Kapitola 2

Narození Mojžíše

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

1.-10.v.

Tento oddílek knihy, o které uvažujeme, je bohat velmi důležitými zásadami Boží pravdy, je pln zásad, které lze shrnout do tří hlavních částí, jimiž jsou moc Satana, moc Boží a moc víry. V posledním verši předchozí kapitoly čteme: "I přikázal farao všemu lidu svému, řka: Každého syna, kterýž se narodí, do řeky uvrzte." Vidíme tu před sebou moc Satana. Řeka byla místem smrti a smrtí se nepřítel snažil zmařit Boží záměr. Vždy tomu tak bylo. Ten starý had slídil za všech dob se zlovolným okem po nástrojích, jichž Bůh chtěl použít k rozvinutí cílů Své milosti. Podívejme se třeba na případ Abela ve 4.kapitole 1.Mojžíšovy knihy. Kdo jiný to byl než onen had, který tu viděl Boží vyvolenou nádobu a snažil se ji odstranit z cesty smrtí? Pohleďme dále na případ Josefův v 37. kapitole téže knihy. Také zde vidíme nepřítele, jak hleděl usmrtit muže Božích plánů. Nebo si všimněme případu "semene královského" /2.Par.22/ Herodova  činu ve 2.kap. ev. Matouše, a konečně samé smrti Krista /27.kap. téhož ev./, a uvidíme, že to byl vždy nepřítel, kdo usiloval přerušit běh Božího působení.

Ale Bohu chvála! Za smrtí je něco, kam už její moc nesahá! Celý okruh Božího působení v souvislosti se spasením leží za hranicemi panství smrti. Když Satan vyčerpá své síly, tehdy se počne ukazovat Bůh. Hrob je koncem ďáblovy činnosti, ale právě zde začíná působit Bůh. Jak slavná to pravda! Satan má moc smrti, ale Bůh je Bohem živých, a On uděluje život, který je mimo dosah a mimo moc smrti a jehož se ďábel nikdy nemůže dotknout. V takovéto pravdě nalézá věřící srdce sladkou útěchu i na dějišti, kde vládne smrt. Víra se může neohroženě dívat na Satana, i když rozvine svou plnou moc, smí se opírat o mocnou Boží přítomnost ve vzkříšení. Může stát u čerstvého hrobu, který se právě uzavřel nad některým milovaným předmětem, a může přijmout z úst Toho, který je "vzkříšení a život", blažené ujištění o nesmrtelnosti, ano, může u vědomí, že Bůh je silnější než
Satan, klidně vyčkávat úplného zjevení této nejvyšší moci a takto čekajíc, nalezne vítězství a stálý, nepohnutelný pokoj. Krásný příklad takové síly víry máme v počátečních verších kapitoly, o které uvažujeme.
"Odšed pak muž jeden z domu Lévi, vzal dceru z pokolení Lévi. I počala žena ta, a porodila syna; a viduci, že jest krásný, kryla ho za tři měsíce. A když ho nemohla déle tajiti, vzala mu ošatku z sítí a omazala ji klím a smolou, a vložila do ní to dítě a vyložila do rákosí u břehu řeky.

A postavila sestru jeho zdaleka, aby zvěděla, co se s ním díti bude." /2,1-4/ Zde se před námi odehrává úchvatný výjev, ať ho sledujeme z kteréhokoli hlediska. Víra vítězí nad vlivy přirozenosti i smrti a dává Bohu vzkříšení možnost, aby jednal sám ve Svém okruhu působnosti a Svým způsobem. Je tu ovšem také jasně vidět moc nepřítele, protože dítě bylo položeno na místo, které je v zásadě místem smrti. A nadto pronikal srdce oné matky meč, když musela vidět, jak její drahé dítko je vydáno napospas smrti. Leč ačkoli Satan projevil svou moc a přirozenost prolévala slzy, přece jen On, který obživuje mrtvé, stál za temným oblakem, a tam, kde svými zářnými oživujícími paprsky zlatil nebeskou stranu oblačna, viděla Jej víra. - "Věrou Mojžíš, narodiv se, ukryt byl za tři měsíce od rodičů svých, protože viděli krásné pacholátko a nebáli se rozkazu královského." /Žd.11,23/
A tak nám tato šlechetná dcera z rodu Lévi dává svaté poučení.

Její "ošatka ze sítí omazaná klejem a smolou" svědčí o její plné důvěře k pravdě, že tu je tajuplná síla, která může vychvátit jejího "krásného syna" z vod smrti, jako před nimi uchránila Noema, "hlasatele spravedlnosti". Máme se snad dívat na tu "ošatku" jako na pouhý vynález přirozenosti? Vymyslela ji jen péče přirozenosti? Zhotovila ji pouhá lidská chytrost a dovednost? Byl to pouhý nápad mateřského srdce, které se odhodlalo položit děťátko do košatinky v blahé, ale ovšem i bláhové naději, že tím svůj poklad uchrání před nemilosrdnou rukou smrti? Kdybychom na tyto otázky měli odpovědět kladně, mám za to, že bychom se připravili o vzácné poučení těchto všech sdělení.

