Kapitola 26

Stánek úlmluvy

Charles Henry Mackintosh

Úsek naší knihy, který se před námi nyní otevírá, obsahuje poučný popis záclon a přikrytí stánku, v čemž duchovní - oko rozezná stíny různých rysů Kristova zjeveného charakteru. "Příbytek pak uděláš z desíti čalounů, které budou z bílého hedvábí soukaného,  a z postavce modrého a z šarlatu a z červce dvakrát barveného; a cherubíny dílem řemeslným uděláš." /1.v./ Zde máme "Člověka Krista Ježíše" pozorovaného z různých stran. "Bílé soukané hedvábí" předobrazuje neposkvrněnou čistotu Jeho života a charakteru, zatímco "postavec modrý, šarlat a červec dvakrát barvený /správněji: "modř, purpur a šarlat" -p.p./ nám Ho představují jako "Pána z nebe", který má podle Božích rad kralovati, ale jehož kralování má být výsledkem Jeho utrpení. Vidíme zde tedy neposkvrněného, nebeského, královského a trpícího Člověka. Tyto materiály nebyly omezeny jenom na "čalouny" stánku, ale byly užity také při zhotovování "opony" /31.v./, "zastření dveří stánku" /36.v/, "zastření brány síně" /27,16/, "roucha k službě" a "roucha svatého Aronova" /39,1/. Slovem, byl to Kristus všude, Kristus ve všem, Kristus sám. +/ ++/ "Bílé soukané hedvábí" jakožto výraz Kristova neposkvrněného člověčenství, otvírá duchovní mysli velice vzácný a hojný pramen myšlenek; dává nám téma, o kterém nemůžeme uvažovat dosti hluboce. Pravda o Kristově člověčenství musí být přijímána s přesností podle Písma, držena s duchovní silou, hájena se svatou žárlivostí a vyznávána s nebeskou mocí. Jestliže v tomto bodě chybujeme, nemůžeme mít pravdu v ničem. Je to velká životní a základní pravda a jestliže není přijata, držena, hájena a vyznávána tak, jak ji Bůh zjevil ve Svém svatém Slově, pak celá nástavba musí být nezdravá. Nemůže být nic žalostnějšího než volnost myšlenek a výrazů, která se zdá dnes převládat v tomto nanejvýš důležitém učení. Kdyby bylo k Božímu Slovu více úcty, byla by tu také jeho přesnější znalost a tak bychom se šťastně vyhnuli všem těm mylným a neopatrným výrokům, které jistě musí zarmucovat Božího Ducha Svatého, jehož úkolem je svědčit o Ježíšovi.

Když anděl oznamoval Marii radostnou zvěst o narození Spasitele, řekla mu: "Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?" /Luk.1,34/ Její slabé porozumění bylo zcela neschopné pochopit ono úžasné tajemství o "Bohu zjeveném v těle". /1.Tim.3,16/ Ale všimněme si pečlivě andělské odpovědi, - odpovědi dané ne nějakému pochybovačnému duchu, nýbrž zbožnému srdci, byť nevědomému. - "Duch Svatý sstoupí v tě, a moc

