Kapitola 20

Deset přikázání

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

Je nanejvýš důležité rozumět pravému charakteru a účelu mravního zákona, jak je nám předložen v této kapitole. U člověka se projevuje vždycky sklon směšovat v mysli zásady zákona a milosti, takže nelze potom správně porozumět ani jednomu, ani druhému. Zákon je zbaven svého přísného a neoblomného majestátu a milost je oloupena o svůj božský půvab. Takový pochybený systém, postavený těmi, kdo se pokoušejí smísit zákon a milost, nechává Boží svaté požadavky neuspokojeny a mnohé potřeby hříšníka nedosaženy. Zásady zákona a milosti ve skutečnosti nemohou být nikdy spojeny, neboť jsou vzájemně tak rozdílné, jak jen dvě věci mohou být. Zákon ukazuje, čím by měl člověk být, a milost ukazuje, kdo je Bůh. Jak by tyto dvě věci mohly někdy tvořit jeden systém? Jak by kdy hříšník mohl být spasen nějakým systémem založeným částečně na zákonu a částečně na milosti? To je nemožné. Musí to být buď to, neb ono. Zákon je někdy označován za "vyjádření Božích myšlenek". Tato definice je úplně špatná. Kdybychom použili označení, že to je vyjádření Božích myšlenek o tom, co by měl člověk být, byli bychom pravdě blíže. Mám-li se dívat na deset přikázání jako na přepis Božích myšlenek, pak se ptám, zda v Božích myšlenkách není nic jiného, než jen "budeš činit" a "nebudeš činit"? Není tu žádná milost, žádné milosrdenství a dobrota? Nemá Bůh zjevit to, kdo je? Nemá mluvit o hlubokých tajemstvích lásky, která přebývá v Jeho nitru? Není v Boží podstatě nic jiného, než jen přísné požadavky a zákazy? Kdyby tomu tak bylo, museli bychom říkat, že Bůh je zákon, místo "Bůh láska jest". Ale buď Jeho jméno velebeno; v Jeho srdci je více, než může být zahrnuto v "deseti slovech" vyslovených na ohnivé hoře. Chci-li vidět, kdo je Bůh, musím se dívat na Krista; "nebo v Něm přebývá všecka plnost Božství tělesně." /Kol.2,9/ "Zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se." /Jan 1,17/ Jistěže v zákoně byla určitá míra pravdy; obsahoval pravdu o tom, čím člověk měl být. Jako všechno, co vychází od Boha, byl dokonalý v té míře, kam až sahal - dokonalý pro účel, k němuž byl dán; ale tímto účelem nikterak nebylo odkrýt zraku provinilého hříšníka přirozenost a charakter Boží. Nebyla tu milost, ani milosrdenství. "Kdož by koli pohrdal zákonem Mojžíšovým, bez lítosti . . . umírá." /Žid.10,28/ "Člověk ten, kterýž by činil ty věci, živ bude v nich." /3.Moj.18,5; Řím.10,5/ "Zlořečený každý, kdož nezůstává ve všem, což jest psáno v knize zákona, aby to plnil." /5.Moj.27,26;Gal.3,10/ To nebyla milost.