Jak bychom jen mohli předpokládat, že tu košatinku vymyslel někdo, kdo pro své dítě neviděl jiný úděl či osud než smrt utopením? Nikoli. Smíme v té zvláštní konstrukci vidět jen plán víry dodaný z pokladnice Boha vzkříšení. Byl vymyšlen rukou víry jako nádoba slitování, aby "krásné dítě" přepravila bezpečně temnými vodami smrti až na místo, které mu předurčilo nevyzpytatelné předsevzetí živého Boha. Pozorujeme-li tuto dceru Lévi, jak se sklání nad "ošatkou ze sítí", kterou zhotovila její víra, a jak do ní ukládá své pacholátko, vidíme, že "kráčí šlépějemi víry otce svého Abrahama /Řím. 4,12/, víry, kterou měl, když "vstal od mrtvého svého" a koupil od synů Het jeskyni
Machpelah. /1.M.23/ Nemůžeme v ní vidět jenom sílu pouhé přirozenosti lnoucí k milovanému předmětu, jenž byl blízek upadnout do železné moci krále hrůz. Vidíme v ní naopak sílu víry, která ji uschopnila stát na břehu vod smrti jako vítěz a spatřovat na druhé straně v bezpečí vyvoleného Hospodinova služebníka.

Ano, milý čtenáři. Víra dovede podnikat takové smělé a vysoké lety do oblastí velice vzdálených od této země smrti a všestranné zkázy. Její orlí pohled dovede pronikat temnými mraky, shromážděnými kolem hrobu a patřit na Boha vzkříšení, jak ukazuje výsledky Svých věčných, nezrušitelných plánů tam, kam nikdy nedosáhne žádný šíp smrti. Smí se postavit na vrcholu Skály věků a naslouchat ve svatém vítězství, zatímco hluboko dole dorážejí příboje smrti.

A čím byl "rozkaz královský" duši, která stála na "Skále věků"? Jakou váhu měl ten příkaz pro někoho, kdo mohl tiše stát u své "ošatky ze sítí" a zpříma se dívat smrti do očí? Duch Svatý odpovídá: "nebáli se rozkazu královského". /Žid.11,23/ Duše, která zná obecenství s Tím, jenž obživuje mrtvé, se nebojí ničeho. Taková duše může opakovat s apoštolem onen vítězoslavný výrok z 15.kapitoly 1.Ep.Korint.: "Kde je, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé? Osten pak smrti jestiť hřích, a moc hřícha jest zákon. Ale Bohu díka, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista." Může vyslovovat tato slova vítězství nad ubitým Ábelem, nad
Josefem v jámě, nad Mojžíšem v ošatce ze sítiny, nad "semenem královským" vražděným rukou Atalie, nad nemluvňátky betlémskými, zabíjenými rukou krutého Heroda, a zcela obzvlášť smí ta slova vyslovit při hrobu Vůdce našeho spasení. Ale může být, že někdo nerozeznává ve zhotovení košatinky ze sítiny činnost víry. Mnozí možná nejdou dále, než Mojžíšova sestra, která stála "zdaleka, aby zvěděla, co se s ním díti bude." Je naprosto
jasné, že jeho sestra neměla tu "míru víry" jako jeho matka. Měla nesporně hluboký zájem a opravdovou lásku, jakou třeba shledáváme u "Marie Magdaleny, a druhé Marie sedících naproti hrobu" /Mat.27,61/, ale v srdci matky, která zhotovila onu košatinku, bylo něco, co její zájem a lásku mnohem převýšilo. Mojžíšova matka nestála "zdaleka, aby zvěděla, co se díti bude" s jejím dítětem, a klid její víry mohl snad, jak to často bývá, budit zdání lhostejnosti. Ale nebyla to lhostejnost, nýbrž pravá velikost - velikost víry. Jestliže přirozená láska u ní nezpůsobila, aby prodlévala ve větší blízkosti dějiště smrti, pak to bylo jen proto, že byla mocí víry, v přítomnosti Boha vzkříšení, vyzbrojena k vyplnění znamenitějšího díla. Její víra uvolnila místo Jemu a On se tu zjevil velice slavně.

"A v tom sešla dcera faraonova, aby se myla v řece; a děvečky její procházely se po břehu řeky. A uzřevši ošatku mezi rákosím, poslala děvečku svou a vzala ji. A když otevřela, uzřela dítě; a aj, plakalo pacholátko. A slitovavši se nad ním, řekla: Z dětí hebrejských je toto." /5.-6.v./ Tu jistě začíná zaznívat Boží odpověď tou nejsladší mluvou uchu víry. Za vším v pozadí byl Bůh. Rozumářství, pochybovačství, nevěrectví nebo atheismus se takové myšlence mohou smát. Ovšem také víra se může smát, ale její smích je naprosto jiný. Ti první se smějí v chladném, pohrdajícím úsměvu při pomyšlení, že tak nevýznamná věc, jakou byla procházka královské dcery po břehu řeky, mohla by být Božím zásahem. Naproti tomu se víra směje s opravdovou srdečnou radostí při pomyšlení, že ve všem je Bůh. A ovšem jestliže Bůh měl kdy v něčem Svoji ruku, bylo to v této procházce faraonovy dcery, i když ona si toho nebyla vědoma.