- - - - - - -

+/ Výraz "čistý a skvoucí" /Zj.19,8/ dává obzvláštní sílu a krásu v nebi, Hlava, Představitel a Vzor vykoupení Církve Boží. Úplná čistota Jeho člověčenství dokonale vyhověla požadavkům Božím, skutečnost tohoto člověčenství vyhověla potřebám člověka. On byl  člověkem, neboť nikdo jiný se nemohl střetnout s lidskou zkažeností. Ale byl takovým člověkem, že mohl uspokojit všechny nároky Božího trůnu. Byl neposkvrněným, skutečným člověkem, v Němž mohl Bůh nalézat  dokonalé zalíbení a o Něhož se člověk mohl bez zábran opřít. Není třeba, abych osvícenému čtenáři připomínal, že to vše by bylo pro nás bez užitku, kdyby to bylo odděleno od smrti a vzkříšení. Potřebujeme Krista nejen vtěleného, ale též ukřižovaného a vzkříšeného. Ovšemže se musel stát člověkem, aby mohl být ukřižován; ale jenom Jeho smrt a vzkříšení činí pro nás Jeho vtělení užitečným. Mít za to, že Kristus spojil se Sebou hříšného člověka Svým vtělením, není nic jiného než hrozný blud. To bylo nemožné. On sám výslovně učí opaku: "Amen, amen, pravím vám: Zrno pšeničné padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane, a pakli umře, mnohý užitek přinese." /Jan 12,24/. Nemohlo být nijakého spojení mezi hříšným a svatým tělem, čistým a nečistým, porušitelným a neporušitelným, smrtelným a nesmrtelným. Dokonaná smrt je jedinou základnou jednoty mezi Kristem a Jeho vyvolenými údy. Je to v krásném spojení se slovy: "Vstaňte, pojďme odtud", když říká: "Já jsem vinný kmen a vy ratolesti." /Jan 14,31;15,5/ "Jsme s Ním vštípeni připodobněním smrti Jeho." "Starý člověk náš s Ním spolu ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha." /Řím.6,5.6/ "V Němž i obřezáni jste obřezáním ne rukou učiněným, svlékše tělo hříchů skrze obřezání Kristovo, pohřbeni jsouce s Ním skrze křest, skrze nějž i spolu s Ním z mrtvých vstali jste skrze víru, kteráž jest mocné dílo Boží, kterýž vzkřísil Jej z mrtvých." /Kol.2.11.12/

Odkazuji čtenáře na Římanům 6 a Kolossenským 2 jako na plné a srozumitelné předložení pravdy o tomto důležitém předmětu. Kristus a Jeho lid se mohli stát jedno jenom jako zemřelí a vzkříšení. /Srv. též Ef.1,20-2,6/ Pravé zrno muselo padnout do země a zemřít, než mohl vyrůst plný klas a být shromážděn do nebeské obilnice. Ale jako toto je jasně zjevená pravda Písma, je stejně tak jasné, že vtělení tvořilo jakoby základní kámen slavné  budovy; a čalouny z "bílého hedvábí soukaného" předobrazují mravní čistotu "Člověka Krista Ježíše". Už jsme viděli, jak byl počat a zrozen /Luk.1,26- 38/, a když sledujeme celý běh Jeho života zde na zemi, setkáváme se u Něho stále a všude s toutéž neposkvrněnou čistotou. Byl čtyřicet dní na poušti pokoušen od ďábla, ale v Jeho čisté přirozenosti nebyla žádná odezva na lstivé našeptávání pokušitele. Mohl se dotknout malomocného a nebyl nakažen; mohl se dotknout rakve a nebyl zasažen dechem smrti; mohl se nedotčen pohybovat uprostřed nejhlubší zkázy. Pokud se Jeho člověčenství týče, byl jako paprsek vyzařující ze slunce, který může procházet nejšpinavějším prostředím, aniž by sám se zašpinil. Ve Své přirozenosti, původu a charakteru byl jediný. Nikdo nemohl říci: "Nedopustíš svatému Svému viděti porušení", pouze On. /Žalm 16,10/. To mělo vztah jen k Jeho člověčenství, které, protože bylo dokonale svaté a dokonale čisté, bylo schopné nést hříchy. "Kterýžto hříchy naše na Svém těle sám nesl na dřevě." /1.Petr.2, 24-p.pův./ Ne k e dřevu, jak by nás někteří chtěli učit, ale n a dřevě. Na kříži byl Kristus nositelem našich hříchů, a jenom tam. "Toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm." /2.Kor.5,21/ "Modř" je barva nebe a vyznačuje  nebeský charakter Krista, který, ačkoliv sestoupil do všech okolností skutečného a pravého člověčenství  /hřích vyjímaje/, přece byl "Pán z nebe". /1.Kor.15,47/ Ačkoliv byl skutečný člověk, přece vždy chodil ve stálém vědomí   Své vysoké hodnosti jako cizinec z nebe. Nikdy ani na okamžik nezapomněl, odkud přišel, kde je a kam jde. Pramen vší Jeho radosti byl nahoře. Země Ho nemohla učinit ani bohatším, ani chudším. Shledal, že tento svět je "země žíznivá a vyprahlá, v níž není vody" /Žalm 63,2/, a proto mohl Jeho duch nalézt občerstvení jenom nahoře. "Žádný nevstoupil v nebe, než Ten, kterýž sstoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v neb i." /Jan 3,13/