Vskutku, hora Sinai nebyla místem, kde by bylo možné něco takového hledat. Tam se Hospodin zjevil v hrozné velebnosti uprostřed temnoty, bouře, hřímání a blýskání. To nebyly doprovodné projevy vlády milosti a  milosrdenství; ale zcela odpovídaly vládě pravdy a spravedlnosti; zákon byl toto a nic jiného. V zákoně Bůh určuje, čím člověk má být a vyslovuje nad ním zlořečení, jestliže tím není. Avšak člověk, který se na sebe podívá ve světle zákona, shledá, že je právě tím, čemu zákon zlořečí. Jak má tedy skrze zákon získat život? Staví před nás život a spravedlnost jako cíle, jichž dosáhneme, když budeme zákon zachovávat; ale hned od prvního okamžiku nám dokazuje, že jsme ve stavu smrti a nespravedlnosti. Potřebujeme od začátku ty věci, které nám zákon staví za cíl. Jak je tedy máme získat? Abych mohl činit, co zákon vyžaduje, musím mít život; a abych mohl být tím, co zákon vyžaduje, musím mít spravedlnost; a jestliže nemám obojí, to i ono, jsem "zlořečený". Ale skutečností je, že nemám ani jedno, ani druhé. Co mám dělat? To je otázka. Ať ji zodpovědí ti, kdo "chtějí být učitelé zákona". /1.Tim. 1,7/ Nechť dají uspokojivou odpověď upřímnému svědomí, které je sehnuto dvojnásobným vědomím duchovní vysokosti a neoblomnosti zákona a své vlastní beznadějné tělesnosti. Pravdou je, jak nás apoštol učí, že "zákon k tomu přistoupil, aby se rozhojnilo přestoupení". /Řím.5,20/ To nám zcela jasně ukazuje skutečný účel zákona. Dodatečně přistoupil, aby ukázal nadměrnou hříšnost hříchu. /Řím.7,13/ Podobal se v určitém smyslu dokonalému zrcadlu spuštěnému z nebe, aby člověku zjevilo jeho mravní zkaženost. Jestliže se postavím ve zničeném obleku před zrcadlo, ukáže mi vady, ale nenapraví je. Jestliže přiložím ke křivé stěně olovnici, ukáže její křivost, ale nenarovná ji. Vezmu-li do tmavé noci svítilnu, ukáže mi všechny překážky a nepříjemnosti na cestě, ale neodstraní je. Nadto zrcadlo, olovnice i lampa nezpůsobují ony zlé věci, na které tak přísně ukazují; ani je nezpůsobují, ani neodstraňují,  ale pouze je zjevují. Tak tomu je i se zákonem; nepůsobí zlo v lidském srdci, ani je neodstraňuje; ale s neomylnou přesností je zjevuje. "Což tedy díme? Že zákon je hříchem? Nikoli, nýbrž hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon. Nebo i o žádosti bych byl nevěděl, kdyby byl zákon neřekl: Nepožádáš." /Řím.7,7/ To neznamená, že by před tím "žádost" neměl, nýbrž že "o ní nevěděl". "Žádost" tu byla, ale byla obklopena tmou, dokud zákon, jako "svíce Všemohoucího" /Job 29,3/ nezasvítil do temných koutů jeho srdce a nezjevil zlo, které tam bylo. Podobně jako člověk, který je v temném pokoji snad obklopen prachem a nepořádkem, ale pro tmu z toho nemůže nic vidět. Vniknou-li tam však paprsky slunce, rychle si všeho všimne. Vytvoří snad sluneční paprsky prach? Určitě ne. Prach je tu a ony ho jenom objeví a ukáží. To je prostý příklad účinku zákona. Soudí charakter a stav člověka; dokazuje mu, že je hříšník a staví ho pod zlořečení; přichází, aby posoudil, co člověk je a zlořečí mu, jestliže není tím, čím by měl být. Je proto zjevnou nemožností, aby někdo dosáhl života a spravedlnosti skrze to, co mu může jenom zlořečit tak dlouho, dokud se zcela nezmění stav hříšníka a povaha zákona. Zákon postrádá jakékoliv shovívavosti vůči nedostatkům a neví nic o upřímné, ale nedokonalé poslušnosti. Kdyby tak měl činit, nebyl by již "svatý, spravedlivý a dobrý". /Řím.7,12/ A právě proto, že zákon je tím, čím je, nemůže skrze něj hříšník dosáhnout života. Kdyby se tak mohlo stát, nebyl by zákon dokonalý nebo by hříšník nebyl hříšníkem. Je nemožné, aby hříšník mohl dostat život skrze dokonalý zákon, neboť, protože zákon je dokonalý, musí ho nezbytně odsoudit. Jeho úplná dokonalost zjevuje a zpečeťuje naprostou lidskou zkaženost a odsouzení. "Protož ze skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem Jeho; nebo skrze zákon poznání hřícha." /Řím.3,20/ Neznamená to, že "skrze zákon je hřích", nýbrž jen "poznání hřícha". "Nebo až do zákona hřích byl na světě, ale hřích se nepočítá, když zákona není." /Řím.5,13/ Hřích tu byl, ale bylo zapotřebí zákona, aby byl odhalen ve formě "přestoupení". Je to, jako když řeknu svému dítěti, že nesmí sahat na nůž. Můj zákaz zjeví sklon jeho srdce, že chce činit svou vlastní vůli. Nezpůsobí tento sklon, ale jen ho zjeví.