Obnovené mysli věřícího je velmi milým zaměstnáním sledovat Boží stopy v situacích a událostech, v nichž neosvícená mysl nevidí nic víc než slepou náhodu nebo neodvratný osud. Ta nejmalichernější věc se někdy může změnit v nejdůležitější článek v řetězu událostí, jimiž všemohoucí Bůh spolupůsobí při provádění Svých velikých plánů. Pohleďme třeba na první verš 6.kap. knihy Ester, a co uvidíme? Pohanského vladaře, který ztrávil bezesnou noc. To jistě nebylo nic neobvyklého, a přece jen právě tato okolnost byla článkem ve velikém řetězu opatření prozřetelnosti, na jejichž konci nalezneme vysvobození utlačovaného israelského semene. Právě tak tomu bylo s faraonovou dcerou při její procházce po břehu řeky. Jistě ji nenapadlo, že má spolupůsobit k podpoře úmyslů "Hospodina, Boha hebrejského" a že plačící děťátko v košatince ze sítiny je Hospodinův vyvolený nástroj, skrze nějž se měla egyptská země otřást ve svých nejhlubších základech! A přec tomu tak bylo. Ano, Pán může způsobit, že "i hněv člověka Ho musí chválit", a že On "ostatek zuřivosti zkrotí". /Ž.76,11/ Jak jasně se nám rýsuje pravda
toho v dalších verších: "I řekla sestra jeho k dceři faraonově: Mám-li jíti a zavolati tobě chůvy z žen hebrejských, kteráž by odchovala tobě dítě? Odpověděla dcera faraonova: Jdi. Tedy šla děvečka a zavolala matky toho dítěte. I řekla jí dcera faraonova: Vezmi toto dítě, a odchovej mi je; a dámť mzdu tvou. I vzala žena dítě, a chovala je. A když odrostlo pachole, dovedla je k dceři faraonově, kteráž jej měla za syna; a nazvala jméno jeho Mojžíš, řkuci: Nebo jsem ho z vody vytáhla." /2,7-10/ Skvělá víra Mojžíšovy matky tu dochází plné odměny, Satan je poražen a jasně se ukazuje předivná Boží moudrost. Kdo by si byl pomyslil, že tentýž člověk, jenž prohlásil: "Byl-li by syn,
zabijte ho", a pak znovu: "Každého syna, kterýž se narodí, do řeky uvrzte", měl na svém dvoře právě jednoho z takových synů, ba dokonce co "syna". Ďábel byl poražen svou vlastní zbraní, neboť faraona, jehož použil k zmaření Božího předsevzetí, použil Bůh, aby živil a vychovával toho Mojžíše, jenž měl být Božím nástrojem k porážce Satanovy moci. Jak zvláštní ta prozřetelnost! Jak obdivuhodná moudrost! Hospodin vskutku "jest divný v radě, a veleslavný v skutku." /Iz.28,29/ Kéž bychom Mu jen více a s větší dětinnou prostotou důvěřovali. Naše cesta by pak jistě byla šťastnější a naše svědectví účinnější.

11. - 24. v .

Rozjímáme-li o Mojžíšově příběhu, musíme se naň dívat ze dvou hledisek, totiž v jeho osobním a dále v jeho předobrazném významu. Co se týče jeho osobní stránky, je tu pro nás mnoho, velmi mnoho poučného. Táž ruka, která jej vytáhla z vln a povýšila, musila jej také za dlouhého období osmdesáti let rozličně vychovávat, nejprve v domě faraonovy dcery a pak v "poušti" /3.kap./. Věnovat tak dlouhou dobu výchově Božího služebníka by se naší omezené mysli mohlo zdát divné. Ale Boží myšlení není jako naše myšlení. Bůh věděl, že oněch dvakrát čtyřiceti let bylo nutně třeba k připravení vyvolené nádoby. Když Bůh vychovává, činí to způsobem odpovídajícím Jemu
i Jeho svaté službě. Nechce mít ve Svém díle žádného nováčka. Kristův služebník se musí v ústraní vyučit nejedné lekci, musí projít mnohou zkouškou, musí podstoupit nejeden boj, než je skutečně kvalifikován k veřejné činnosti. To nemá přirozenost ráda. Raději chce před veřejností hrát nějakou úlohu, než aby se učila v tichu soukromí, chce raději být předmětem lidského obdivu, než aby byla kázněna Boží rukou. Ale tak tomu nikdy nebude. Musíme se ubírat Boží cestou. Přirozenost se může horlivě drát na nějaké místo, ale Bůh si ji tam nepřeje mít; musí být zlomena, potřena, odstraněna. Místo smrti je tím pravým místem, které jí patří. Jakmile chce být činnou, Bůh ve Své neskonalé věrnosti a dokonalé moudrosti zařídí věci tak, že výsledky její činnosti budou musit prokázat jen její naprostou porážku a zahanbení. Bůh ví, jak zacházet s přirozeností, jaké místo jí má být vyhraženo a kde musí být držena, ó kéž bychom všichni byli v hlubším obecenství s Božími myšlenkami pokud se týče našeho "já" a všeho, co s tím souvisí! Dopustíme se pak méně chyb, naše stezka bude stálejší a vyrovnanější, náš duch klidnější a naše služba účinnější. "I stalo se ve dnech těch, když vyrostl Mojžíš, že vyšel k bratřím svým, a hleděl na trápení jejich. Uzřel také muže egyptského, an tepe muže hebrejského, jednoho z bratří jeho. A sem i tam se ohlédna, vida, že žádného tu není, zabil Egyptského, a zahrabal jej v písku." /11.v./ To byla jistě horlivost, jež se zasadila o bratry, ale nebyla "podle umění" /Řím.10,2/. Ještě nenadešel Boží čas k soudu nad Egyptem a k vysvobození Israele, a moudrý služebník vždy vyčká Božího času. "Mojžíš vyrostl" a "vyučen jest vší moudrosti egyptské", a též se "domníval, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození." /Sk.7,22 a 25/ To bylo ovšem pravdou, ale přesto je jasné, že započal svoji dráhu předčasně a kdokoli si tak počíná, musí dojít k úplné porážce.

