Kapitola 30

Nářadí svatyně

Charles Henry Mackintosh

Když ve dvou předchozích kapitolách bylo zřízeno kněžství, jsme zde seznámeni s postavením pravého kněžského velebení a obecenství. Pořadí je pozoruhodné a poučné a nadto přesně odpovídá

- - - - - -

+/ Úmyslně se zdržuji obírat se předmětem obětí ve 29. kapitole, poněvadž, dá-li Pán, budeme jednotlivé druhy obětí mít ve všech jejich podrobnostech před sebou při uvažování o 3. knize Mojžíšově.

postupné zkušenosti věřícího. U měděného oltáře vidí popel svých hříchů; potom vidí sebe spojeného s Tím, který ač sám osobně byl čistý a bez poskvrny, takže mohl být pomazán bez krve, přece se s námi spojil v životě, spravedlnosti a přízni. Konečně ve zlatém oltáři hledí na vzácnost Krista, jako na předmět, jímž se sytí Boží srdce.

Tak je tomu vždy. Musí zde být měděný oltář a kněz, dříve než tu může být zlatý oltář a kadidlo. Velmi mnoho dítek Božích se nikdy nedostalo dále než k měděnému oltáři; nikdy proto v duchu nevstoupili do moci a skutečnosti pravého kněžského velebení. Neradují se v plném, jasném, božském vědomí o odpuštění a spravedlnosti, - nikdy nedospěly ke zlatému oltáři. Doufají, že se k němu dostanou, až zemrou; ale jejich výsadou je být u něho nyní. Dílo kříže odstranilo z cesty všechno, co by mohlo být na překážku jejich volnému a rozumnému velebení. Přítomné postavení všech pravých věřících je u zlatého oltáře ke kadění.

Tento oltář znázorňuje obzvláště požehnané postavení. Tam pociťujeme opravdovost a účinnost Kristovy přímluvy. Nejprve jsme ve smrti Kristově nalezli konec pro své "já" se vším, co k němu náleží, pokud jsme od toho očekávali něco dobrého. Nyní jsme povoláni zabývat se tím, co On je před Bohem. V sobě nenajdeme nic než jen nečistotu. Každý projev našeho "já" je poskvrňující; v Božím soudu bylo zavrženo, dáno stranou a ani kousíček, ani částečka z něho nezůstala v čistém kadidle a čistém ohni na oltáři z čistého zlata. "Krví Ježíše" jsme byli uvedeni do svatyně - svatyně kněžské služby a velebení, kde není ani stopy po hříchu. Vidíme čistý stůl, čistý svícen a čistý oltář, ale není tu nic, co by nám připomínalo naše "já" a jeho ubohost. Kdyby bylo možné, abychom tam něco tahového spatřili, znamenalo by to smrtelnou ránu našemu velebení, zkazilo by to naši kněžskou potravu a zastřelo naše světlo. Přirozenost nemůže v Boží svatyni mít žádného místa. Se vším, co k ní náleží, byla spálena na popel; a my se nyní máme těšit líbeznou vůní Kristovou, vystupující v příjemném kadění k Bohu. V tom nalézá Bůh Své zalíbení. Vše, co představuje Krista v Jeho vlastní výbornosti, je před Bohem líbezné a příjemné. I ten nejslabší výraz nebo vyjádření Krista v životě nebo velebení svatého je příjemnou vůní, v níž má Bůh zalíbení. Žel, že až příliš často jsme se zabývali svými nedostatky a slabostmi. Jestliže jsme nějak dovolili, aby se projevil v nás přebývající hřích, musíme o tom jednat s Bohem, neboť Bůh nemůže hřích snášet. Může ho odpustit a očistit nás od něj; milostivou službou našeho Nejvyššího Kněze může naši duši obnovit, ale nemůže být ve spojení s jednou jedinou hříšnou myšlenkou. Lehkomyslná nebo pošetilá myšlenka, stejně tak jako myšlenka nečistá a žádostivá, plně dostačí k tomu, aby zmařila křesťanovo obecenství a přerušila jeho velebení.