Apoštol Jan říká, že "hřích jest přestoupení zákona". Slovo "přestoupení" nezjevuje pravý úmysl Ducha na tomto místě. Abych mohl být "přestupníkem", musím mít určeno nějaké pravidlo nebo danou čáru. Přestoupení znamená překročení zakázané čáry. A takovou čáru nalézám v zákoně. Vezmu některý z jeho zákazů, jako: "Nezabiješ", "nezcizoložíš", "nepokradeš" atd. Mám tak před sebou pravidlo nebo čáru. Ale já shledávám, že v sobě mám právě ty věci, proti nimž jsou tyto zákazy namířeny. Ano, právě skutečnost, že je mi řečeno, abych nespáchal vraždu, ukazuje, že náklonnost k vraždě je v mé povaze. /Srv. Řím.3,15/ Bylo by zbytečné zakazovat mi věc, kdybych neměl sklonu ji učinit; ale ukázání Boží vůle o tom zjevuje náklonnost mé vůle být tím, čím být nemám. Je to prosté a jasné a dokonale to odpovídá apoštolskému poučení o tomto předmětu. Mnozí připouštějí, že skrze zákon nemůžeme dosáhnout života, ale současně tvrdí, že zákon je naším pravidlem pro život. Apoštol však prohlašuje, že "kteřížkoli z skutků zákona jsou, pod zlořečenstvím jsou." /Gal.3,10/ Nezáleží na tom, kdo jsou, ale jestliže se staví na půdu zákona, jsou nezbytně pod zlořečenstvím. Někdo snad řekne: "Jsem znovuzrozen, a proto nejsem vystaven zlořečení." Tak tomu není. Jestliže znovuzrození nepostaví člověka mimo půdu zákona, tu ho nemůže také ani postavit mimo dosah zlořečení zákona. Jestliže je křesťan pod zákonem, je nezbytně také vystaven jeho zlořečení. Ale co má zákon společného s novým rodem? Kde o tom něco najdeme ve 2. Mojžíšově 20? Zákon má jen jednu otázku, již člověku klade, - jednu krátkou, vážnou a přesně namířenou otázku, totiž: "Jsi tím, čím bys měl být?" Jestliže člověk odpoví záporně, může zákon jen po něm mrštit svou strašnou kletbu a zabít ho. A kdo připustí tak ochotně a rozhodně, že jako opravdu znovuzrozený člověk je jenom tím, čím by měl být? A proto, jestliže je pod zákonem, musí nevyhnutelně být pod zlořečením. Zákon nemůže snižovat své přesné požadavky, ani se slučovat s milostí. Lidé se stále snaží snižovat jeho požadavky; cítí, že jsou pro ně nedosažitelné, a proto se snaží snížit si je k sobě; ale je to marné úsilí - zákon tu stojí dále ve vší své čistotě, majestátu a přísné neoblomnosti a nechce přijmout žádnou poslušnost, jíž do dokonalosti chybí byť jen vlásek. Kde však je člověk, ať znovuzrozený nebo neznovuzrozený, který by mohl být s to vyhovět tomuto požadavku? Možná, že někdo řekne: "Máme dokonalost v Kristu." To je pravda. Ale to není skrze zákon, nýbrž z milosti. A tyto dvě zásady nesmíme naprosto spolu směšovat.

