Kapitola 32

Slité tele

Charles Henry Mackintosh

Nyní máme uvažovat o něčem zcela odlišném od toho, co až do této chvíle zaměstnávalo naši pozornost. Měli jsme před sebou "příklady nebeských věcí" - Krista v Jeho slavné Osobě, milostivé službě a dokonalém díle, jak je ukázán ve stánku a všech jeho tajemných zařízeních. V duchu jsme byli na hoře a naslouchali jsme Božím slovům - líbezným výřezům nebeských myšlenek, náklonností a rad, jejichž "alfou i omegou - počátkem i koncem - prvním i posledním" jest Ježíš. Avšak nyní jsme povoláni dolů na zemi, abychom spatřili smutné trosky, v něž člověk obrátí všechno, co mu je svěřeno.

"Vida pak lid, že by prodléval Mojžíš sstoupiti s hůry, sebrali se proti Aronovi a řekli jemu: Vstaň, udělej nám bohy, kteříž by šli před námi; nebo Mojžíšovi, muži tomu, kterýž vyvedl nás z země Egyptské, nevíme, co se přihodilo." /1.v./ Jaký nízký stav se zde zjevuje! Udělej nám bohy! Opouštěli Hospodina a stavěli se pod vedení bohů vyrobených rukou - bohů, které učinil člověk. Tmavé mraky a těžké mlhy obklopily horu. A Israelité se unavili čekáním na nepřítomného Mojžíše a byli syti závislosti na neviditelném, ale silném rameni. Domnívali se, že bůh zhotovený "dlátem" je lepší než Hospodin, - že tele, které mohli vidět, je lepší než neviditelný a přece všudypřítomný Bůh, - viditelný padělek než neviditelná skutečnost. Žel, v historii člověka tomu bylo vždycky tak. Lidské srdce miluje to, co lze vidět; miluje to, co odpovídá jeho smyslům a dovede je ukojit. Jenom víra je schopna "utvrdit se tak, jakoby zřela Neviditelného". /Žid.11,27/ Proto ve všech dobách byl člověk nakloněn vytvářet lidské napodobeniny božských skutečností a opírat se o ně. To je důvod, proč dnes kolem sebe vidíme takové množství těchto padělků vyrobených zkaženým náboženstvím! Věci, které známe na základě Božího Slova jako božské a nebeské skutečnosti, přeměnila vyznávající církev v lidské a pozemské napodobeniny. Když se unavila závislostí na neviditelném rameni, důvěřováním v neviditelnou oběť, obracením k neviditelnému knězi a spoléháním ve vedení neviditelnou Hlavou, začala tyto věci sama "dělat". Tak od století ke století pilně pracovala s "dlátem" v ruce, tesala a ztvárňovala věc po věci, až posléze můžeme mezi většinou toho, co kolem sebe vidíme, a tím, o čem čteme v Božím Slově, rozeznat tak malou podobnost, jako byla mezi "teletem slitým" a Bohem Israelským.

"Udělej nám bohy!" Jaká je to myšlenka! Člověk je vybídnut, aby udělal bohy, a lid je ochoten jim důvěřovat! Čtenáři, zahleďme se do sebe a kolem sebe, zdali bychom neobjevili něco podobného. V 1.Korintským 10 čteme o historii Israele, že "toto všecko v předobrazu dálo se jim, a napsáno jest k n apomenutí našem u, kteříž jsme na konci věku." /11.v./ Snažme se tedy z "napomenutí" získat užitek. Mějme na paměti, že ačkoliv si snad nevytváříme "slité tele" a neklaníme se mu, přece je onen hřích Israele předobrazem něčeho, do čeho jsme v nebezpečí upadnout. Kdykoliv se v srdci odvracíme od spoléhání výlučně na samého Boha, ať už ve věci našeho  spasení nebo potřeb pro naši stezku, v principu říkáme: "Vstaň, udělej nám bohy!" Není třeba říkat, že sami v sobě nejsme o nic lepší než Aron nebo lid Israelský; a jestliže oni uctívali tele místo Hospodina, jsme my v  nebezpečí, že budeme jednat podle téže zásady a projevovat téhož ducha. Jen v přítomnosti Boží nalezneme své jediné útočiště. Ta nás ochrání. Mojžíš věděl, že "tele slité" není Hospodin, a proto je neuznal. Jestliže však Boží přítomnost opustíme, tu nelze předem říci, do jakých hrubých bludů a hříchů můžeme být zavlečeni. Jsme povoláni, abychom žili vírou; očima přirozenosti nevidíme nic. Ježíš vystoupil na nebesa a nám je řečeno,  abychom trpělivě čekali, až se znovu objeví. Boží Slovo uplatněné na srdce v moci Ducha Svatého je základem důvěry pro všechny věci časné, duchovní, přítomné i budoucí. Duch Svatý nám mluví o Kristově dokonané oběti a my z milosti věříme, svěřujeme své duše její účinnosti a víme, že nikdy nebudeme zahanbeni. Mluví nám o velikém Nejvyšším Knězi, který vešel do nebe - o Ježíši, Synu Božím, jehož přímluva zmůže všecko. Z milosti věříme, důvěřivě se opíráme o Jeho moc a víme, že budeme dokonale spaseni. Mluví nám o živé Hlavě, s níž jsme spojeni v moci života vzkříšení a od které nikdy ničím nemůžeme být odděleni, ani působením andělským, lidským nebo ďábelským; z milosti věříme, prostou vírou lneme k této požehnané Hlavě a víme, že nikdy nezahyneme.

