Kapitola 18

Jetro

Charles Henry Mackintosh

Zde přicházíme k závěru velmi pozoruhodného úseku 2. knihy Mojžíšovy. Viděli jsme, jak Bůh při vykonávání Své dokonalé milosti navštívil Svůj lid, vykoupil ho, vyvedl jej ze země Egyptské, vysvobodil ho nejprve z ruky faraonovy a potom z ruky Amalechovy. Dále jsme viděli v manně obraz Krista sestoupivšího s nebe, ve skále obraz Krista udeřeného pro Svůj lid a v tekoucím proudu obraz daného Ducha Svatého. Potom následuje v pozoruhodném a krásném pořádku obraz budoucí slávy rozdělený na tři velké oddíly, jimiž jsou: "Židé, pohané a Církev Boží".

V období, kdy Mojžíš byl zavržen svými bratry, byl vzat stranou a byla mu dána nevěsta - účastnice jeho zavržení. A na začátku této knihy jsme byli vedeni, abychom viděli charakter Mojžíšova vztahu k této nevěstě. Byl jí "ženichem skrze krev". Přesně tím je Kristus Církvi. Její vztah k Němu je založen na smrti a vzkříšení; a ona je povolána, aby s Ním sdílela utrpení. Víme, že Církev je povolávána /shromažďována/ v období nevěry Israele a Kristova zavržení; a jakmile bude podle Božího úradku Církev dokonaná - když nadejde "plnost pohanů" /Řím.11,25/ - bude Israel opět uveden na dějiště. Tak tomu bylo ve staré době se Zeforou a Israelem. Během svého poslání k Israeli ji Mojžíš odeslal nazpět domů. A když Israel byl zjeven jako plně vysvobozený lid, čteme, že "vzal Jetro, tchán Mojžíšův, Zeforu manželku Mojžíšovu, kterouž byl odeslal, a dva syny její, z nichž jméno jednoho Gerson; nebo řekl: Příchozí jsem byl  v zemi cizí, jméno pak druhého Eliezer; nebo řekl: Bůh otce mého spomocník můj byl, a vytrhl mne od meče faraonova. I přišel Jetro, tchán Mojžíšův, se syny jeho i s ženou jeho k Mojžíšovi na poušť, kdež se byl položil při hoře Boží. A vzkázal Mojžíšovi: Já, tchán tvůj Jetro, jdu k tobě, i žena tvá a oba synové její s ní. I vyšel Mojžíš proti tchánu svému, a pokloniv se, políbil ho. I ptal se jeden druhého, jak se má; potom vešli do stanu. A vypravoval Mojžíš tchánu svému všecko, což učinil Hospodin faraonovi a Egyptským pro Israele, a o všech potížích, které přicházely na ně na cestě, a jak je vysvobodil Hospodin. I radoval se Jetro ze všeho dobrého, což učinil Hospodin Israelovi, kterého vytrhl z ruky Egyptských. A řekl Jetro: Veleben buď Hospodin, kterýž vytrhl vás z ruky Egyptských a z ruky faraonovy a který vytrhl ten lid z poroby Egyptské. Nyní jsem poznal, že větší jest Hospodin nade všecky bohy; nebo touž věcí, kterouž se vyvyšovali, On je převýšil. A vzal Jetro, tchán Mojžíšův, zápal a oběti pro Boha; a Aron a všichni starší Israelští přišli, aby jedli chléb s tchánem Mojžíšovým před Bohem." /2.Moj.18,2-12/ To je velmi zajímavý výjev. Celé shromáždění je v triumfu shromážděno před Pánem, pohan přináší oběť, a k dovršení obrazu je uvedena manželka osvoboditele spolu s dětmi, které mu dal Bůh. Je to v krátkosti obzvláště pozoruhodné nastínění budoucího království.  "Hospodin udílí milost a slávu." /Žalm 84,12/ V tom, co jsme z této knihy již prošli, viděli jsme velmi "mnohá působení "milosti"; a zde máme z pera Ducha Svatého krásný obraz "slávy", - obraz, který je třeba považovat za obzvláště důležitý, neboť nám ukazuje různá pole, na kterých bude tato sláva zjevena. "Židé, pohané a Církev Boží" /srv. 1.Kor.10,32/ jsou  podle Písma rozdílné věci, které nelze přehlédnout, aniž bychom porušili onen dokonalý pořádek pravdy, který Bůh zjevil ve Svém svatém Slově. Tyto rozdíly existovaly od doby, kdy skrze službu apoštola Pavla bylo plně zjeveno tajemství Církve, a budou existovat po celou dobu tisíciletého  království. Proto každý, kdo duchovně studuje Písmo, jim ve svém myšlení dá náležité místo. Apoštol nás ve své epištole k Efezským výslovně učí, že tajemství Církve nebylo za jiných věků známé synům lidským tak, jako bylo zjeveno jemu. /Ef.3;srv. s Kol.1,25-28/ Ale ačkoliv nebylo zjeveno přímo, bylo tím nebo oním způsobem nastíněno, jako např. Josefovým sňatkem s Egypťankou nebo spojením Mojžíše s etiopskou ženou.