Písmo nás zevrubně a jasně učí, že nejsme ospravedlněni ze zákona a že také zákon není naším pravidlem pro život. To, co dovede jenom zlořečit, nemůže nikdy ospravedlnit, a to, co může jenom zabít, nemůže nikdy být pravidlem pro život. Jak nesmyslným by se jevil člověk pokoušející se zbohatnout skrze listinu o úpadku vyplněnou proti sobě. Pohled do 15. kapitoly Skutků čtenáře poučí, jak rozhodně vystoupil Duch Svatý proti pokusu  uvést pohanské věřící pod zákon jako pravidlo života. "Povstali někteří z sekty farizejské, kteří byli uvěřili, pravíce, že musejí obřezováni býti, a aby jim bylo přikázáno zachovávati zákon Mojžíšův." /5.v./ Nebylo to nic jiného, než zasyčení starého hada, který se dal slyšet v tom temném a tíživém návrhu oněch zákonických mužů první doby. Ale mocná síla Ducha Svatého a jednomyslný hlas dvanácti apoštolů a celé církve se postavily proti: "A když mnohé vyhledávání toho bylo, povstav Petr, řekl jim: Muži bratří, vy víte, že od dávních dnů mezi námi Bůh vyvolil, aby skrze ústa má slyšeli pohané" /7.v./ - Co? Požadavky a zlořečení zákona Mojžíšova? Ne. Díky Bohu, to nebylo to, co Bůh chtěl, aby bezmocní hříšníci slyšeli. A co tedy? - "ABY SLYŠELI SLOVO EVANGELIA A UVĚŘILI." /7.v./ Jenom to bylo přiměřené povaze a charakteru Božímu. Bůh by nikdy nechtěl znepokojovat lidi chmurnými slovy požadavků a zákazů. Ti fariseové nebyli Jeho posly, vůbec ne. Nebyli nositeli dobrých zvěstí, ani hlasateli pokoje, a proto jejich "nohy" byly všechno, jen ne "krásné" v očích Toho, který nachází Svou zálibu jen v milosrdenství.

"Protož nyní", pokračuje apoštol, "proč pokoušíte Boha, vzkládajíce na hrdlo učedlníků jho, kteréhož ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli?" /10.v./ To byla silná a vážná řeč. Bůh nechtěl "vkládat jho na hrdlo" těch, jejichž srdce byla osvobozena skrze evangelium pokoje. Chtěl je raději napomínat, aby pevně stáli ve svobodě Kristově a "nezaplétali se zase ve jho služebnosti". /Gal.5,1/ Nechtěl ty, které přijal na Své milující srdce, poslat k oné "hmotné hoře", aby byli předěšeni "vichrem a mrákotou a bouří". /Žid.12/ Jak bychom jen mohli připustit myšlenku, že Bůh by chtěl ty, které přijal v milosti, spravovat zákonem? To je nemožné. "Věříme", říká Petr, "že skrze MILOST PÁNA JEŽÍŠE KRISTA spaseni budeme, rovně jako i oni". /Sk.15,11/ Jak Židé, kteří přijali zákon, tak i pohané, kteří ho nikdy neměli, obojí měli být nyní "spaseni milostí". A nejenom měli být milostí "spaseni", ale měli v milosti také "stát" /Řím.5 ,2 ; Gal.5,1/ a v ní "růst". /2.Petra 3,18/ Učit něco jiného znamenalo "pokoušet Boha". /Sk.15,10/ Oni fariseové podvraceli samé základy křesťanské víry; a tak je tomu se všemi, kdo se snaží vést věřící pod zákon. V očích Páně není žádné zlo a žádný blud ohavnější, než je zákonictví. Poslechněme si jen ostrou řeč, výrazy spravedlivého rozhořčení, jichž používá Duch Svatý vůči těmto zákoníkům, když praví: "Ó by raději odřezáni byli, kteří vás nepokojí!" /Gal.5,12/ A ptám se, zda se myšlenky Ducha Svatého o této otázce změnily? Přestalo být pokoušením Boha, vkládá-li se na hrdlo hříšníka jho zákonictví? Je nyní v souhlasu s Jeho milostivou vůlí, aby byl v uši hříšníků čten nahlas zákon? Nechť čtenář odpoví na tyto dotazy ve světle patnácté kapitoly Skutků a epištoly ke Galatským. Tyto části Písma, i kdyby tu nebyly žádné další, bohatě a dostatečně prokazují, že Bůh nikdy neměl v úmyslu, aby "pohané slyšeli slovo" zákona. Kdyby to byl