Jestliže taková myšlenka vyvstane, musí být odsouzena a vyznána dříve, než můžeme znovu okusit vznešené radosti svatyně. Srdce, v němž působí žádost, se netěší z vlastního konání ve svatyni. Jsme-li ve stavu kněžství, tu přirozenost jako by neexistovala; tehdy se můžeme  sytit Kristem; můžeme okoušet božské výsady být zcela prázdni sebe samých a zcela naplněni Kristem. To vše může být způsobeno jenom mocí Ducha. Není třeba se  snažit použitím různých prostředků lidského náboženství vyvolat zbožné pocity  přirozenosti. Musí zde být jak čistý oheň, tak i čisté kadidlo. /Srv. 3.Moj.10,l s 3.Moj.16,12/. Všechny snahy klanět se Bohu v neposvěcené moci přirozenosti spadají pod pojem "cizí oheň". Bůh je předmět velebení, Kristus je základ a předmět velebení a Duch Svatý je síla velebení.

Přesněji řečeno: jako máme v měděném oltáři Krista v ceně Jeho oběti, tak máme ve zlatém oltáři Krista v ceně Jeho přímluvy. To čtenáři poslouží k jasnějšímu porozumění, proč je kněžská služba uvedena mezi těmi dvěma oltáři. Jak se dalo očekávat, je mezi nimi úzká souvislost, neboť Kristova přímluva je založena na Jeho oběti. "Toliko očištění vykoná nad rohy jeho Aron jednou v roce, krví oběti za hřích očišťování; jednou v roce očištění vykoná na něm po rodech  vašich; svatosvaté jest Hospodinu." /10.v./ Vše spočívá na nepohnutelném základě VYLITÉ KRVE. "A téměř všechno podle zákona krví očišťováno bývá, a bez krve vylití nebývá odpuštění vin. Protož potřebí bylo, aby věcí nebeských příkladové těmi věcmi očišťováni byli, nebeské pak věci lepšími obětmi, nežli jsou ty. Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by nesla figuru pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás." /Žid.9,22-24/ V 11.-16. verši se mluví o penězích smíření za shromáždění. Všichni měli platit stejně. - "Bohatý nedá více, a chudý nedá méně, než půl lotu, když dávati budou oběť pozdvižení Hospodinu k očištění duší svých. "Ve věci smíření musí stát všichni na jednom společném základu. Mohou tu být velké rozdíly ve známosti, zkušenosti, schopnosti, vzdělání, píli nebo oddanosti, ale základ smíření je pro všechny stejný. Velký apoštol pohanů i nejslabší ovečka Kristova stáda, oba stojí na téže úrovni, pokud jde o smíření. To je velmi prostá a velmi požehnaná pravda. Všichni snad nejsou stejně oddaní a nenesou stejné množství ovoce, avšak "drahá krev Kristova" /1.Petra 1,19/ a nikoliv oddanost nebo ovoce, je pevným a věčným základem pokoje věřícího. Čím více vnikneme do této pravdy a její moci, tím poneseme více ovoce.

