v zásadách, nebo v praktickém životě. Každý, kdo je ve spojení s tímto místem, by měl cítit váhu a vážnost toho výroku: "Místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest." "Jestližeť kdo chrámu Božího poskvrňuje, tohoť zatratí Bůh." /1.Kor.3,17/ Jak hluboce vážná jsou tato slova pro každý úd Božího Shromáždění - pro každý "živý kámen" v Jeho svatém chrámě! Ó kéž bychom se všichni naučili vstupovat do síní Hospodinových s bosýma nohama! Avšak ona vidění na hoře Oreb svědčí stejně o milosti Boha Israele jako svědčí o Jeho svatosti. Jestliže Boží svatost je neskonalá, je
neskonalá také Jeho milost a poněvadž způsob, v němž se zjevil Mojžíšovi, dává poznat Jeho svatost, skutečnost, že se Bůh vůbec zjevil, svědčí zase o Jeho milosti. Že Bůh sestoupil na zemi, byla milost, ale když pak sestoupil, musel se zjevit ve svatosti. "A řekl: Já jsem Bůh otce tvého, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, a Bůh Jákobův. I zakryl tvář svou, nebo se bál, aby nepatřil na Boha." /6.v./ Výsledkem, jímž Boží přítomnost působí, vždy jest, že se přirozenost skryje. A stojíme-li před Bohem s bosýma nohama a se zakrytým obličejem - tj. v oné dispozici duše, kterou obě ty jmenované věci tak případně a krásně vyjadřují, jsme připraveni naslouchat sladkým
slovům milosti. Zaujme-li člověk místo, které mu patří, Bůh k němu může mluvit řečí milosrdenství s ničím jiným nesmíšenou. "Jemužto řekl Hospodin: Zřetelně viděl jsem trápení lidu Mého, kterýž jest v Egyptě, a křik jejich pro přísnost úředníků jeho slyšel jsem, nebo znám bolesti jeho. Protož jsem sestoupil, abych vysvobodil jej z ruky Egyptských a vyvedl jej z země té do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a strdím.... Nebo nyní, aj, křik synů israelských přišel ke Mně; viděl jsem také i ssoužení, jímž je ssužují Egyptští." /7.-9.v./ Zde nám září vstříc v plném svém lesku absolutní, svobodná, bezpodmínečná milost Boha Abrahamova a Boha semene Abrahamova, nerušená žádným "jestliže" nebo "ale", žádnými sliby, rozhodnutími a podmínkami zákonické mysli člověka. Bůh sestoupil, aby se zjevil v neomezené milosti a vykonal celé dílo vykoupení, aby naplnil Své aslíbení učiněné Abrahamovi a opakované Izákovi a Jákobovi. Nesestoupil, aby se přesvědčil, zda předměty Jeho zalíbení byly takové, aby si Jeho vykoupení zasloužily. Jemu stačilo, že to vykoupení nutně potřebovaly. Jejich utlačení, jejich naříkání, slzy, vzdychání a tvrdé otročení - to vše Jím bylo vyšetřeno, neboť -chvála budiž Jeho jménu- Bůh má v počtu utíkání Svého lidu a jejich slzy schovává do Své lahvice. /Ž.56,9/ Nelákaly Ho jejich přednosti ani jejich ctnosti. Ne proto, že by v nich objevil něco dobrého, co buď viděl nebo očekával, se Bůh chystal je navštívit, neboť dobře věděl, co v nich je. Jediný pravý důvod Jeho zásahu milosti je obsažen ve slovech: "Já jsem Bůh Abrahamův", a "zřetelně viděl jsem trápení lidu Mého."