V řeči Štěpána k židovské radě v Jerusalemu je jedna narážka na Mojžíšovo počínání, na něž je dobře poukázat. "A když jemu bylo čtyřidcet let, vstoupilo na srdce jeho, aby navštívil bratří své, syny israelské. A uzřev jednoho, an bezpráví trpí, zastal se ho, a pomstil toho, kterýž bezpráví A nejenže na konci bývá porážka, ale v takovém díle započatém před Božím časem se také zjevuje zřejmá nejistota a naprostý nedostatek tiché vznešenosti a svaté nezávislosti /na lidech i na okolnostech/. Mojžíš " se ohlíží sem i tam ". Něčeho takového nebývá třeba, jestliže člověk koná dílo pro Boha a s Ním, a co se týče podrobností práce, koná je v plném chápání Jeho myšlenek. Kdyby byl opravdu nadešel Boží čas a kdyby si byl Mojžíš opravdu vědom, že jej posílá Bůh, aby provedl soud nad Egypťanem, a kdyby byl ujištěn, že Bůh je s ním, nemusil se "ohlédat sem i tam". Mojžíšův čin chová v sobě hluboké naučení pro všechny Boží služebníky. Dvě věci to byly, které na něho měly vliv, totiž strach z hněvu člověka a naděje na přízeň člověka. Služebník živého Boha se neměl podrobovat ani tomu ani onomu.  Neměl se na to ohlédat. Vždyť co znamená hněv nebo přízeň ubohého smrtelníka pro toho, kdo si je vědom, že ho posílá Bůh a kdo se raduje z Boží přítomnosti? Má to pro něho menší cenu než prášek na miskách vah. " Zdali ž jsem nepř i - kázal tobě, řka: Posilni se a zmužile se měj, neboj se, ani lekej, neboť s tebou jest Hospodin Bůh tvůj, kamž se koli obrátíš. " /Joz. 1,9/ "Protož ty přepaš bedra svá, a vstana, mluv k nim, cožkol i j á
přikazuji tobě: Nelekej se jich, abych tě nepotřel před obličejem jejich. Nebo aj, já postavuji tě dnes jako město hrazené a jako sloup železný a jako zdi měděné proti vší této zemi, proti králům judským, proti trpěl, zabiv Egyptského. Domníval se zajisté, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození, ale oni nerozuměli." /Sk.7,23-25/ Je zřejmé, že Štěpán byl v celé své řeči veden úmyslem vyzvednout z historie národa zvláštní úseky, které se hodily, aby působily na svědomí jeho posluchačů, a bylo by v rozporu s tímto úmyslem, jako i se způsobem Ducha Svatého v Novém Zákoně rozvinout zde otázku, zda Mojžíš jednal předčasně a ne v době Bohem stanovené.

Ostatně Štěpán jen říká: "Vstoupilo na srdce jeho, aby navštívil bratří své." Nepraví, že Bůh jej poslal v oné d o bě. To se také nijak nedotýkalo otázky mravního stavu těch, kteří jej zavrhovali. "Ale oni nerozuměli." Takový byl jejich skutečný stav, bez ohledu na to, čemu se Mojžíš musel při té příležitosti naučit. Duchovně smýšlejícímu čtenáři to nebude zatěžko rozeznat. Rozjímáme-li o Mojžíšovi jako o předobrazu, můžeme v těch rysech
jeho života rozeznat poslání Krista k synům israelským i Jeho zavržení jimi a odmítnutí, aby nad nimi kraloval. Rozjímáme-li ale o osobním charakteru Mojžíše, vidíme, že se jako ostatní dopouštěl chyb a projevoval slabosti, že někdy přistupoval k dílu příliš rychle, jindy zase příliš pomalu. Lze tomu snadno rozumět a zvyšuje to jen Boží neskonalou milost a nevyčerpatelnou trpělivost. knížatům jejím, proti kněžím jejím a lidu země této. Kteříž bojovati
budou proti tobě, ale neodolají proti tobě. Nebo Já jsem s tebo u, praví Hospodin, abych tě vysvobozoval." /Jer.1,17-19/

Stojí-li Kristův služebník na tomto vznešeném základě, nebude se "ohlédat sem i tam"; bude jednat podle moudrosti nebeské rady: "Oči tvé ať k dobrým věcem patří, a víčka tvá ať přímě hledí před tebou." /Přísl.4,25/ Boží moudrost nás vždy povede k tomu, abychom hleděli vzhůru a vpřed. Jakmile se však budeme ohlédat kolem sebe, abychom se vyhnuli hněvivému pohledu smrtelného člověka, anebo abychom ulovili jeho úsměv, můžeme být ujištěni, že tu není něco v pořádku. Nestojíme pak na pravém základě Boží služby. Úplně nám pak chybí jistota, že jsme nositeli Božího poslání a chybí nám také radost z Boží přítomnosti, kteréžto obě věci jsou pro Božího služebníka naprosto a nezbytně nutné.