Mluví nám o slavném zjevení Syna z nebe; skrze milost věříme a snažíme se prokázat očistnou a povznášející moc oné "blahoslavené naděje" /Tit.2,13/ a víme, že nebudeme zklamáni. Mluví nám o "dědictví neporušitelném a neposkvrněném a neuvadlém, které se chová v nebesích nám, kteří jsme ostříháni Boží mocí" /1.Petra 1,4.5/, abychom je v uloženém čase ujali; z milosti věříme, že nebudeme nikdy zahanbeni. Říká nám, že všechny vlasy naší hlavy jsou sečteny a že nikdy nebudeme trpět nedostatkem dobrých věcí; z milosti věříme a těšíme se sladkému pokoji. Tak tomu je, anebo alespoň si náš Bůh přeje, aby tomu tak bylo. Ale nepřítel je stále činný a snaží se nás přimět, abychom odvrhli tyto božské skutečnosti, vzali "dláto" nevěry a sami si "učinili bohy". Buďme před ním na stráži, vyzbrojme se modlitbou proti němu, svědčme proti němu a pracujme proti němu. Tak bude  zahanben, Bůh oslaven a my sami hojně požehnáni. Pokud jde o Israele, v kapitole, kterou probíráme, jejich zavržení Boha bylo úplné. "I řekl jim Aron: Odejměte náušnice zlaté, které jsou na uších žen vašich, synů vašich i dcer vašich, a přineste ke mně... Kteréžto vzav z rukou jejich, dal je do formy, a udělal z nich tele slité. I řekli: Tito jsou bohové tvoj i, Israeli, kteříž tě vyvedli z země Egyptské. Což vida Aron, vzdělal oltář před ním. I volal Aron a řekl: Sla v nost Hospodinov a zítra bude. /2.-5.v./ To znamenalo, že Bůh byl zcela odsunut stranou a na Jeho místo bylo postaveno tele. Jestliže Israelští mohli říci, že je tele vyvedlo z Egypta, zjevně ztratili veškeré vědomí o přítomnosti a charakteru pravého Boha. Jak "rychle" musili "sejít s cesty" /8.v./, aby učinili tak hrubý a hrozný omyl! A Aron, bratr a spolupracovník Mojžíšův, jim byl v této věci vůdcem; a maje podobu telete před sebou, mohl říci: "Slavnost Hospodinova zítra bude!" Jak je to smutné! Jak hluboce pokořující! Bůh musí udělat místo modle! Ubohá věc vytvořená rukou a podle plánu člověka je postavena na místo "Pána vší země".

To vše dokazovalo ze strany Israele uvážené rozvázání jejich spojení s Hospodinem. Vzdali se Ho a následkem toho se s nimi Bůh střetá na půdě, na kterou se postavili. "Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi: Jdi, sestup, nebo porušil se lid tvůj, kterýž jsi vyvedl z země Egyptské. Sešli rychle z cesty, kterouž jsem přikázal jim... Viděl jsem lid tento, a aj, lid jest tvrdé šíje. Protož nyní nech mne, abych v hněvě prchlivosti své vyhladil je, tebe pak  učiním v národ veliký." /7.-10.v./ Zde byly otevřené dveře pro Mojžíše a zde on ukazuje neobvyklou milost a podobu ducha s oním prorokem, kterého Pán měl vzbudit jemu podobného. /5.Moj.18,18/ Zdráhá se být něčím nebo mít něco bez tohoto lidu. Zastává ho před Bohem na základě Jeho vlastní slávy, a vkládá lid zpět na Něho těmito dojemnými slovy: "Pročež, ó Hospodine, rozněcuje se prchlivost tvá na lid tvůj, kterýž jsi /Ty/ vyvedl z země Egyptské v síle veliké a v ruce mocné? A proč mají mluviti Egyptští, řkouce: Lstivě je vyvedl, aby zmordoval je na horách, a aby vyhladil je se svrchku země? Odvrať se od hněvu prchlivosti své, a lituj zlého proti lidu svému.  Rozpomeň se na Abrahama, Izáka a Israele, služebníky své, jimž jsi zapřisáhl skrze sebe samého a mluvil jsi jim: Rozmnožím símě vaše jako hvězdy nebeské, a všecku zemi tuto, o kteréž jsem mluvil, dám semeni vašemu,  a dědičně obdržíte ji na věky." /11.-13.v./ To byla mocná obhajoba. Boží sláva, čest Jeho svatého jména, vyplnění Jeho přísahy, - to jsou důvody, na jejichž základě prosí Mojžíš Pána, aby se odvrátil od hněvu Své prchlivosti. V  jednání a charakteru Israele nemohl najít nic, na čem by svou přímluvu mohl založit; všechno to nalezl v Bohu samém.

