Kapitola 24

Mojžíš na hoře.

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

Tato kapitola začíná výrokem pozoruhodně charakterizujícím celé Mojžíšovské zřízení. "Mojžíšovi pak řekl: Vstup k Hospodinu ty a Aron, Nádab a Abiu a sedmdesáte z starších Israelských, a klaněti se budete zdaleka . , . oni se nepřiblíží; aniž lid vstoupí s ní m." /1. a 2.v./ Můžeme hledat v zákonickém rituálu kdekoliv, a přece nenalezneme ta drahá slova: "přiblíží se". Ach ne, taková slova nelze nikdy slyšet z vrchu hory Sinai, ani z prostřed stínů zákona. Mohou být vyslovena jen na nebeské straně Ježíšova prázdného hrobu, kde krev kříže otevřela jasný výhled zraku víry. Slova "zdaleka" jsou tak charakteristická pro zákon, jako slova " přibližte s e" pro evangelium.

Pod zákonem nebylo nikdy vykonáno to dílo, jež mohlo oprávnit hříšníka, aby se přiblížil. Člověk nikdy nesplnil poslušnost, kterou  slíbil; "krev býků a kozlů" nemohla ani přikrýt poklesek, ani dát provinilému svědomí pokoj.  Proto musel stát "zdaleka". Člověk porušil  své sliby a jeho hřích nebyl očištěn; jak se potom mohl přiblížit?" Krev deseti tisíců býků nemohla setřít jedinou skvrnu ze svědomí, ani nemohla dát pokojný pocit, že člověk je smířen a přiveden  do Boží blízkosti.  Přesto však je zde "první smlouva" posvěcena krví. Na úpatí hory  je vzdělán oltář a "dvanácte sloupů podle počtu dvanáctera pokolení Israelského." /4.v.; srv. Jozue 4 a 1.Královská 18,31/  "A poslal  mládence z synů Israelských, kteříž obětovali zápaly, a obětovali oběti pokojné Hospodinu, totiž voly. I vzav Mojžíš polovici krve, vlil do nádoby, a polovici druhou vylil na oltář . . . Vzal také Mojžíš krev a pokropil lidu a řekl: Aj, krev smlouvy, kterouž učinil  s vámi Hospodin o všech těchto slovech." /5.- 8.v./ Ačkoliv apoštol učí, že "není možné, aby krev býků a kozlů shladila hříchy", /Žid.10,4/, přece "posvěcovala k očištění těla" /Žid.9,13/ a jako "stín budoucího dobrého" byla postačitelná, aby udržovala lid ve spojení s Hospodinem.

"Potom vstoupili Mojžíš a Aron, Nádab a Abiu a sedmdesáte starších Israelských; a viděli Boha Israelského. A pod nohama Jeho bylo  jako dílo z kamene zafírového, a jako nebe, když jest jasné. Na knížata pak synů Israelských nevztáhl ruky Své; a viděli Boha a jedli a pili." /9.-11.v./ To bylo zjevení "Boha Israelského" ve světle a čistotě, slávě a svatosti. Nebylo to zjevení náklonnosti Otcovského srdce, ani sladké zvuky Otcova hlasu, vlévající do srdce pokoj a vzbuzující důvěru. "Dílo z kamene zafírového" zjevovalo čistotu a ono  nepřistupitelné světlo, jež mohly hříšníkovi jen říci, že se má držet "zdaleka". A přece "viděli Boha a jedli a pili". Jaký dojemný důkaz  Boží shovívavosti a milosrdenství, jakož i moci krve! Celá tato scéna, pozorovaná jako pouhé vylíčení, skýtá mnohé, co může srdce zajímat. Je tu poskvrněný tábor dole a safírové dláždění nahoře; ale oltář na úpatí hory nám mluví o cestě, na níž může  hříšník uniknout nečistotě svého stavu a vystoupit vzhůru do Boží přítomnosti a tu slavit svátek a klanět se v dokonalém pokoji. Krev, která tekla kolem oltáře, opatřila člověku jediný nárok na to, aby mohl stát v přítomnosti oné slávy, která "byla jako spalující oheň na vrchu hory před očima synů Israelských." /17.v./  "A všel Mojžíš do prostřed oblaku a vstoupil na horu. A byl Mojžíš na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí." /18.v./ To bylo pro Mojžíše vskutku vznešené a svaté postavení. Byl odvolán od země a  zemských věcí. Oddělen od přirozených vlivů je sám s Bohem, aby z Jeho úst slyšel hluboké tajemství o Osobě a díle Kristově, neboť  tak nám jsou představeny "příklady nebeských věcí" /Žid.9,23/ ve stánku a jeho významuplném zařízení. Bůh věděl velmi dobře, jaký bude konec lidské smlouvy skutků; ale ukazuje Mojžíšovi v obrazech a stínech Své vlastní drahocenné myšlenky o lásce a rady o milosti, zjevené a zajištěné skrze Krista.

Buď vždy velebena milost, která nás nezanechala pod smlouvou skutků. Buď veleben Ten, který utišil hlasité hřímání zákona a uhasil  plameny hory Sinai "krví věčné smlouvy" /Žid.13,20/ a dal nám pokoj, jímž žádná síla země ani pekla nemůže otřást. Tomu, "který zamiloval nás a umyl nás od hříchů našich krví Svou a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci Svému, Jemu buď sláva a moc na věky věků. Amen." /Zj.1,5.6/