zamýšlel, jistě by si byl "vyvolil" někoho, aby jim toto slovo zvěstoval. Ale ne. Když vydával Svůj zákon, mluvil jenom jedním jazykem; ale když vyhlašoval dobrou zvěst o spasení skrze krev Beránka, mluvil řečí "všelikého národu, kterýž pod nebem jest." Mluvil tak, že přítomní řekli: "Jeden k aždý slyšíme jazyk náš, v kterém ž jsme se zrodili"; a v něm slyšeli onen milý příběh milosti. /Sk.2,1 Když Bůh vydával z hory Sinai přísné požadavky zákona skutků, obracel se výlučně k jednomu lidu. Jeho hlas byl slyšen jen v úzkých hranicích židovského národa. Ale když v betlémské krajině "anděl Páně" zvěstoval "radost velikou", dodal ona charakteristická slova: "kteráž bude všemu lidu". /Sk.2,10/ A opět, když vzkříšený Kristus vysílal Své hlasatele spasení, stalo se tak těmito slovy: "Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření /Marek 16,15; srv. Luk.3,6/ Mocný proud milosti, který má svůj pramen v Božím srdci a svou cestu v krvi Beránkově, měl se v neodolatelné síle Ducha Svatého rozšířit daleko za úzké hranice Israele a měl se valit po celé délce a šířce hříchem poskvrněného světa. "Každé stvoření" musí "ve svém vlastním jazyce" slyšet poselství o pokoji – slovo evangelia - svědectví o spasení skrze krev kříže.

Konečně, aby našim ubohým zákonickým srdcím nechybělo nic k důkazu, že hora Sinai nikterak nebyla místem, kde byla vyřčena hluboká tajemství Božího srdce, říká Duch Svatý ústy jak proroka, tak jednoho apoštola: "Jak krásné nohy zvěstujících pokoj, zvěstujících dobré věci." /Iz.52,7;Řím.l0,15/. Ale o těch, kteří chtěli být učiteli zákona, tentýž Duch Svatý říká: "Ó by také odřezáni byli, kteří vás nepokojí." /Gal.5,12/. Je tedy zřejmé, že zákon není ani základem života hříšníka, ani pravidlem pro život křesťana. Kristus je obojí. On je naším životem a On je naším pravidlem pro život. Zákon může jenom zlořečit a zabít. Kristus je náš život a naše spravedlnost. Stal se za nás zlořečením tím, že visel na dřevě. Sestoupil na místo, kde hříšník leží - na místo smrti a soudu; a když Svou smrtí úplně odstranil vše, co bylo nebo mohlo být proti nám, stal se ve Svém vzkříšení pramenem života a základem spravedlnosti pro všechny, kdo věří v Jeho jméno. Majíce v Něm takto život a spravedlnost, máme žít ne pouze jak to určuje zákon, ale máme "jakž On chodil, tak choditi". /1.Jan.2,6 /. Stěží bude považováno za nutné poznamenat, že zabíjet, cizoložit nebo krást se přímo protiví křesťanské mravouce. Ale kdyby křesťan uzpůsobil svůj život podle těchto příkazů nebo podle celého desatera, sklidil by pak ono vzácné a rozkošné ovoce, o kterém mluví epištola k Efezským? Přimělo by deset přikázání zloděje někdy k tomu, aby přestal krást a šel pracovat, aby měl co rozdávat? Přeměnila by přikázání zloděje v pracovitého a štědrého muže? Zajisté ne. Zákon říká: "Nepokradeš"; ale říká také: "Jdi a dej tomu, kdo potřebuje, jdi a nasyť, oblékni a žehnej svému nepříteli, - jdi, a svými dobrými city a dobročinnými skutky potěš srdce toho, kdo vždy jen hledá tvoji škodu"? Vůbec ne. A přece, kdybych byl pod zákonem jako  pravidlem, mohl by mi jenom zlořečit a zabít mne. Jak je to možné, když míra požadavků v Novém Zákoně je o tolik vyšší? Prostě tím, že já jsem slabý a zákon mi nedává ani sílu, ani mi neprokazuje milosrdenství. Zákon žádá sílu od toho, kdo síly nemá, a zlořečí mu, když ji nemůže ukázat. Evangelium dává sílu tomu, kdo žádnou nemá, a žehná mu, když ji zjevuje. Zákon představuje život jako cíl  poslušnosti.