Jsou ovšem mnozí, kdo buď z hluboké nevědomosti anebo z přílišné sebedůvěry se unáhleně stavějí do okruhu služby, pro niž s nimi Bůh vůbec nepočítá, a k níž je proto také nevystrojil. A nejenže se do takové služby unáhleně stavějí, ale osvědčují v ní často tolik chladnokrevnosti a sebeovládání, že to úplně udivuje ty, kdo jsou schopni učinit si nestranný úsudek o jejich darech nebo zásluhách. Ale všechno toto oslnivé zdání brzy ustoupí holé skutečnosti a ovšem nikterak není újmu pravidlu, že opravdu nic nemůže účinněji oprostit člověka od sklonu "ohlédat se sem i tam" než vědomí, že nás posílá Bůh a že je s námi. Jen ten, kdo má obě tyto věci, je úplně oproštěn od vlivu lidí a tedy i na nich nezávislý. Žádný člověk není schopen opravdu sloužit druhým lidem, není-li na nich úplně nezávislý. Ale ten, kdo zná sobě vymezené místo a stojí na něm, se též umí sklánět a umývat nohy bratří. Odvrátíme-li se od člověka a podíváme-li se na toho jedině věrného a dokonalého Služebníka, nikdy neuvidíme, že by se ohlížel sem či tam, a to proto, že Svůj zrak nikdy neupíral na člověka, nýbrž vždy jen na Boha. Nebál se hněvu člověka, ani se neucházel o jeho přízeň. Nikdy neotevřel Svých úst proto, aby sklidil obdiv lidí a rovněž tak jich nezavřel, aby se vyhnul jejich haně a výtkám. To dávalo pečeť vznešenosti a svaté pevnosti všemu, co mluvil a co činil. Byl jistě jediný, o němž mohlo být řečeno: "Jehož list nevadne a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede". /Ž.1,3/ Každý Jeho čin nesl užitek a ovoce, protože všechno bylo konáno pro Boha.

Každý čin, každé slovo, každý pohyb, každý pohled, každá myšlenka byly jako nádherný hrozen ovoce, jehož vůně vstupovala vzhůru a působila radost Božímu srdci. Nikdy se nebál následků Svého jednání, protože vždy pracoval s Bohem a pro Něho a v plném porozumění pro Jeho myšlenky. Jeho vlastní vůle, třebaže božsky dokonalá, se nikdy nevměšovala do ničeho, co konal na zemi jako člověk.

Mohl říci: "Nebo jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli Svou, ale vůli Toho, kterýž Mne poslal." /Jan 6,38/ Proto nesl ovoce "časem svým". "Co bylo Otci libého, to On činil vždycky." /srv. Jan 8,29/ Proto se nikdy nemusil "bát", ničeho nemusil "litovat", aniž se musil "ohlédat sem i tam". Jak rozhodným protikladem v tomto i v každém jiném směru je náš drahý Pán a Mistr k nejctěnějším a nejvýznačnějším ze Svých služebníků. I takový Mojžíš se "ulekl" a Pavel se musel "omluvit", ale u Pána Ježíše nepostřehneme nikdy ani toho ani onoho. Nikdy nemusil napravovat chybný krok, nikdy ani slova odvolat nebo opravovat některou myšlenku. Vše bylo při Něm naprosto dokonalé: vše bylo "ovoce časem svým". Průběh Jeho svatého a nebeského života se odvíjel bez jakéhokoli zakřivení nebo záhybu. Jeho vůle byla božsky poddaná. I ti nejlepší a nejoddanější lidé se dopouštějí chyb, ale je naprosto jisté, že čím jsme schopnější mrtvit Boží milostí svoji vůli, tím méně chyb uděláme. Je opravdu blahoslavené, jestliže naše stezka je stezkou víry a prosté, upřímné oddanosti Kristu. Tak tomu bylo s Mojžíšem. Byl to muž víry, muž, který hluboce pronikl do myšlenek svého Mistra a který s obdivuhodnou pevností kráčel v Jeho šlépějích. Chtěl sice, jak už bylo podotknuto, o čtyřicet let urychlit čas Páně k soudu nad Egyptem a k vysvobození Israele, ale Ep. Židům /11.kap./ se této okolnosti vůbec nedotýká. Shledáme tam jenom Boží zásadu, na níž se všeobecně zakládal jeho praktický život. "Věrou Mojžíš, byv již dorostlý, odepřel slouti synem dcery faraonovy, vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti, větší sobě pokládaje zboží nad egyptské poklady pohanění Kristovo, neboť prohlédal k odplatě.