V poslední kapitole 3. knihy Mojžíšovy nacházíme jiný způsob oceňování. Když někdo učinil obzvláštní "slib" /3.Moj.27,2/, ocenil ho Mojžíš podle jeho věku. Jinými slovy, když se někdo odvážil si připisovat nějakou schopnost, tu ho Mojžíš, jako zástupce Božích požadavků ocenil "podle lotu svatyně". Jestliže byl "chudší" než Mojžíšovo ocenění, potom měl být "postaven před knězem" jako představitelem Boží milosti, aby ho ocenil "podle toho, seč bude moci býti ten, kdož slib učinil". /8.v./ Bůh buď za to chválen, že víme, že všechny Jeho požadavky byly uspokojeny a všechny naše sliby naplněny Tím, kdo byl současně představitelem Jeho požadavků i zástupcem Jeho milosti, kdo dokonal dílo smíření na kříži a je nyní na pravici Boží. Zde je sladký odpočinek pro srdce a svědomí. Smíření je první věcí, jíž se chápeme, a nikdy ji nesmíme ztratit ze zřetele. Jakkoliv je snad dosah naší  inteligence rozsáhlý, míra našich zkušeností bohatá a tón naší oddanosti vznešený, přece se vždy musíme vracet k onomu prostému, božskému, neproměnnému a duši posilujícímu učení o KRVI. Tak tomu bylo vždy v dějinách Božího lidu, tak tomu je nyní a tak tomu bude vždy. Nejhlouběji vyučení a nejvíce obdaření služebníci Kristovi se vždycky s radostí vraceli k oné "studnici vod živých", kde jejich žíznivý duch pil, když poprvé poznali Pána; věčná píseň Církve ve slávě bude znít: "Tomu, kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví Svou." /Zj.1,5/ Nebeské síně se vždy budou ozývat slavným učením o krvi. Ve verších 17-21 nalézáme "umyvadlo měděné a podstavek jeho měděný" - nádobu k umývání a její podstavec. Tyto dvě věci jsou vždy uváděny společně. /Viz kap.30,28;38,8;40,11/ V tomto umyvadle si kněží myli ruce a nohy, a tak udržovali čistotu, jež byla podstatou k vlastnímu výkonu jejich kněžské činnosti. Nestalo se tak novým použitím krve, ale prostě úkonem, jímž byli uchováni ve stavu přiměřeném kněžské službě" a velebení. -"Když vcházeti budou do stánku úmluvy, umývati se budou vodou, aby nezemřeli, aneb když by měli přistupovati k oltáři, aby sloužili, a zapalovali oběť ohnivou Hospodinu. I budou umývati ruce i nohy své, aby nezemřeli." /20. a 21.v./ Pravé obecenství s Bohem můžeme mít jen tehdy, když pečlivě udržujeme osobní svatost. "Díme-li, že s Ním obecenství máme, a ve tmě chodíme, lžeme, a nečiníme pravdy." /1.Jan.1,6/ Tato osobní svatost může vyplynout pouze z působení Božího Slova na naše konání a praktický život. -"Já podlé slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce." /Žalm 17,4/ Naše stálé selhávání v kněžské službě může být přičteno tomu, že zanedbáváme náležité používání umyvadla. Jestliže  naše cesty nejsou podrobeny očistnému působení Slova - jestliže dále činíme to, co podle svědectví našeho vlastního svědomí Písmo zřetelně zavrhuje, tu našemu kněžskému charakteru jistě bude chybět síla. Vědomí setrvávání ve zlém a pravé kněžské velebení jsou dvě zcela neslučitelné věci. "Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest." /Jan 17,17/ Jestliže na nás lpí nečistota, nemůžeme se těšit z Boží přítomnosti. Účinek Jeho přítomnosti by pak byl, že by nás svým svatým světlem usvědčila.

Ale jestliže jsme z milosti uschopněni očistit své stezky tak, že se chováme podle Božího Slova, jsme mravně s to těšit se z Jeho přítomnosti. Čtenář jistě ihned postřehne, jak široké pole praktické pravdy se mu zde otevírá, a také v jak rozsáhlé míře je učení o měděném umyvadle vyloženo v Novém Zákoně. Kéž by všichni, kdo mají výsadu vstupovat v kněžském rouchu do prostoru svatyně a blížit se v kněžském velebení Božímu oltáři, udržovali své ruce a nohy čisté používáním pravého měděného umyvadla. Snad bude zajímavé poznamenat, že umyvadlo se svým podstavkem bylo zhotoveno "ze zrcadel houfně přicházejících žen, kteréž přicházely ke dveřím stánku úmluvy". /Viz kap.38,8/ Tato skutečnost je významuplná. Člověk, který se neustále utíká k Božímu Slovu a dovoluje, aby toto Slovo mluvilo k jeho srdci a svědomí, bude udržován ve svaté působnosti života z Boha.