Evangelium dává život jako jediný opravdový základ poslušnosti. Chtěl bych se čtenáře zeptat: Jestliže má zákon skutečně být pravidlem pro život věřícího, kde to najdeme v Novém Zákoně takto ukázané? Inspirovaný apoštol zřejmě neměl nejmenší pomyšlení na to, že by zákon měl být pravidlem, když psal tato slova: "Nebo v Kristu Ježíši ani obřízka nic neprospívá, ani neobřízka, ale nové stvoření. A kteřížkoli podle tohoto pravidla chodí, pokoj na ně a milosrdenství, i na Israel Boží." /Gal.6,15.16/ Co je tím "pravidlem"? Zákon? Ne, ale "nové stvoření". Kde něco takového najdeme ve 2.Mojžíšově 20? Není tam ani slovo o "novém stvoření". Naopak, tato kapitola se obrací k člověku takovému jaký je - v jeho přirozeném starém stvoření - a vystavuje ho zkoušce, co skutečně je schopen činit. Kdyby tedy zákon byl pravidlem, podle něhož má věřící chodit, proč vyslovuje apoštol své požehnání těm, kdo chodí podle docela jiného pravidla? Proč neříká: "Kteřížkoli chodí podle pravidla deseti přikázání?" Není z tohoto oddílku zřejmé, že Církev Boží má vyšší pravidlo, podle něhož má žít? Bezesporu. Ačkoliv deset přikázání  tvoří, jak každý pravý křesťan uzná, část inspirovaného Slova, nemůže nikdy být pravidlem pro život těch, kdo skrze nekonečnou milost byli uvedeni do nového stvoření - kdo přijali v Kristu nový život. Ale někdo se může zeptat: "Cožpak zákon není dokonalý? A je-li dokonalý, co můžeme chtít více?" Zákon je božsky dokonalý. Ano, právě ta dokonalost zákona působí, že zlořečí a zabíjí ty, kdo se pokoušejí před ním obstát a nejsou dokonalí. "Zákon  jest duchovní, ale já jsem tělesný." /Řím.7,14/ Je naprosto nemožné si o nekonečné dokonalosti a duchovnosti zákona utvořit přiměřenou představu. Ale, jakmile potom tento dokonalý zákon přijde do styku s padlým člověčenstvem, jakmile se tento duchovní zákon setká s "tělesnou myslí", může jenom "působit hněv" a "nepřátelství" /Řím.4,15;8,7/. Proč? Protože zákon není dokonalý? Ne, nýbrž proto, že člověk je hříšník. Kdyby člověk byl dokonalý, zachovával by zákon ve vší jeho duchovní dokonalosti; a dokonce v případě pravých věřících, ačkoliv stále s sebou nosí zlou přirozenost, nás apoštol učí, že "spravedlnost zákona je naplněna v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha." /Řím.8,4/ "Kdo miluje bližního, zákon naplnil... Láska bližnímu zle neučiní, a protož plnost zákona jest láska." /Řím.13,8-10; srv. Gal.5,14.22.23/ Jestliže člověka miluji, nebudu krást jeho věci - budu se naopak snažit pro něho udělat vše, co mohu nejlepšího. To vše je jasné a duchovní mysl to snadno pochopí; ale nechává to naprosto nedotčenou otázku zákona, ať jako základu pro život hříšníka nebo  jako pravidla pro život věřícího. Uvažujeme-li o zákonu v jeho dvou hlavních rysech, tu vidíme, že člověk má milovat Boha z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své; a má milovat svého bližního jako sebe samého. To je souhrn celého zákona: toto a nic menšího zákon požaduje. Ale bylo někdy tomuto požadavku vyhověno nějakým