"Purpur" je znamení královské hodnosti a ukazuje nám na Něho, který byl "narozeným králem Židů", který se sám jako takový židovskému národu představil a byl zavržen, /srv. Jan 19,3/, který před pontským Pilátem vydal dobré svědectví a nazval sebe králem, když pro lidské oko tu nebylo ani stopy po královské cti. - "Ty pravíš, že Já král jsem. Jáť jsem se k tomu narodil." /Jan 18,37/ "A uzříte Syna člověka, an sedí na pravici moci Boží a přichází s oblaky nebeskými." /Marek 14,62; srv. Dan.7,13/ A konečně nápis na Jeho kříži, napsaný "židovsky, řecky a v latině" - jazyky náboženství, vědy a vlády - vyhlašoval o Něm celému známému světu, že je "Ježíš Nazaretský, Král židovský". Země, ke svému neštěstí, neuznala Jeho práva, ale ne tak nebe; tam byly Jeho nároky plně uznány. Jako vítěz byl přijat do nebeského příbytku světla, byl korunován slávou a ctí a za jásotu  andělských zástupů posazen na trůn velebnosti v nebi, aby tam očekával, až Jeho nepřátelé budou učiněni za podnož Jeho nohám.- "Proč se bouří národové, a lidé daremné věci přemyšlují? Sstupují se králové zemští a knížata se spolu radí proti Hospodinu a proti pomazanému jeho, říkajíce: Roztrhejme svazky jejich a zavržme od sebe provazy jejich. Ale ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim. Tehdáž mluviti bude k nim v hněve svém, a v prchlivosti své předěsí je, řka: Jáť jsem ustanovil krále svého nad Siónem, horou svatou mou. Vypravovati budu úsudek. Hospodin řekl ke mně: Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tě. Požádej mne a dámť národy, dědictví tvé, a končiny země vládařství tvé. Roztlučeš je prutem železným, a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je. A protož, králové, nyní srozumějte, vyučujte se, soudcové zemští. Služte Hospodinu v bázni, a veselte se s třesením. Líbejte syna, aby se nerozhněval, a zhynuli byste na  cestě, jakž by se jen málo zapálil hněv jeho. BLAHOSLAVENÍ JSOU VŠICHNI KTEŘÍ DOUFAJÍ V NĚHO." /Žalm 2; srv. s Žalm 110,1/ "Šarlat", je-li pravý, se získává smrtí; to nám výstižně ukazuje  na trpícího Krista. "Kristus trpěl za nás na těle". /1.Petra 4,1/ Bez smrti by všecko bylo neužitečné. Můžeme obdivovat "modř" a "purpur", ale bez "šarlatu" by stánku chyběl veledůležitý rys. Jenom skrze smrt zničil Kristus toho, jenž měl moc smrti. Když Duch Svatý před nás postavil výstižný obraz Krista - toho pravého stánku - bylo nemožné, aby opomněl tuto část Jeho charakteru, která tvoří základ Jeho spojení s vlastním tělem - Církví, základ Jeho nároků na trůn Davidův a Jeho svrchované vlády nade vším stvořením. Krátce řečeno, představuje nám v těch významuplných čalounech /kobercích, závěsech - p.p./ Pána Ježíše nejen jako člověka bez poskvrny a  člověka královského, ale také jako člověka trpícího - Toho, který skrze smrt uplatnil Své nároky na vše, k čemu byl oprávněn podle božských rad jako člověk.