Věrou opustil Egypt, neboje se hněvu královského, nebo jako by viděl Neviditelného, tak se utvrdil." /24-27.v./ Tento citát z Písma nám ukazuje Mojžíšovo jednání ve světle milosti. Duch Svatý takto pojednává vždy o životě svatých Starého zákona. Když nám popisuje život člověka, představuje nám ho takového, jaký opravdu je a věrně zaznamenává všechna jeho selhání a nedokonalosti. Jestliže však v Novém zákoně vysvětluje týž život  poznámkami, uvádí pouze ústřední zásadu a hlavní výsledek života toho či onoho člověka. Tak třeba ve 2.Mojžíšově knize čteme, že Mojžíš "se ohlédl sem i tam", že "ulekl s e . . . a řekl: Jistě známá jest ta věc", a konečně, že "utekl od tváři faraonovy", - ale v Ep. Židům jsme poučováni, že "jednal věrou", že "věrou se nebál hněvu královského" a "věrou, jako by viděl Neviditelného, se utvrdil."

Právě tak tomu brzy bude, až přijde Pán, "kterýž i osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí. A tehdážť bude míti chválu jeden každý od Boha." /1.Kor.4,5/ Toto je drahá a potěšující pravda pro každou upřímnou mysl a pro každé věrné srdce. "Srdce" může vymyslet mnohou radu, kterou však ruka z různých příčin není schopna provést. Všechny takové rady budou "zjeveny" "až přijde Pán". Budiž Bohu chvála za milost, že nám to předem pověděl! Vady srdce, které Ho miluje, jsou Kristu mnohem dražší než nejzdařilejší dílo rukou. Toto snad může oslnit lidské oči, ony však jsou určeny pro Ježíšovo srdce. Toto může být předmětem hovoru a lidské chlubivosti, ony však budou zjeveny před Bohem a před Jeho svatými anděly. Kéž se srdce všech služebníků Krista obírají jenom Jeho osobou, a kéž jsou jejich zraky ustavičně zaměřeny k Jeho příchodu! Při zevrubnějším sledování Mojžíšovy cesty zjišťujeme, že ho ona víra vedla zcela proti obvyklému způsobu přirozenosti. Vedla ho k tomu, že nejen pohrdl všemi radovánkami, lákadly a poctami faraonova dvora, nýbrž že také opustil zdánlivě výhodný a rozsáhlý okruh působnosti. Lidský rozum a praktičnost by ho byly vedly úplně opačnou cestou a nutily ho k tomu, aby využil svého vlivu ve prospěch Božího lidu, - aby něco pro něj udělal, namísto aby s ním trpěl. Podle lidského úsudku tu před ním Prozřetelnost otevřela rozsáhlé a velice důležité pracovní pole, neboť jestliže kdy Boží ruka dosadila člověka do nějakého zvláštního postavení, pak tomu bylo právě v Mojžíšově případě.

Nejpředivnějšími zásahy, řetězem složeným z nejnevysvětlitelnějších okolností, kde každý článek jeví stopu prstu Všemohoucího, skrze celou řadu událostí, které nemohla uspořádat žádná lidské prozíravost, byla faraonova dcera nástrojem, aby vytáhla Mojžíše z vody, aby ho živila a vychovávala až do doby, "když jemu bylo čtyřicet let". /Skut.7,23/ Jestliže se Mojžíš tváří v tvář všem těm nejslibnějším možnostem rozhodl opustit vysoké a vlivné postavení, pak by to jistě mohlo být považováno za výsledek pochybné, špatným směrem zaměřené horlivosti, kterou by "zdravý rozum" člověka nikdy neschválil.

Tak usuzuje slepá přirozenost. Ale víra uvažovala zcela jinak, protože přirozenost a víra se nikdy neshodnou. Nemohou se shodnout ani v jediném bodě. Avšak v ničem snad se jejich úsudek neodlišuje vzájemně natolik, jako ve věci tak zvaných "jedinečných příležitostí". Přirozenost se ovšem na takové "příležitosti" vždy bude dívat jako na zplnomocnění, že smí následovat své sklony, zatímco víra v nich uvidí příležitosti k sebezapření. Jonáš sice mohl považovat za velmi pozoruhodnou jedinečnou příležitost, když nalezl loď, která měla plout do Tarsu; ve skutečnosti to však byla příležitost, na níž utekl z cesty poslušnosti. Je jistě výsadou křesťana smět spatřovat ve všem ruku svého Otce a slyšet Jeho hlas, ale nikdy se nesmí dát řídit okolnostmi. Jimi řízený křesťan se podobá lodi na širém moři, která nemá ani vesla ani kompasu, jsouc vydána napospas vlnám i větrům. Bůh přislibuje Svému dítěti: "Dámť radu, oči Své na tě obrátě." /Ž.32,8/ Ale varuje: "Nebývejte jako kůň a jako mezek, kteříž rozumu nemají, jejichž ústa uzdou a udidly sevříti musíš, aby tobě neškodili". Je mnohem lépe dát se řídit Otcovským okem než uzdou a udidly okolností, a jak víme, zpravidla se slovem "příležitost" rozumí podnět se strany okolností.