členem Adamova padlého potomstva? Kdo by mohl říci, že miluje Boha tímto způsobem? "Tělesná mysl /tj. mysl, kterou máme od přirozenosti/ je nepřátelství proti Bohu." /Řím.8,7/ Člověk nenávidí Boha a Jeho cesty. Bůh přišel v 0sobě Kristově a zjevil se člověku - nikoli v ohromujícím lesku Své velebnosti, ale v půvabu a líbeznosti dokonalé milosti a blahosklonnosti. A co bylo výsledkem? Člověk nenáviděl Boha: "Nyní viděli i nenáviděli i Mne i Otce Mého." /Jan 15,24/ Ale řekne se: "Člověk by měl Boha milovat." Bezpochyby, a zaslouží si smrt a věčné  zatracení, jestliže tak nečiní; ale může zákon způsobit tuto lásku v lidském srdci? Byl to jeho účel? Naprosto ne, neboť "zákon působí hněv". /Řím.4,15/ Zákon nachází člověka ve stavu nepřátelství vůči Bohu; a aniž by nějak tento stav měnil /neboť to není jeho oborem působnosti/, nařizuje mu, aby miloval Boha z celého svého srdce, a zlořečí mu, jestliže to nečiní. Zákon nebyl určen k tomu, aby měnil nebo napravoval lidskou přirozenost; ani nemohl jí nějak dát sílu, aby mohla vyhovět jeho spravedlivým požadavkům. Zákon řekl: "To čiň a živ budeš." Nařídil člověku milovat Boha. Nezjevil, čím Bůh je pro člověka, i pro provinilého a zkaženého člověka, ale řekl člověku, jakým by měl být vůči Bohu. To bylo smutné dílo. Nebylo to odhalení mocné přitažlivosti Boží podstaty, které v člověku rozehřívá jeho ledové srdce, působí skutečné pokání vůči Bohu a povznáší jeho duši k pravé lásce a velebení. Ne, byl to neústupný rozkaz milovat Boha; a místo, aby způsobil lásku, "způsobil hněv"; ne proto, že Bůh by neměl být milován, ale protože člověk je hříšník.

Dále: "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého." Může to činit přirozený člověk? Miluje svého bližního jako sebe samého? Je toto zásada, která je uplatňována v obchodním životě, na bursách, v bankách a na trzích tohoto světa? Ne, člověk nemiluje svého bližního jako sebe samého. Bezpochyby by to měl činit, a kdyby jeho stav byl dobrý, také by to činil. Ale jeho stav je zcela zlý a pokud se "nenarodí znovu z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího." /Jan 3,5/ Zákon nemůže způsobit tento nový rod. Zabíjí "starého člověka", ale nepovolává, a nemůže povolat k životu "nového člověka". Víme, že Pán Ježíš ve Své slavné Osobě spojoval jak Boha, tak i našeho bližního, neboť podle základní pravdy křesťanského vyznání byl Bůh "zjevený v těle". /1.Tim.3,16/ Jak s Ním člověk naložil?  Miloval Ho z celého srdce svého nebo jako sebe samého? Právě naopak. Ukřižoval Ho mezi dvěma lotry, když předtím dal přednost vrahovi a lupičovi před velebenou Osobou Toho, který "chodil dobře čině" - který vyšel z věčného sídla světla a lásky, sám jsa živé zosobnění onoho světla a lásky, - jehož srdce bylo vždy plno nejčistšího soucitu s potřebami lidí, jehož ruka byla vždy připravena osušit slzy hříšníka a zmírnit jeho utrpení. Když takto stojíce díváme se na Kristův kříž, vidíme v něm nevyvratitelný důkaz skutečnosti, že není v moci lidské přirozenosti zákonu dostát.