Avšak čalouny stánku jsou nejenom výrazem různých dokonalostí Kristova charakteru, nýbrž představují také jednotnost a pevnost tohoto charakteru. Každý rys je rozvinut ve své vlastní dokonalosti a žádný nikdy nepřekáží  nebo neubírá vybrané kráse jiného. Vše bylo  v Božích očích v dokonalé harmonii a tak to bylo představeno v "podobenství, které bylo ukázáno Mojžíšovi na hoře" /Kap.25,40; Žid.8,5;Sk.7,44/, jakož i v napodobení tohoto vzoru zde na zemi.  "Míra jedna bude všech čalounů. Pět čalounů spolu spojeno bude jeden s druhým, a pět čalounů též spojeno bude jeden s druhým." /2. a 3.v./ Vidíme v tom správný poměr a shodu ve všech cestách Kristových.  Ať Ho pozorujeme  z kteréhokoliv hlediska nebo v jakémkoliv spojení, jednal na této zemi vždy jako dokonalý člověk. Když jednal v některém z těchto charakterů, nedělo se tak nikdy na úkor božské dokonalosti druhého. Byl v každé chvíli, na každém místě a za všech okolností dokonalým člověkem. Na všech Jeho cestách nebylo nic, co by tomuto krásnému a dokonalému poměru neodpovídalo. "Míra jedna bude všech čalounů". Ty dvě sestavy po pěti čalounech snad symbolizují obě velké  stránky Kristova charakteru, v Jeho jednání vůči Bohu a vůči člověku. Tytéž dvě stránky nacházíme v zákoně, totiž povinnosti vůči Bohu a povinnosti vůči člověku. V Kristu je vše dokonalé. Jestliže  pohledíme do Jeho nitra, shledáme, že "zákon Tvůj jest uprostřed vnitřností Mých" /Žalm 40,9/, a jestliže pohledíme na Jeho vnější charakter a praktický život, vidíme tyto dva prvky vyrovnané s dokonalou přesností; a nejenom vyrovnané, ale i nerozdělitelně spolu spojené nebeskou milostí a božskou mocí, jež přebývaly v Jeho přeslavné Osobě.

"A naděláš i ok z hedvábí modréh o po kraji čalounu jednoho na konci, kde se má spojovati s druhým; a tolikéž uděláš na kraji čalounu druhého na konci v spojení druhém ..."Uděláš také padesát haklík ů zlatýc h a spojíš čalouny jeden s druhým haklíky těmi; a tak bude příbytek jeden." /4.-6.v./ Zde je nám ukázána v "okách z hedvábí modrého" a v "haklících zl a týc h" ona nebeská milost a božská moc v Kristu, jež Mu umožňovaly spojovat a dokonale vyvažovat Boží požadavky a požadavky člověka; takže když odpovídal oběma, ani na okamžik neučinil újmu jednotě Svého charakteru. Když Ho lstiví a pokrytečtí lidé pokoušeli otázkou: "Sluší-li daň dávati císaři, čili nic?", zněla Jeho moudrá odpověď: "Dávejte, což jest císařovo, císaři, a co Božího, Bohu." /Mat.22,17.21/ Dokonale odpovídal nejen všem povinnostem vůči císaři, nýbrž také vůči člověku v každém postavení. Jako ve Své dokonalé Osobě spojoval přirozenost Boha a člověka, tak ve Svém dokonalém životě vycházel vstříc požadavkům Boha i člověka. Bylo by velice zajímavé sledovat ve všech evangeliích příklady oněch zásad, které jsou nám předznačeny "oky z modrého hedvábí" a "haklíky zlatými". Ale musím ponechat čtenáři, aby v tomto studiu sám pokračoval pod vedením Ducha Svatého, který rád prodlévá u každého rysu a u každé stránky Osoby Toho Dokonalého, kterého vyvyšovat je Jeho neměnným úmyslem a jediným předmětem. Závěsy, jimiž jsme se právě zabývali, byly zastřeny jinými "houněmi z srstí kozích". /7.-14.v./ Krása prvních byla skryta pod něčím, co naznačovalo drsnost a přísnost. Ti, kdo byli uvnitř, přikrytí z kozích srstí neviděli. Všichni, kdo měli tu výsadu, že směli vstoupit dovnitř svatyně, spatřili jen "modř, purpur, šarlat a bílé soukané hedvábí", tyto různé a přece spojené obrazy ctností a výborností onoho božského Stánku, ve kterém Bůh přebýval za oponou – to jest Osobou Krista. Skrze Jeho tělo, protějšek všech těch věcí, zářily paprsky božské přirozenosti tak jemně a mile, že hříšník je mohl spatřovat, aniž by byl oslepen jejich oslňující září.