Pán řekl Mojžíšovi: "Lid tvůj, kterýž jsi /ty/ vyvedl..." Ale Mojžíš Pánu odpovídá: "Lid Tvůj, kterýž jsi /Ty/ vyvedl . . . " Přese všechno oni byli lidem Hospodinovým a Jeho jméno, Jeho sláva, Jeho přísaha, to vše bylo zahrnuto v  jejich osudu. V okamžiku, kdy se Pán spojí s některým lidem, je v tomto spojení zahrnut Jeho charakter a na tomto neochvějném základě Ho víra vždy bude vidět. Mojžíš ztrácí sebe zcela ze zřetele a všecka jeho duše je  naplněna myšlenkami na slávu Páně a na lid Páně. Požehnaný služebník! Jak málo je jemu podobných! A přece, když ho pozorujeme v celém tomto výjevu, všimneme si, jak nekonečně daleko zůstává za naším požehnaným Mistrem. Mojžíš sestoupil s hory a když viděl tele a tance, "rozhněvav se velmi, povrhl z rukou svých desky, a rozrazil je pod horou." /19.v./ Smlouva byla porušena a svědectví o ní rozbito na kousky. A potom, když ve spravedlivém hněvu vykonal soud - "řekl Mojžíš lidu: Vy jste zhřešili hříchem velikým. Protož nyní vstoupím k Hospodinu, zda bych snad dosáhl smíření pro hřích váš." /30.v./

Jak veliký rozdíl proti tomu, co spatřujeme v Kristu! On sestoupil dolů z lůna Otcova nikoli s deskami zákona ve Svých rukou, ale se zákonem ve Svém srdci. Sestoupil ne proto, aby poznal stav lidu, ale s dokonalou znalostí tohoto stavu. A namísto aby svědectví o smlouvě zničil a vykonal soud, On zákon zvelebil a učinil ho slavným a nesl na kříži ve Své požehnané Osobě soud Svého lidu; a když všechno vykonal, vrátil se zpět do nebe ne s tím, aby "snad dosáhl smíření za váš hřích", ale aby na trůn velebnosti na výsosti položil svědectví o smíření již vykonaném. To je obrovský a vpravdě slavný rozdíl. Díky Bohu, nemusíme úzkostně hledět za svým Prostředníkem, abychom poznali, zda pro nás vykoná smíření a uspokojí uraženou spravedlnost. Nikoli. On to vše dokonal. Jeho přítomnost na výsosti zvěstuje, že celé dílo je skončeno. Mohl stát na hranici tohoto světa, připraven ho opustit, a s klidným vědomím Vítěze říci: "Jáť jsem oslavil Tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych je činil" /Jan 17,4/, ačkoliv měl před sebou ještě výjev ze všech nejtemnější. Klaníme se Ti a vyvyšujeme Tě, slavný Spasiteli, který jsi na místě důstojnosti a slávy, na něž Tě postavila věčná spravedlnost. Tobě náleží to nejvyšší místo v nebi a Tvoji svatí jen čekají na okamžik, kdy "se každé koleno skloní a každý jazyk bude vyznávat, že Ježíš Kristus jest Pánem, k slávě Boha Otce." /Fil.2,10- 11/ Kéž by tento okamžik již brzy přišel! Na konci této kapitoly prohlašuje Hospodin Svá práva jako mravní Vládce slovy: "Kdo zhřešil proti Mně, toho vymaži z knihy  své. Protož nyní jdi, veď lid tento, kamž jsem rozkázal tobě. Aj, anděl můj půjde před tebou; v den pak navštívení mého navštívím na nich hřích jejich." /33. a 34.v./ To je Bůh v soudní vlád ě, nikoli Bůh v evangeli u. Zde chce  vymazat hříšníka; v evangeliu Ho vidíme, jak vymazává hřích. To je veliký rozdíl! Lid má tedy být dále prostřednictvím Mojžíšovým veden rukou anděla.

Jak velice se to liší od toho, co převládalo na cestě z Egypta až k Sinai. Israel ztratil na základě zákona všechny nároky. Proto Bohu nezbylo nic jiného, než vrátit se zpět ke Své svrchovanosti a říci: "Smiluji se, nad kýmž se smiluji a slituji se, nad kým se slituji." /33,19/

« Previous chapterNext chapter »