Po tom všem, o čem jsme právě uvažovali, bude duchovnímu čtenáři obzvláště zajímavé všimnout si vzájemného postavení Boha a hříšníka v závěru této pamětihodné kapitoly. "I řekl Hospodin Mojžíšovi: Tak povíš synům Israelským . . . Oltář ze země uděláš mi a obětovati budeš na něm zápaly své, a pokojné oběti své, ovce své a voly své. Na kterémžkoli místě rozkáži slaviti památku jména Svého, PŘIJDU K TOBĚ A POŽEHNÁM TOBĚ! Jestliže Mi pak vzděláš oltář kamenný, nedělej ho z kamene tesaného; nebo jestliže pozdvihneš železa na něj, poskvrníš ho. Aniž po stupních vstupovati budeš k oltáři Mému, aby hanba /nahota/ tvá u něho odkryta nebyla." /22-26.v/ Zde nalézáme člověka v postavení ne činitele, nýbrž velebitele; a toto, opakuji, na konci 2.Mojžíšovy 20. Jak jasně nás to učí, že ovzduší hory Sinai není tím, které má podle Božího přání hříšník vdechovat, a že hora Sinai vůbec není vhodné místo pro setkávání Boha s člověkem! "Na kterémkoli místě rozkáži slaviti památku jména Svého, přijdu k tob ě, a požehnám tobě ." Jak nepodobné hrůzám ohnivé hory je to místo, kde Hospodin dává slavit památku Svého jména, kde " př i cház í", aby "žehnal" Svému klanějícímu se lidu. Mimo to se chce Bůh setkat s hříšníkem u oltáře vystavěného z neotesaného kamene, který nemá žádných stupňů - na místě velebení, jehož postavení nevyžaduje žádné lidské zručnosti a přístup k němu žádného lidského úsilí. To první mohlo jenom znečistit, druhé jen ukázat lidskou "nahotu". Je to obdivuhodný předobraz místa, na kterém se Bůh setkává s hříšníkem nyní, totiž předobraz Osoby a díla Jeho Syna, Ježíše Krista, kde je učiněno zadost všem požadavkům zákona, spravedlnosti a svědomí! Za všech dob a na všech místech člověk vždycky měl sklon tak či onak používat při zřizování oltáře svých nástrojů - "pozdvihovat železa", nebo se k němu blížit po stupních, které si sám udělal. Ale výsledkem všech takovýchto pokusů bylo "poskvrnění" a "nahota". "Jako nečistý jsme my všichni a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše. Pročež pršíme jako list my všichni, a nepravosti naše jako vítr zachvacují nás." /Iz.64,6/ Kdo by se chtěl odvážit blížit se k Bohu v "rouchu ohyzdném" a kdo by se chtěl postavit k velebení s odkrytou "nahotou"? Co může být převrácenějšího, než myšlenka, přistoupit k Bohu způsobem, který s sebou nevyhnutelně nese buď poskvrnění nebo nahotu? A přece tomu tak je ve všech případech, kdy je použito lidského úsilí, aby hříšníkovi byla otevřena cesta k Bohu.

Nejen, že takovéto úsilí je bez užitku, ale nese také pečeť nečistoty a nahoty. Bůh se snížil tak blízko k hříšníku, dokonce do samé hlubiny jeho zkaženosti, že není vůbec zapotřebí, aby člověk pozvedal nástroje zákonictví nebo aby stavěl stupně samospravedlnosti. Ba, činit tak znamená jenom ukazovat svoji nečistotu a nahotu. To jsou zásady, kterými Duch Svatý uzavírá tento velice pozoruhodný oddíl Boží knihy. Kéž by byly nesmazatelně zapsány v našich srdcích, abychom jasněji a plněji mohli porozumět základnímu rozdílu mezi ZÁKONEM a MILOSTÍ.