Nuže síla víry se ustavičně projevuje v odmítání a opouštění takových "jedinečných příležitostí" a zdánlivě "slastných možností". Tak tomu bylo s Mojžíšem. "Věrou odepřel slouti synem dcery faraonovy" a "věrou opustil Egypt". Kdyby byl usuzoval podle toho, co viděly jeho oči, byl by se jistě uchopil vysokého postavení, které se mu nabízelo jako nepochybného daru laskavé Prozřetelnosti a byl by zůstal na faraonově dvoře jako na poli působnosti, které mu zdánlivě široce otevřela Boží ruka. Avšak Mojžíš chodil vírou, a nikoli viděním, a proto se všeho vzdal. Jak krásný to příklad! Kéž máme milost následovat ho! A všimněte si, co pokládal Mojžíš za "větší zboží nad egyptské poklady": "pohanění Kristovo". Nebylo to jenom pohanění pro Krista. "Hanění hanějících Tě na mne připadla." /Ž.69,10/ Pán Ježíš se v dokonalé milosti učinil zajedno se Svým lidem. Sestoupil s nebe opustiv lůno Otcovo, vzdav se Své slávy a zaujal místo Svého lidu, vyznal jejich hříchy a nesl jejich soud na zlořečeném dřevě. Taková byla Jeho dobrovolná odevzdanost. Jednal nejen za nás, nýbrž také se učinil zajedno s námi, a takto nás dokonale vysvobodil ode všeho, co bylo anebo co mohlo být proti nám. Z toho vidíme, jak velice byl Mojžíš v souladu s myšlenkami a city Krista vzhledem k Božímu lidu. Dlel uprostřed všestranného pohodlí,
nádhery a lesku faraonova domu, kde se kolem něho v hojnosti kupily "radosti hřícha" a "poklady egyptských". Všechny ty věci měl na dosah ruky, kdykoli se mu jich zachtělo. Kdyby byl chtěl, mohl žít a zemřít v samém bohatství a slávě. Kdyby se tak byl rozhodl, mohla být jeho cesta od počátku až do konce zalita slunnými paprsky královy přízně. Leč byla by to bývala "víra"? Bylo by to bývalo podobno Kristu? Mojžíš viděl se svého vysokého postavení své bratry sehnuté pod tlakem těžkých břemen a vírou poznal, že jeho místo je u nich. Ano, s nimi ve všem jejich pohanění, otroctví, ponižování a utrpení. Kdyby hybnou pákou jeho činů byla přirozená snaha po dobru, láska k lidem nebo vlastenectví, byl by snad využil osobního vlivu ve prospěch svých bratří. Bylo by se mu možná podařilo přimět faraona, aby jim ulevil v břemenech a usnadnil jejich cestu královskými výnosy v jejich prospěch. Ale to nikdy nemohlo uspokojit srdce, které neumělo jinak než tepat v souzvuku s Kristovým srdcem. A takové srdce Mojžíš z Boží milosti nosil ve své hrudi, a proto v plné síle a s plnou láskou tohoto srdce se vrhá tělem, duší a duchem přímo do kruhu svých utlačovaných bratří. "Vyvolil sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím". A navíc činil to "vírou". Hluboce se nad tím, milý čtenáři, zamysli! Nesmíme se spokojit s tím, že přejeme Božímu lidu dobré, že mu sloužíme nebo že o něm laskavě mluvíme. Je nám třeba plně se s ním sjednotit, ať nás to bude stát jakoukoli potupu nebo pohanění. Chtít být dobrotivým a šlechetným, vystupovat jako ochránce křesťanství je do určité míry příjemná věc, ale něčím naprosto jiným je stát s křesťany na jedné a téže půdě anebo trpět s Kristem. Příznivec nebo ochránce, a mučedník jsou naprosto odlišné pojmy. Celé Písmo jednoznačně zdůrazňuje tuto naprostou odlišnost. Abdiáš pečoval o Boží svědky /1.Kr.18,3/, ale Eliáš byl svědkem pro Boha. Darius byl tak starostliv o Daniela, že kvůli němu strávil jednu bezesnou noc, ale Daniel strávil tutéž noc ve lví jámě /Dan.6,18/ jako svědek Boží pravdy. Nikodém se odvážil promluvit ve prospěc h Kristův, ale větší věrnost v následování Páně by jej byla vedla k tomu, aby byl zajedno s Kristem. /Srv. Jan 7,50- 53/ Úvahy tohoto druhu jsou velmi poučné pro praktický život.

Pán Ježíš nechce ochraňování a přízeň - chce obecenství. Pravda o Něm nám nebyla zjevena proto, abychom byli ochránci Jeho věci na zemi, nýbrž abychom měli obecenství s Jeho osobou v nebesích. On se s námi učinil zajedno za nesmírnou cenu všeho, co Jeho láska mohla dát. Mohl se tomu vyhnout. Mohl zůstat v nebi a dál se těšit Svému věčnému místu "v lůně Otcově". Ale jak by se pak mohl rozlévat ten mohutný proud lásky, již choval ve Svém srdci, až k nám, provinilým a peklo zasluhujícím hříšníkům? Mezi Ním a námi nemohlo být žádné jednotnosti, leč za podmínky, že se musí všeho vzdát. Ale budiž na věky věků vyvyšováno Jeho chvályhodné jméno, že se toho všeho dobrovolně vzdal. "Dal Sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti, a očistil Sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků." /Tit.2,14/ Nechtěl se radovat ze Své slávy sám. Jeho milující srdce hledalo uspokojení v tom, že sloučil se Sebou v té slávě "mnoho synů". "Otče", řekl, "kteréž jsi Mi dal, chciť, kdež jsem Já, aby i oni byli se Mnou, aby hleděli na slávu Mou, kteroužs Mi dal; neboť jsi Mne miloval před ustanovením světa." /Jan 17,17/ Takové byly Kristovy myšlenky o Jeho lidu, a proto můžeme lehce posoudit, jak velice bylo Mojžíšovo srdce s těmito drahými myšlenkami zajedno. Je nesporné, že značnou měrou sdílel smýšlení svého Mistra a osvědčil toto vzácné smýšlení v tom, že se ochotně vzdal všech osobních předností a výhod a bez výhrady se spojil s Božím lidem.