Tato slova zjevují velikou základní zásadu v Božích cestách. Bůh jedná na základě toho, co sám jest. Ono "Já jsem" zajišťuje všechno pro "lid Můj". Zcela jistě nechtěl nechat Svůj lid uprostřed egyptských cihelen a pod důtkami faraonových úředníků nad prací. Israel byl Jeho lid a proto chtěl jednat vůči nim způsobem Sebe sama hodným. Skutečnost, že byli Jeho lid, - že byli přízní zahrnovanými předměty Hospodinovy vyvolující lásky - předměty Jeho bezpodmínečného zaslíbení, byla ve všem rozhodující. Nic nemohlo bránit veřejnému ukázání Jeho poměru k těm, jimž Jeho věčná předsevzetí zajistila zemi Kanaán. Sestoupil na zemi, aby je vysvobodil a ani spojená síla země a pekla je nemohla zadržet byť jen o hodinu déle, než byl Boží stanovený čas. On ovšem mohl použít Egypta za školu a faraona za učitele, ale jakmile byla potřebná práce skončena, byla škola i s učitelem
odstraněna a Boží lid vyveden rukou silnou a ramenem vztaženým. Takový byl tedy dvojí způsob zjevení ukázaného Mojžíšovi na hoře Oreb. Co tam viděl a slyšel, spojovalo v sobě obě věci: svatost i milost, základní prvky, které, jak víme, prostupují a zřetelně označují všechny cesty a všechna spojení nejvyšší chvály hodného Boha, a jimiž by také měly být charakterizovány kroky všech, kdo pro Boha nějak pracují, nebo s Ním mají obecenství. Každý pravý služebník je vysílán z přímé Boží přítomnosti s veškerou svatostí a s veškerou milostí, která z takové přítomnosti vyplývá a také sám je volán, aby byl svatý a plný milosti; ano, aby z něho vyzařovala milost a svatost, které jsou Boží podstatou. A aby tomu tak mohlo být, musí svoji cestu z přímé Boží přítomnosti nejen započít, nýbrž musí být také navyklý často se v Boží přítomnosti zdržovat. Takové je tajemství každé skutečně účinné služby.

"S dětinnou důvěrou čekat chci jen na to, co Ty řekneš, jak vůle Tvá, - pak půjdu pracovat, dokud je den, k Tobě se vždy vracet nezanedbám!" Jenom duchovně smýšlející člověk dovede rozumět významu obou věcí: "pak půjdu pracovat" a "nezanedbám". Aby mohl pracovat pro Boha venku, na veřejnosti, musí osobně vnitřně často s Ním přebývat v ústraní. Musím s Ním být ve skrytu svatyně Jeho přítomnosti, protože v opačném případě bude výsledkem úplné selhání. Opravdu mnoho je těch, kdo ztroskotávají na tomto úskalí. Je to snad pro nás největší možné nebezpečí, že v rušném styku s lidmi a vzruchem služební činnosti se dáme odlákat a zapomínáme na vážnost a ticho Boží přítomnosti. Měli bychom se před tím mít opravdu na pozoru. Pozbudeme-li onoho svatého výrazu, vyjadřovaného "bosýma nohama", naše služba brzy zemdlí a stane se neužitečnou. Dovolím-li, aby se moje služba vklínila mezi mé srdce a Pána, bude mít malou cenu. Jen v praktickém, živém obecenství s Kristem jsme schopni opravdu Mu sloužit. Jenom tehdy, jestliže naše srdce se zdržuje v obecenství s poutající mocí Jeho osoby, jsou naše ruce schopné pracovat způsobem oslavujícím Jeho jméno. Nikdo nemůže jiným předkládat Krista s pomazáním, svěžestí a mocí, jestliže se sám ve skrytu své duše Kristem nesytí. Může ovšem kázat, konat přednášky, modlit se nahlas, napsat knihu, a vůbec se dovedně pohybovat v celém okruhu služby navenek, a přece to, co předkládá, není Kristus. Kdo chce jiným předkládat Krista, musí se Jím nejprve obírat
sám pro sebe.