Když Pán Ježíš kráčel tímto světem, jak málo lidí Ho skutečně poznalo! Jak málo bylo těch, kdo měli oči pomazané nebeským balsámem k tomu, aby pronikli a ocenili hluboké tajemství Jeho bytosti! Jak málo lidí vidělo "modrý postavec, purpur, šarlat a bílé soukané hedvábí"! Jenom tehdy, když víra přivedla člověka do Jeho přítomnosti, dovolil, aby lesk toho, čím byl, vyzařoval a sláva pronikla mraky. Oku přirozenosti se zdál být obklopen jakousi zdrženlivostí a přísností, což bylo vhodně předobrazeno "přikrytím z kozích srstí". Vše to bylo výsledkem Jeho hlubokého oddělení a vzdálení, ne od hříšníků osobně, ale od myšlenek a zásad lidí. S člověkem jako takovým neměl nic společného. Jemu rozumět nebo se Jím těšit vybočovalo vůbec z okruhu pouhé přirozenosti. "Nikdo", řekl Pán, "nemůže přijíti ke Mně, jediné leč Otec Můj, který Mne poslal, přitrhl by jej." /Jan 6,44/ A když jeden z těch "přitržených" vyznal Jeho jméno, prohlásil, že "tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích." /Mat.16,17/ On byl "kořen ze země vyprahlé", který neměl "podoby ani krásy", aby na Sebe  upoutával oko člověka nebo uspokojoval jeho srdce. Proud přízně lidu nemohl nikdy téci směrem k Tomu, kdo rychle procházel dějištěm tohoto marného světa a halil se do "přikrytí z kozích srstí". Ježíš nebyl populární. Zástupy Ho snad na chvíli následovaly, poněvadž podle jejich soudu stála Jeho služba ve spojení s "chleby a rybami", které potřebovali. Ale byli právě tak hotovi volat: "Vezmi, vezmi a ukřižuj Jej!" /Jan 19,15/, jako: "Hosana, Synu Davidovu!" /Mat.21,9/ Kéž toho jsou pamětlivi všichni křesťané, služebníci Kristovi a kazatelé evangelia. Kéž my všichni se vždy snažíme mít na mysli " přikrytí z k o zích srst í"!

Ale jestliže kozí kůže vyjadřovaly přísnost Kristova oddělení od země, tu "kůže skopové na červen o barvené " /14.v./ vyjadřovaly Jeho úplné zasvěcení a oddání se Bohu, ve kterém vytrval až do smrti. On byl ten jediný Boží Služebník, který vždycky byl na Boží vinici. Znal jenom jeden cíl, k němuž bez přerušení směřoval od jeslí až po kříž, a tímto cílem bylo oslavit Otce a dokonat dílo, které Mu dal. "Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou Otce Mého, musím Já býti?" /Luk.2,49/ To byla řeč Jeho mladosti. A naplnění "věcí /díla -p.p./" Jeho Otce bylo účelem Jeho života. Jeho pokrmem bylo činit vůli Toho, který Ho poslal, a dokonat Jeho dílo. /Jan 4,34/ "Kůže skopové na červeno barvené" tvořily, smím-li to tak říci, zrovna tak určitou část Jeho obvyklého oděvu, jako "kozí srst". Jeho dokonalé oddání Bohu Jej oddělovalo od způsobů lidí. "Jezevčí kůže" /14.v./ se zdají označovat onu svatou bdělost, se kterou se Pán Ježíš vystříhal každého přiblížení pohnutek, Jež by chtěly se nepřátelsky stavět proti úmyslu, který naplňoval celou Jeho duši. Zaujal Své postavení pro Boha a hájil je s takovou pevností, jakou nemohl překonat žádný vliv lidí nebo ďábla, země nebo pekla. Přikrytí z jezevčích koží bylo "svrchu" /14.v./. To nás poučuje, že tím nejvýraznějším rysem v charakteru "Člověka Krista Ježíše" byla neotřesitelná odhodlanost stát na zemi jako svědectví pro Boha. Byl tím pravým Nábotem, který položil raději Svůj život, než aby zapřel Boží pravdu nebo se vzdal toho, kvůli čemu zaujal Své místo na tomto světě.

