Kapitola 31

Bezeleel a Aholiab. Ještě o sobotě.

Charles Henry Mackintosh

Začátek této krátké kapitoly zaznamenává božské povolání a zmocnění "Bezeleele a Aholiaba" k dílu na stánku shromáždění. "I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Hle, povolal jsem ze jména Bezeleele, syna Uri, syna Hur, z pokolení Judova. A naplnil jsem ho duchem Božím, moudrostí a rozumností, i uměním všelijakého řemesla . . . A aj, já přidal jsem jemu Aholiaba, syna Achisamechova, z pokolení Dan. A v srdci každého vtipného složil jsem moudrost, aby spravili vše, což jsem přikázal tobě." /v.1 , 2 , 3,6/ Ať pro "dílo stánku" staré doby, nebo pro "dílo služby" nyní, vždy je třeba božského vyvolení, božského povolání, božského ustanovení, a vše musí být konáno podle božského příkazu. Člověk nemohl vybírat, zmocnit nebo ustanovit někoho, aby konal dílo stánku; není to ani dnes v moci člověka vzhledem k dílu služby. Dále žádný člověk

- - - - - -

+/ Je zajímavé si povšimnout místa této slavnostně vážné a děsivé kletby. Nachází se na konci dlouhé epištoly, v jejímž průběhu apoštol musil kárat některé z nejhrubších druhů praktického zla a zla v učení. Jak slavnostně vážná a plná významu je ta skutečnost, když přichází k tomu, aby vyslovil své anathema, že není vrženo na ty, kdo uvedli to zlé, ale na člověka, který nemiluje Pána Ježíše Krista! Proč tomu tak je? Snad proto, že Duch Boží nedbá příliš bludů a zlého? Zajisté že ne: celá epištola zjevuje Jeho myšlenky o těchto věcech. Důvod je zcela jiný. Je nevyvratitelná pravda, že když je srdce naplněno láskou k Pánu Ježíši Kristu, je zde účinná ochrana proti všem druhům falešného učení a praktického zla. Jestliže někdo nemiluje Krista, nelze předem říci, jaké myšlenky přijme, anebo kterou cestou se dá. Odtud způsob a umístění této apoštolské kletby.

nemohl sám sebe ustanovit k dílu stánku a nemůže to učinit ani k dílu služby. Bylo, je a musí to být plně a zcela od Boha. Lidé se mohou dát vyslat svými druhy nebo jít z vlastního popudu, ale můžeme si být jisti, že všichni, kdo vycházejí, aniž byli posláni Bohem, budou jednou zahanbeni. To je jasné a prospěšné učení, podané nám slovy: "Povolal jsem", "naplnil jsem", "přidal jsem", "složil jsem", "přikázal jsem". Vždy zůstanou pravdou slova Jana Křtitele: "Nemůžeť člověk vzíti ničeho, leč by jemu dáno bylo s nebe." /Jan 3,27/ Jak málo má tedy člověk místa k tomu, aby se sám chlubil, a právě tak málo, aby žárlil na své bližní. Prospěšné lekci se můžeme naučit ze srovnání této kapitoly s 1.Moj.4. "Tubalkain byl řemeslník všelikého díla od mědi a od železa." /22.v./ Kainovi potomci byli nadáni neposvěcenou zručností k tomu, aby učinili prokletou a úpějící zemi rozkošným místem bez Boží přítomnosti. "Bezeleel a Aholiab" byli naproti tomu nadáni božskou zručností k tomu, aby okrášlili svatyni, jež měla být posvěcena  a požehnána přítomností a slávou Boha Israelova. Čtenáři, zde bych chtěl, aby ses na chvíli zastavil a položil svému svědomí tuto vážnou otázku: "Věnuji všechny své schopnosti a sílu zájmům Církve, která je Božím příbytkem, anebo tomu, abych zkrášlil bezbožný svět, který zavrhl Krista?" Neříkej ve svém srdci: "Nejsem Bohem povolán ani Bohem zmocněn k dílu služby. Pamatuj na to, že ačkoliv všichni Israelští nebyli samí Bezeleelové nebo Aholiábové, přece mohli všichni sloužit zájmům svatyně. Dveře byly otevřeny pro všechny, aby se zúčastnili. Tak je tomu i nyní. Každý má nějaké místo, které má zaujímat, nějakou službu, kterou má vykonat, odpovědnost, jíž má dostát. Ty i já v tomto okamžiku buď podporujeme zájmy domu Božího - těla Kristova - Církve, anebo napomáháme bezbožným plánům světa poskvrněného krví Kristovou a krví všech Jeho zabitých svatých. Uvažme to důkladně v přítomnosti toho velkého Zpytatele srdcí, jehož nikdo nemůže oklamat a jemuž jsme všichni známi. Naše kapitola končí obzvláštním poukázáním na zřízení soboty.