Šťastný ten člověk, který takto slouží, ať už jeho služba bude mít úspěch nebo ne, ať dojde kladného nebo záporného přijetí. Neboť i když jeho služba nevzbudí všeobecnou pozornost, nebude vlivná anebo nezpůsobí žádné viditelné výsledky, smí takový služebník mít své blahé útočiště a nikdy neselhávající podíl v Kristu, o který ho nic nemůže oloupit. Naproti tomu ten, kdo se jen sytí ovocem své služby a kdo má svou rozkoš z užitku, který mu z toho plyne, nebo z pozornosti a zájmu, který jeho služba vyvolává, podobá se pouhé trubce, která přivádí jiným vodu, ale pro sebe samu nemá už nic jiného než rez. Je velmi bídnou věcí nalézat se v takovém stavu, a přece je to opravdu stav každého služebníka, který se obírá více svou prací a jejími výsledky než Pánem a Jeho slávou. Je to věc, která vybízí k velmi přísnému soudu sebe samého. Naše srdce je klamné a moc nepřítele veliká, a proto je tolik třeba, abychom byli poslušni slova napomenutí: "Střízliví buďte, bděte." /1.Petr.5,8/ Jenom tehdy, jestliže naše duše bdí a je schopna rozeznávat mnohá a rozmanitá nebezpečí nastražovaná podél cesty služebníka Páně, jsme schopni vůbec nějak rozumět, jak je nutné, abychom velice mnoho prodlévali o samotě s Bohem: že jen tak můžeme být bezpečni a šťastni. Jen jestliže svou práci začínáme, v ní pokračujeme a ji končíme vždy u nohou Páně, bude naše služba pravého rázu. Ze všeho, co bylo pověděno, čtenář jistě sezná, že ovzduší takového pobytu "za pouští" je pro každého Kristova služebníka nejvýš blahodárné a prospěšné. Oreb je jistě východiskem všech, které Bůh vysílá do práce na Své vinici. Na Orebu se Mojžíš naučil sezouvat svou obuv a zakrývat svou tvář. Čtyřicet roků předtím šel do práce, ale jeho vyjití bylo předčasné. Teprve v oné pro tělo podmanivé samotě Boží hory a z hořícího keře zaznělo k uchu služebníka Božího: "Nyní pojď a pošli tě k faraonovi; a vyvedeš lid Můj, syny israelské z Egypta." /10.v./ Zde byla pravá autorita. Je nesmírný rozdíl mezi tím, posílá-li Bůh do služby některého člověka, nebo běží-li některý člověk do služby sám, ač neposlán. Je však naprosto zřejmé, že Mojžíš nebyl zralý ke službě, když se tenkrát poprvé chtěl pustit do práce. Musel-li napřed projít čtyřicetiletou školou skryté výchovy, jak by bylo možné, aby se dal do práce bez toho všeho? Nikoli, to nebylo možné. K práci musel být Bohem vychován a rovněž Bohem prací pověřen, a totéž platí pro všechny, kdo nastupují dráhu služby nebo svědectví pro Krista. Ó kéž by se tyto svaté lekce hluboce vryly do srdcí nás všech, aby tak každá naše práce nesla pečeť autority Páně a schválení Páně!

A musíme se naučit ještě něčemu jinému na úpatí hory Oreb. Duše na takovém místě ráda prodlévá. "Dobré jest nám tuto býti." Boží přítomnost je vždycky hluboce praktickým místem, bývá v ní plně zjeveno naše srdce. Světlo, které svítí na svatém místě, zjevuje všecko a toho právě je nám tak zapotřebí uprostřed tolikeré prázdné domýšlivosti, pýchy a samolibosti kolem nás. Ale tu bychom si asi mysleli, že Mojžíš v témže okamžiku, kdy se
mu dostalo Božího pověření, odpoví: "Aj, já", anebo "Pane, co chceš, abych činil?" Leč nikoliv, k tomu musel být Mojžíš teprve přiveden. Jistěže na něho muselo mocně působit, když si vzpomněl, jak poprvé selhal. Jestliže někdo něco dělá bez Boha, může si být jist, že nakonec zatrpkne a ztratí odvahu a to i v případě, vyslal-li ho Bůh. "Iřekl Mojžíš Bohu: Kdo jsem já, abych šel k faraonovi, a abych vyvedl syny israelské z Egypta?" /11.v./ Jak málo se tu Mojžíš podobá onomu muži, který před čtyřiceti lety "se zajisté domníval, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození"! /Srv. Skut.7,25/ Ano, takový je člověk: hned samý spěch a hned zase taková liknavost a otálení! Mojžíš se ovšem od oné chvíle, kdy zabil Egyptského, naučil mnohému. Pokročil v poznání sebe sama a to u něho působilo nedůvěru v sebe a bojácnost. Ale zároveň se tu ukazoval i zřejmý nedostatek důvěry v Boha. Dívám-li se jenom na sebe, nebudu jistě moci učinit "nic"; jestliže se však dívám na Krista, pak "všechno mohu". Vznáší-li tedy Mojžíš, veden nedůvěrou v sebe a bojácností, otázku: "Kdo jsem já?", odpovídá Bůh: "Však Já budu s tebou." /12.v./ To mu mělo stačit. Je-li Bůh se mnou, pak pramálo záleží na tom, kdo anebo co jsem já. Praví-li Bůh "Já tě pošlu" a "Já budu s tebou", pak je služebník takto bohatě opatřen Boží autoritou a Boží mocí; měl by na tom mít dost a měl by se vydat na cestu. Ale Mojžíš klade novou otázku, protože srdce člověka jest plné otázek. "I řekl Mojžíš Bohu: Aj, já půjdu k synům israelským a dím jim: Bůh otců vašich poslal mne k vám. Řeknou—li mi: Které jest jméno Jeho? co jim odpovím?" /13.v./ Je divné, vidíme-li, jak srdce člověka přemítá a klade otázky tam, kde je na místě výhradně povinnost bez váhání Boha uposlechnout. Ale ještě divnější je milost, která trpělivě snáší taková rozumování srdce a zodpovídá jeho otázky. Zdá se, jakoby každá ta otázka vyvodila nějaký nový rys Boží milosti.