Koza, skopec a jezevec musí být považováni za symboly určitých přirozených rysů, jakož i mravních vlastností; a obojí musíme vzít v úvahu, chceme-li tyto obrazy vztahovat na charakter Kristův. Lidské oko nemohlo rozeznat nic z mravní milosti, krásy a důstojnosti, které byly skryty pod vnější formou opovrhovaného a pokorného Ježíše z Nazaréta. Když z Jeho rtů plynuly poklady nebeské moudrosti, zazněly otázky: "Zdaliž tento není ten tesař?" /Marek 6,3/ a "Kterak tento písmo umí, neučiv se?" /Jan 7,15/ A když potvrzoval Své věčné Synovství a Božství, tu slyšíme: "Padesát let ještě nemáš" a "zchápali kamení, aby házeli na Něj". /Jan 8,57.59/ Vyznání fariseů: "O tomto nevíme, odkud jest", bylo pravdou ve vztahu k lidem všeobecně. Je naprosto nemožné sledovat v rámci takovéto knihy rozvinutí vzácných rysů Kristovy povahy v evangeliích. Co zde bylo řečeno, dostačuje, aby čtenáři otevřelo prameny duchovního přemýšlení a aby mu dalo slabou představu o bohatých pokladech, které jsou obaleny závěsy a přikrytím stánku. Kristova ukrytá bytost, skryté prameny a Jeho zvláštní výbornosti - Jeho vnější nepřitažlivá tvářnost - co byl sám v Sobě, čím byl vůči Bohu a čím byl vůči člověku - to, zač Jej považovala víra a zač Jej měla přirozenost - vše je mile a působivě řečeno chápající mysli v "čalounech z postavce modrého, purpuru, šarlatu a z bílého soukaného hedvábí" a v "přikrytí z kůží".

"Desky stojaté k příbytku" /15.v./ byly udělány z téhož dřev a, jakého bylo užito při zhotovení "truhly smlouvy". Nadto spočívaly na podstavcích, které stejně jako "háky a makovice /hlavy sloupů -p.p./ byly zhotoveny ze "stříbra očištění /smíření/". /Srovnej pozorně kap.30,11-16 s kap.38,25-28/. Celá kostra příbytku spočívala tedy na materiálu, který mluvil o smíření anebo o výkupném, zatímco "háky a makovice" na vrchní části vyjadřovaly  totéž. Podstavky se zabořovaly do písku a háky a makovice byly nahoře. Nezáleží na tom, jak hluboko pronikneš nebo jak vysoko vystoupíš, vždy je před tebou vyobrazeno "VYKOUPENÍ". /Job.33,24/ Bůh buď veleben! Jsme vykoupeni "ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem,..., ale drahou krví Krista, jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného. " /1.Petra 1,18.19/. Stánek byl rozdělen na tři různé části, totiž na "svatyni svatých", "svatyni" a "síň stánku". Vchod do každé z nich byl z těchže materiálů: "postavce modrého, purpuru, šarlatu a bílého přesoukaného hedvábí". /Srv. kap.26,31.36 a kap.27,16/. Vysvětlení je prosté: Kristus tvoří ty jediné dveře do různých  oblastí slávy, která se má ještě zjevit na zemi, v nebi anebo v nebesích nebes. "Všeliká rodina na nebi i na zemi" /Ef.3,15/ bude postavena pod Jeho svrchovanost, když všichni budou uvedeni do věčné blaženosti a slávy na  základě Jeho dokonalého smíření. To je dosti jasné a k pochopení není třeba žádné námahy představivosti. Víme, že to je pravda; a když známe pravdu, která je nastíněna, je lehké stínu porozumět. Stačí jen, když jsou naše srdce naplněna Kristem, abychom při výkladu stánku a jeho  nástrojů daleko nepobloudili. Neprospěje nám zde mnoho ani hlava plná vědění, ani ostrý, kritický rozum, nýbrž jen láskou Kristovou naplněné srdce a svědomí, jež našlo pokoj v krvi Jeho kříže.  Kéž nám Duch Boží dá, abychom tyto věci studovali s větším zájmem a rozumností. Kéž "otevře naše oči, abychom spatřovali divné věci ze zákona Jeho." /Žalm 119,18/

« Previous chapterNext chapter »