V dalších kapitolách této knihy budeme mít vždy příležitost vrátit se znovu k osobnímu charakteru a činům tohoto velikého Božího služebníka; omezujeme se tedy na to, že o něm nyní uvažujeme jako o předobrazu Pána Ježíše Krista. Že byl Jeho předobrazem, zřejmě vysvítá ze slov: "Proroka z prostředku tvého, z bratří tvých, jako já jsem, vzbudí tobě Hospodin Bůh tvůj; Jeho poslouchati budete." /5.M.18,15/ Proto zde nedáváme místa nějaké lidské obrazotvornosti, díváme-li se na Mojžíše jako na předobraz; učí nás tomu jasně Písmo a v posledních verších 2.kap. 2.Mojžíšovy knihy vidíme tento předobraz dvojím způsobem: nejprve v zavržení Israelem /14.v./ a dále v jeho spojení s jednou cizinkou v madianské zemi. Na obě tyto věci jsme už částečně ukázali při Josefově příběhu. Josef v době svého zavržení bratřími podle těla vstupuje do manželství s jednou egyptskou nevěstou. Tam, stejně jako v Mojžíšově případě, máme obrazně nastíněno zavržení Krista Israelem i Jeho spojení s Církví, třebaže z různého hlediska. V Josefově případě vystupuje do popředí skutečné nepřátelství proti jeho osobě, zatímco u Mojžíše vidíme zavržení jeho služby, jeho poslání. V Josefově případě čteme: "Nenáviděli ho, aniž mohli pokojně k němu promluviti." /1.M.37,4/ Vzhledem k Mojžíšovi se ale praví: " Kdo tě u stanovil knížetem a soudc í nad námi ? Zdali zabiti mne myslíš jako jsi zabil Egyptského? /13.v./ Tak byl jeden nenáviděn osobně, druhý pak odmítnut ve své službě a poslání.

Právě tak je tomu se způsobem, jak vysvětlit veliké tajemství  o Církvi v příběhu těchto dvou starozákonních svatých. "Asenat" představuje úplně jiné období Církve, než jaké máme v období "Zefory". Asenat byla spojena s Josefem v době jeho povýšení, Zefora však byla společnicí Mojžíšovou v skrytosti jeho života na poušti. /Srv. 1.M.12,41-45 s 2.M.2,15 a 3,1/ Je ovšem pravda, že jak Josef, tak i Mojžíš byli v době svého spojení s cizinkou zavrženi se strany svých bratří, jenže Josef byl "ustanoven nade vší zemí egyptskou", zatímco Mojžíš ostříhal malé stádo ovcí "na druhé straně pouště". Ať už se tedy díváme na Krista jako zjeveného ve slávě anebo jako
skrytého zrakům světa, vždy uvidíme, že Církev je s Ním úzce spjata. A právě tak, jako Ho svět nyní nevidí, nemůže ani nic vědět o těle, které s Ním tvoří jediný celek. "Protoť svět nezná nás, že Jeho nezná." /1.J.3,1/ Brzy se však Kristus zjeví ve Své slávě, a Církev s Ním. "Když se ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s Ním v slávě. /Kol.3,4/ A opět: "A Já slávu, kterouž jsi Mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako My jedno jsme. Já v nich, a Ty ve Mně, aby dokonáni byli v jedno a aby poznal svět, že jsi Ty Mne poslal, jakožs Mne miloval." /Jan 17,22-23/ ++/viz str.21./ Takové je tedy to vysoké a svaté postavení Církve. Ona je zajedno s Ním, jenž je tímto světem zavržen, který však zaujal Své místo na trůně velebnosti v nebesích. Pán Ježíš se za ni učinil zodpovědným na kříži, aby ona s Ním nyní mohla sdílet Jeho nynější zavržení a Jeho budoucí slávu. Kéž by všichni, kdo tvoří část těla obdařeného tak vysokými výsadami, hlouběji cítili, co se sluší na jejich praktický život a způsob na této zemi! Jistěže by pak bylo u všech Božích dětí znát plnější a jasnější odpověď na onu lásku, kterou On je miloval, na spasení, které pro ně způsobil, jakož i na důstojenství, jímž je oděl. Praktický život křesťana by měl být vždy přirozeným výsledkem živého uskutečňování té výsady a nikoli nějakým vynuceným výsledkem zákonitých slibů a rozhodnutí, - měl by být pravým ovocem postavení, které víra zná a prakticky ho žije, a ne ovocem vlastních úsilí, abychom dosáhli nějakého postavení "ze skutků zákona". Všichni opravdoví věřící jsou součástí nevěsty Krista, proto Mu jsou povinováni takovou srdečnou láskou, jaká tomuto poměru odpovídá. Tohoto poměru se nedosáhne na základě našich srdečných citů a lásky, nýbrž milující láska plyne z tohoto poměru.
Kéž by tomu tak bylo, ó Pane, se vším Tvým milovaným a za cenu Tvé krve koupeným lidem!