"I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM. Řekl dále: Takto díš synům israelským: JSEM poslal mne k vám." /14.v./ Název, který si tu Bůh dává, má obdivuhodný význam. Sledujeme-li v Písmě různá jména, která Bůh přijal, shledáme, že jsou úzce spjata s rozmanitou potřebou těch, kdo s Ním byli ve spojení. "Jehova-jireh" /Hospodin opatří/ /1.M.22,14/, "Jehova-nissi" /Hospodin korouhev má/ /2.M.17,15/, "Jehova- šalom" /Hospodin jest pokoj/ /Soud.6,24/, "Jehova-cidkenu" /Hospodin spravedlnost naše/ /Jer.23,6/; - ve všech těchto milostivých titulech vychází vstříc potřebám Svého lidu. Dává-li si však za titul: "JÁ JSEM", pak tento titul v sobě zahrnuje všechny ostatní. Když Hospodin bral na Sebe tento titul, opatřil Svůj lid jakoby prázdnou poukázkou, aby ji vyplnil jakoukoli částkou. Nazývá se "JÁ JSEM", a víra smí vedle toho nevýslovně drahého jména napsat vše, čeho je jí potřeba. /Prvním rozhodujícím číslem je Bůh a lidské potřeby mohou přidávat další číslice./ Potřebujeme-li života, praví Kristus: "JÁ JSEM život." Potřebujeme-li spravedlnosti, je On "PÁN SPRAVEDLNOST NAŠE". Chceme-li pak pokoj, "Onť jest pokoj náš". A žádáme- li moudrost, posvěcení a vykoupení, "je nám" tím vším "učiněn".

Slovem, mohli bychom projít obrovským okruhem všech lidských potřeb a vždy v údivu staneme před hloubkou a plností onoho neobsáhnutelného a uctívaného jména "JÁ JSEM". Jaká milost smět putovat ve společenství s Tím, kdo nese takové jméno! Jsme na poušti a potkáváme se tu se soužením, starostmi a těžkostmi, ale dokud se těšíme výsadě, že vždy a za všech okolností se smíme utíkat k Tomu, který se právě v souvislosti se všemi našimi potřebami a s naší mdlobou zjevoval ve Své rozmanité milosti, nemusíme se pouště vůbec bát. Bůh se právě hotovil převést Svůj lid přes písčitou poušť, když zjevil Své drahé jméno plné významu. A i když dnes věřící, maje Ducha synovství, smí volat: "Abba, Otče", není přitom zbaven výsady těšit se obecenství s Bohem ve všech různých zjeveních, která se Bohu zalíbilo o Sobě učinit. Tak třeba titul "Bůh" nám Ho zjevuje jako působícího v oddělenosti, zvláštní ojedinělosti Jeho bytosti, zjevujícího Svoji věčnou moc a Božství ve skutcích stvoření. "Hospodin Bůh" je titul, který On na Sebe béře v souvislosti s člověkem. A konečně jako "Všemohoucí" se objevuje před zrakem Svého služebníka Abrahama, aby ujistil jeho srdce, že naplní Své zaslíbení o potomku, který se měl Abrahamovi narodit. Jako "Hospodin" učinil se známým Israeli, když jej vysvobodil z egyptské země a uvedl do země Kanaán.