S pronikajícím a očistným působením Slova je úzce spojena kněžská služba Kristova. "Živáť jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahuje až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce. A neníť stvoření, kteréž by nebylo zjevné před obličejem Jeho, nýbrž všecky věci jsou nahé a odkryté očím Toho, o kterémž jest řeč naše." Potom inspirovaný apoštol ihned dodává: "Protož majíce velikého Nejvyššího Kněze, kterýž pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež to vyznání. Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně kromě hříchu. Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný." /Židům 4,12-16/ Čím živěji budeme cítit ostří Slova, tím více  si budeme cenit milosrdné a milostivé služby našeho Nejvyššího Kněze. Ty dvě věci jdou  ruku v ruce. Jsou nerozlučnými společníky křesťanovy stezky. Proto jedině tehdy, když užívám umyvadla, mohu se blížit k oltáři.  Velebení musí být vždy předkládáno v moci svatosti. Musíme zcela ztratit  z očí přirozenost, jak se odráží v zrcadle, a cele se zabývat Kristem, jak je představen v Božím Slově. Jenom tak budou "ruce a nohy" - skutky a cesty - očištěny podle očišťování svatyně. Ve verších 22-23 se mluví o "oleji pomazání svatého", jímž byl pomazán kněz a stánek se vším nářadím. V tomto pomazání vidíme obraz různých darů milosti Ducha Svatého, které se všechny ve své božské plnosti nacházejí v Kristu. "Mirra, aloe a kassia, všecka roucha tvá  voní z paláců, z kostí slonových vzdělaných, nad ty, jenž tě obveselují." /Žalm 45,9/ "Bůh pomazal Ježíše od Nazareta Duchem  Svatým." /Sk.10,38/ Všechny tyto milostivé dary Svatého Ducha se ve své dokonalé líbezné vůni soustředily v Kristu a jen od Něho mohou plynout dále. On, pokud se týká Jeho člověčenství, byl počat z Ducha Svatého; a dříve, než nastoupil Svoji veřejnou službu, byl pomazán Duchem Svatým; a konečně, když na znamení dokonaného vykoupení zaujal Své místo na výsosti, vylil na Své tělo - Církev - vzácný dar Ducha Svatého. /Viz Mat.1,20;3,16.17;Luk.4,18.19;Sk.2,33;10,45-46;Ef.4,8-13/. Jako spojení s tímto požehnaným a vysoce vyvýšeným Kristem jsou věřící účastni všech darů a milosti Ducha Svatého; nadto, jestliže s Ním žijí v navyklém obecenství, jsou s to těšit se z těchto darů a vydávat jejich libou vůni. Neznovuzrozený člověk o tom nic neví. "Tělo člověka nebude mazáno jím." /32.v./ Milostivé dary Ducha Svatého nemohou být ve spojení s tělem člověka, neboť Duch Svatý nemůže naši přirozenost uznat. Žádné ovoce Ducha nikdy nevyrostlo na vyprahlé půdě přirozenosti. Musíme se "znovuzroditi". /Jan 3,3/ Jen jako spojení s novým člověkem, jako součást "nového stvoření" můžeme vědět něco o ovoci Ducha Svatého. Je marnou snahou chtít toto ovoce a dary milosti napodobit. Nejkrásnější plody, které kdy vyrostly na půdě přirozenosti, nejlíbeznější rysy, které může přirozenost vystavit na odiv, nemohou být ani ve své nejvypěstěnější formě nijak uznány v Boží svatyni. "Tělo člověka nebude mazáno jím, a podlé složení jeho neuděláte podobného. Svatýť jest, svatý vám bude. Kdo by koli udělal mast podobnou, aneb mazal by jí cizího, vyhlazen bude z lidu svého." /32. a 33.v./ Nesmí zde být žádná napodobenina díla Ducha, vše musí být z Ducha – cele, skutečně z Ducha. A kromě toho, co je z Ducha, nesmí být připisováno člověku. "Tělesný člověk nepřijímá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznat, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti."  /1.Kor.2,14/ Velmi krásná obrazná zmínka o tomto "svatém oleji pomazání" je v jedné z "písní stupňů". Žalmista říká: "Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají.