Zmínka o sobotě byla už v 16. kapitole ve spojení s mannou. Potom, ve 20. kapitole, byla sobota určena a výslovně nařízena, když byl  lid formálně postaven pod zákon. A zde ji máme opět ve spojení se zřízením stánku. Kdykoliv je Israelský národ líčen v nějakém zvláštním postavení nebo uznán za lid ve zvláštní zodpovědnosti, děje se zmínka o sobotě. A nechť si čtenář pozorně všimne jak dne, tak i způsobu, jakým měla být sobota zachovávána, a také důvodu, proč byla v Israeli zavedena. "Protož ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám. Kdož by jí poskvrni l , smrtí umř e, a kdo by koli dělal v ní dílo, vyhlazena bude ta duše z prostředku lidu svého. Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedm ý sobota odpočinutí jest, svatost Hospodinu. Každý, kdož by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře." /14. a 15.v./ To je tak určité a zřetelné, jak jen něco může být. Je určen "sedmý den" a žádný jiný. A pod trestem smrti je zakázána jakákoliv práce. Je nemožné nějak obejít prostý a jasný smysl těchto slov. A mějme dobře na paměti, že v Písmě Svatém není ani řádky, která by ospravedlňovala tak rozšířený názor, že sobota byla změněna nebo že přísné zásady jejího zachovávání byly jen o stupínek zmírněny. Ať se čtenář o tom přesvědčí pro své vlastní upokojení. Ptejme se nyní, zda vyznávající křesťané zachovávají Boží sobotu v den a podle způsobu, jak ji Bůh nařídil. Bylo by zbytečné ztrácet čas důkazem, proč tak nečiní. Dobrá, ale jaké jsou následky jediného porušení soboty? "Vyhlazena bude", "smrtí umře". Ale jistě na to bude řečeno, že my "nejsme pod zákonem, ale pod milostí". /Řím.6,14/ Bůh buď veleben za tuto vzácnou jistotu! Kdybychom byli pod zákonem, tu v celém rozsáhlém okruhu křesťanství by nebylo jediné duše, která by již dávno nebyla setřena kamenem soudu jen kvůli tomuto jedinému bodu o sobotě. Ale který den nám náleží, jsme-li pod milostí? Zajisté "první den týdne" - "den Páně". To je den Církve - den vzkříšení Ježíše, který, když strávil sobotu v hrobě, opět vstal slavě vítězství nade všemi mocnostmi temnosti, a tak vyvedl Svůj lid ze starého stvoření a ze všeho, co k němu náleželo, do stvoření nového, jehož On je Hlavou a jehož vhodný výraz spatřujeme v prvním dnu týdne. Tento rozdíl je hoden čtenářovy vážné pozornosti. Nechť jej zkoumá s modlitbou a ve světle Písma.

Prosté jméno může mít samo velký význam a tak je tomu právě zde. V tomto případě je v rozdílu mezi "sobotou" a "dnem Páně" obsaženo mnohem více, než si mnozí křesťané uvědomují. Je zcela zřejmé, že prvnímu dni týdne se v Božím Slově  dostává místo, které nemá žádný jiný den. Žádný jiný den nenese ono vznešené velebné jméno "den Páně". Jsem si vědom, že někteří popírají,  že Zjevení 1,10 se vztahuje k prvnímu dni týdne; ale cítím se plně přesvědčen o tom, že důkladné posouzení a správný výklad tohoto místa jsou zárukou - ba vyžadují aplikaci tohoto oddílku nikoli na Kristův příchod ve slávě, ale na den Jeho vzkříšení z mrtvých. Ale zcela určitě není den Páně nikdy ani jednou nazván sobotou. Spíše naopak jsou oba tyto dny v Písmu znovu a znovu rozlišovány. Proto je třeba, aby si čtenář dal pozor na dvojí protichůdné úskalí. Jednak se musí vyvarovat zákonictví, jež se tak často vyskytuje ve spojení se slovem "sobota", a dále je třeba, aby byl rozhodným svědectvím proti každému pokusu zneuctít den Páně nebo ho snížit na úroveň obyčejného dne. Věřící je zcela osvobozen od zachovávání "dnů, měsíců, časů a let". /Gal.4,10/. Spojení se vzkříšeným Kristem ho vyprostilo ode všech takovýchto pověrčivých zvyklostí. /Kol.2,16- 20/ Ale jakkoliv toto je požehnaná pravda, vidíme, že "prvnímu  dni týdne" je v Novém Zákoně vykázáno místo, jaké žádný jiný den nemá.

Nechť mu křesťan toto místo dává. Je to milá a šťastná výsada, nikoli tíživé jho. Rozsah těchto stránek mi nedovoluje zabývat se tímto zajímavým předmětem důkladněji. Bylo o něm mluveno na stránkách této knihy již dříve. Tyto poznámky uzavřu tím, že v několika bodech poukáži na rozdíl mezi "sobotou" a "dnem Páně". 1/ Sobota byla sedmým dnem, den Páně je první den. 2/ Sobota byla zkušebním kamenem stavu Israele, den Páně je však důkazem přijetí Církve na půdě milosti bez jakýchkoliv podmínek. 3/ Sobota náležela ke starému stvoření, den Páně náleží stvoření novému. 4/ Sobota byla dnem tělesného odpočinku pro Žida; den Páně je dnem duchovního odpočinku pro křesťana. 5/ Jestliže Žid v sobotu pracoval, měl být usmrcen; jestliže křesťan nepracuje v den Páně ve prospěch lidských duší, ke zvětšení Kristovy slávy a k rozšiřování Jeho pravdy, podává malý důkaz života. Ve skutečnosti je oddaný křesťan, který má nějaký dar, večer v den Páně většinou více unaven, než v kterýkoli jiný den týdne, neboť jak může odpočívat, když duše kolem něho hynou? 6/ Židu bylo zákonem nařízeno, aby zůstal ve svém stanu, křesťan  je veden duchem evangelia, aby vycházel z domu, buď aby se zúčastnil veřejného shromáždění, anebo aby zvěstoval duším hynoucích hříšníků poselství spásy. Milý čtenáři, kéž nám Pán dá, abychom s větší prostností dovedli odpočinout ve jménu Pána Ježíše Krista a abychom pro toto jméno horlivěji pracovali! Máme odpočívat s myslí dítěte a pracovat silou muže.

« Previous chapterNext chapter »