Takové byly různé stupně a různé způsoby, v nichž "mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky" /Žid.1,1/, a věřící, protože má Ducha synovství, smí říkat v současném období milosti: "Je to /v Kristu/ můj Otec, který sebe takto zjevil, takto mluvil, takto jednal." Nic není ve svém druhu poutavější ani prakticky významnější než zpytovat ony tituly, které se Bohu líbilo dát si v různých obdobích Jeho cest s člověkem. Jsou vždy v úzké vnitřní souvislosti se situacemi a poměry, za nichž došlo k jejich zjevení. Ale ve jméně "JÁ JSEM" je výška, hloubka, délka i šíře, jež přesahují i ty nejzazší meze lidského pojetí. "Chce-li nás Bůh poučiti o nesmírném jménu Svém, dá nám Svoje "JÁ JSEM" zříti. Budem´ pak záruku míti, že vše, zač Ho prosíme podle Jeho vůle svaté, od Něho vždy vzíti smíme. Jej pak ctíme, velebíme." Všimněme si ale, že Bůh těchto jmen užívá jen v souvislosti se Svým lidem. Na faraona se tímto jménem neobrátil. Mluví-li s ním, nazývá se přikazujícím a majestátním titulem "Pán, Bůh hebrejský", tj. Bůh spjatý právě s tím lidem, který chtěl farao zničit. To mohlo faraonovi stačit, aby poznal hrozné postavení, které vůči Bohu zaujímal. "JÁ JSEM" bylo jméno, které by neobřezanému uchu a nevěřícímu srdci neřeklo naprosto nic srozumitelného, nic z Boží skutečnosti. Když Bůh zjevený v těle pravil kdysi Židům: "Prvé nežli Abraham byl, Já jsem" /Jan 8,58/, zvedali kamení, aby je na Něho házeli. Jenom skutečný věřící může pocítit sílu jména "JÁ JSEM" a radovat se ze vzácnosti toho nevypravitelného jména. Věřící se raduje, slyší-li se rtů velebeného Pána Ježíše slova jako: " Já ť jse m ten chléb života", "Já jsem světlo světa", "Já jsem ten pastýř dobrý", "Já jsem vzkříšení i život", "Já jsem ta cesta, i pravda, i život", "Já jsem ten vinný kmen pravý", "Jáť jsem Alfa i Omega", "Já jsem hvězda jasná a jitřní". Slovem, může vzít kterékoli jméno Boží jedinečnosti a vzácnosti a položí-li je za ono "JÁ JSEM", nalezne v něm JEŽÍŠE a smí se obdivovat, velebit a klanět. A tak ve jméně "JÁ JSEM" je půvab, plnost a velikost, pro něž lidská řeč nemá význam. Každý věřící v něm smí nalézat to, co právě odpovídá jeho skutečné osobní duševní potřebě, ať je jakákoli. Není záhybu cesty na celém putování pouští, není úseku ve zkušenosti duše, není nejmenšího bodu v situaci a poměrech křesťana, aby ten titul nenalezl božsky dokonalé vyřešení. I v těch nejobyčejnějších potřebách je třeba jenom jednoho: postavit věrou každou věc před ono "JÁ JSEM" a pak všechno nalézt v Ježíši. Proto věřící, ať je jakkoli slabý a klopýtající, má v tom drahém jménu plné požehnání. Ale třebaže to mělo být k Božím vyvoleným, jimž měl Mojžíš přikázáno říci: "JÁ JSEM poslal mne k vám", je v tom jménu hluboká vážnost a skutečnost, díváme-li se na ně se zřetelem k nevěřícímu člověku. Jestliže se někdo, kdo je dosud ve svých hříších, na chvíli zamyslí nad oním vzácným titulem, nemůže se jistě vyhnout tomu, aby si sám nepoložil otázku: "Jak já obstojím před touto bytostí, která Sebe nazývá: "JSEM, KTERÝŽ JSEM"? Je-li vskutku pravda, že ON JEST, pak čím On je vůči mně? Co já mohu napsat proti tomu slavnostně vážnému jménu "JÁ JSEM"? Nechtěl bych této otázce ujmout nic z její vlastní plné váhy a moci, abych k ní přidal nějaká svá slova. Ale modlím se, aby Bůh Duch Svatý to způsobil, aby pronikla do svědomí každého čtenáře, který opravdu potřebuje být tou otázkou zprubován.