Jako mast výborná na hlavě, sstupující na bradu, bradu Aronovu, tekoucí až i na podolek roucha jeho." /Žalm 133,1.2/ Když byla pomazána svatým olejem hlava kněžského domu, tu musí jeho vzácné působení zjevovat dokonce i "podolek jeho roucha". Kéž by čtenář sám zakusil moc tohoto pomazání! Kéž by poznal  cenu toho, že má "pomazání od Svatého" /1.Jan. 2,20/, a že je "znamenán Duchem zaslíbení svatým" /Ef.1.13/! Nic, co není bezprostředně ve spojení s Kristem, nemá podle Božího hodnocení cenu; ale všechno, co se v tomto spojení nachází, může toto svaté pomazání přijmout. V závěrečném odstavci této nanejvýš poučné kapitoly máme "kadidlo, složení dílem apatykářským smíšené, čisté a svaté."  /35.v./ Toto nadmíru vzácné kadidlo nám představuje neomezené, nezměřitelné dokonalosti Kristovy. Není předepsáno žádné určité množství od každé součásti, protože ctnosti, které přebývají v Kristu, krásy a výbornosti, jež jsou soustředěny v Jeho velebeníhodné Osobě, jsou bez mezí. Jen nekonečná mysl Božství by mohla prozkoumat nekonečné dokonalosti Toho, v Němž přebývá všecka plnost Božství. A až věčnost půjde svým během nekonečnými věky, budou se ony slavné dokonalosti stále zjevovat zraku klanějících se svatých a andělů. Znovu a znovu, jak budou z onoho Slunce božské slávy vycházet nové paprsky světla, budou se nebeské síně nahoře a rozsáhlá pole stvoření dole ozývat vzrušeným "haleluja" Tomu, jenž byl, je a navždy bude předmětem chvály všech stupňů stvořených bytostí. Ale nejen že tu nebylo  předepsáno určité množství jednotlivých složek, nýbrž čteme také: "jednostejná váha toho bude". Každý rys mravní výbornosti nalezl v Kristu své pravé místo a správný poměr. Žádná vlastnost nikdy nevytlačovala z místa druhou, ani jí nečinila újmu. Všecko bylo "smíšené, čisté, svaté" a vydávalo vůni tak libou, že ji mohl ocenit jen Bůh. "A ztluka to drobně, klásti budeš z něho před svědectvím v stánku úmluvy, kdež přicházeti budu k tobě. Nejsvětější to vám bude." /36.v./ Ve výrazu "drobně" je neobyčejná hloubka a moc. Učí nás to, že každý nepatrný pohyb v životě Kristově, každá drobná okolnost, každý skutek, každé slovo, každý pohled, každý rys, vyjadřují  vůni způsobenou stejným poměrem, -"jednostejnou váhou" všech božských milostí tvořících Jeho charakter. Čím bylo kadidlo roztlučeno drobněji, tím zřetelněji vystupovalo jeho vzácné a výtečné smíšení.  "Neuděláte sobě kadidla podlé složení tohoto, kteréž připravíš; za svatou věc tobě bude pro Hospodina. Kdo by koli dělal co podobného k vůni sobě, vyhlazen bude z lidu svého." /37. a 38.v./ Tato libá vůně byla určena výlučně pro Hospodina. Její místo bylo "před svědectvím". V Ježíšovi je něco, co mohl ocenit jen Bůh. Ovšemže každé věřící srdce se může přiblížit k Jeho nesrovnatelné Osobě a více než uspokojit své nejhlubší a nejvroucnější tužby; a přece,  když Boží vykoupený lid pil podle své možnosti až k nasycení, když andělé hleděli na nevyrovnatelné slávy Člověka Krista Ježíše tak důkladně, jak jejich zrak je schopen, - přece po všem tom je v Něm něco, co jen Bůh sám může  změřit a z toho se těšit. /Srv. Mat.11,27/ Oko člověka ani anděla by nemohlo patřičně sledovat ony výtečné částečky toho "drobně roztlučeného" svatého kadidla, a země by ani nemohla poskytnout vhodnou sféru, do níž by  vysílalo svou božskou a nebeskou vůni.

Takto jsme tedy ve svém zběžném náčrtu dospěli k závěru jednoho jasně vyznačeného oddílu této knihy. Začali jsme u "truhly smlouvy" a putovali ven k "měděnému oltáři"; vrátili jsme se od "měděného oltáře" a přišli jsme ke "svaté vůni"; a jaká je to cesta, když po  ní jdeme doprovázeni ne blikajícím světlem lidské představivosti, ale neomylnou lampou Ducha Svatého! Jaká je to cesta, jestliže jsme ji nastoupili ne z prostředku stínů minulé  dispensace /minulého období Božích cest s člověkem - p.p./, ale uprostřed osobních sláv a možných půvabů Syna, které zde jsou vyobrazeny! Jestliže je čtenář takto prošel, shledá, že jeho náklonnost je více než kdy před tím přitahována ke Kristu; bude mít vznešenější představu o Jeho slávě, Jeho kráse, vzácnosti, výbornosti, Jeho schopnosti uzdravit poraněné svědomí a uspokojit toužící srdce; jeho oči budou pevněji uzavřeny všem půvabům  země a jeho uši všem pozemským nárokům a zaslíbením; - slovem, bude připraven vyslovit hlubší a vroucnější "amen" ke slovům inspirovaného apoštola: "JESTLIŽE KDO NEMILUJE PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, BUDIŽ ANATHEMA: MARAN ATHA." /1.Kor.16,22/ +/

« Previous chapterNext chapter »