Nemohu tento oddílek uzavřít a neupozornit ještě čtenáře-křesťana na hluboce zajímavé prohlášení obsažené v 15.verši: "Řekl ještě Bůh Mojžíšovi: Takto díš synům israelským: Hospodin, Bůh otců vašich, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův poslal mne k vám; to ť jes t jméno Mé na věčnost, a ta ť jest památka Má po všecky věky ." Tento výrok obsahuje velmi důležitou pravdu - pravdu, na niž mnozí vyznavačtí křesťané zapomínají, pravdu, že totiž Boží úzké spojení s Israelem je věčného rázu. On je dnes právě tak israelským Bohem jako jím byl tehdy, když Israele navštívil v egyptské zemi. Poněvadž zavrhli svého Mesiáše, jsou nyní v cestách Boží vlády jenom na čas odstaveni. Ale Boží výrok jasně a důrazně říká: "Toť jest jméno Mé na věčnost." Bůh nepraví: "Toto jest jméno Mé na určitou dobu, pokud oni budou trvat v tom, čím mají být." Ne. "Toť jest jméno Mé na
věčnost, a tať jest památka Má po všecky věky." Uvaž to, milý čtenáři! "Nezavrhlť Bůh lidu Svého, kterýž předzvěděl." /Řím.11,2/ Oni jsou stále ještě Jeho lidem, ať už poslouchají anebo ne, ať spojeni v jeden celek, nebo rozptýleni v cizině, ať zjevni národům, nebo skryti jejich zraku. Jsou Jeho lidem a On jest jejich Bůh. 2.M.3,15 je toho nezvratným dokladem. Vyznávající církev nemá žádného práva nevšímat si spojení, o němž Bůh říká, že potrvá "navěky". Mějme se, drazí, na pozoru, jak zacházíme s tím hluboce obsažným slovem "navěky". Budeme-li říkat, že se zřetelem k Israeli to neznamená: věčně, jaký důkaz budeme mít, že to znamená věčně o nás? Bůh ví, co říká. A On brzy veřejně ukáže všem národům na zemi, že Jeho spojení s Israelem trvá přes všechny proměny dob. "Darů zajisté Svých a povolání Bůh nelituje." /Řím.11,29/ Když říká: "Toť jest jméno Mé na věčnost", říká to v absolutním smyslu. "JÁ JSEM" prohlašuje o Sobě, že je Bohem Israele navěky. A všichni pohané budou nuceni tuto pravdu uznat. Zároveň budou muset též uznat, že všechny cesty Boží prozřetelnosti s Israelem a všechny jejich osudy jsou tak či onak spjaty s ním, výhodami obdařeným a ctěným, třebaže v dnešní době souzeným a rozptýleným lidem. "Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedle počtu synů israelských. Neboť díl Hospodinův je lid Jeho, Jákob provazec dědictví Jeho." /5.M.32,8-9/ Přestalo to být pravda? Vzdal se Hospodin Svého "dílu", vzdal se "provazce dědictví Svého"? Nespočívá už Jeho oko s něžnou láskou na israelských rozptýlených pokoleních, dávno už ztracených lidskému zraku? Nejsou už před Ním zdi Jerusalema? Anebo přestal už jejich prach být vzácný Jeho očím? Jako odpověď na tyto otázky by bylo třeba citovat velikou část Starého zákona a nemalou část Nového. Zde však nemáme dost místa obírat se zevrubněji tímto předmětem. Uzavíraje tuto kapitolu, rád bych jen řekl, aby křesťanstvo nezapomínalo na ono tajemství, že "zatvrdilost z částky přihodila se Israelovi, dokudž by nevešla plnost pohanů. A takť všecek Israel spasen bude." /Řím.11,25-26/

« Previous chapter

Next chapter »