Předobraz nebo stín pravdy je velice rozdílná věc od jejího přímého a jasného zjevení. Veliké tajemství o Církvi nebylo zjeveno, dokud je Kristus v nebeské slávě nezjevil Saulovi z Tarsu. Proto všichni, kdo hledají plné odkrytí tohoto tajemství v zákonu, prorocích nebo žalmech, shledají, že se dali do nerozumné práce. Jestliže je však naleznou jasně zjevené v epištole k Efezským, budou moci se zájmem a užitkem sledovat předobrazy Církve v Písmech Starého Zákona. Takto máme na začátku naší kapitoly výjev představující tisícileté království. Všechna pole slávy jsou otevřena před našim zrakem. "Žid" tu stojí jako velký pozemský svědek Hospodinovy věrnosti,  milosrdenství a síly. /Viz Iz.43,10-12.21/ Jím byl v minulé době, je jím nyní a bude jím věčně. "Pohan" čte v knize cest Božích s Israelem své nejhlubší lekce. Sleduje obdivuhodnou historii obzvláštního a vyvoleného lidu - "lidu hrozného zdávna i posavad" /Iz.18,2; srv. 2.Moj.33,16;5.Moj.4,6-8/; vidí zkácené trůny a říše a národy otřesené až do základu; vidí, jak každý člověk a každá věc jsou nuceni uvolnit místo nadvládě toho lidu, který Hospodin učinil předmětem Své lásky. "Nyní vím", říká, "že větší jest Hospodin nade všecky bohy; nebo touž věcí, kterouž se vyvyšovali, On je převýšil." /11.v./ Toto je vyznání "pohana", když před ním leží rozvinuta obdivuhodná stránka židovské historie. Konečně "Církev Boží", jako celek představovaná Zeforou a ve svých údech jejími dětmi, ukazuje zde nejužší spojení s vysvoboditelem. Vše to je na svém místě dokonalé. Možná, že budeme žádáni, abychom předložili své důkazy. Odpověď zní: "Jakožto opatrným /moudrým/ mluvím, Vy suďte, co pravím." /1.Kor.10,15/ Nikdy nemůžeme stavět učení na nějakém předobrazu. Ale jestliže je učení zjeveno, předobraz může být s přesností rozeznán a s užitkem studován. Ať se jedná o porozumění učení nebo o rozeznání předobrazu, v každém případě je hlavně nezbytná duchovní mysl. "Tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, protože ony duchovně mají rozsuzovány býti. /1.Kor.2,14/

Od 13. verše do konce naší kapitoly máme ustanovení knížat, která měla pomáhat Mojžíšovi ve správě záležitostí shromáždění. Stalo se to na podnět Jetrův, který se obával, aby Mojžíš pod tíhou svých prací nezemdlel. V souvislosti s tím bude snad užitečné, když se podíváme na ustanovení sedmdesáti starších ve 4.Moj.11. Tam nalézáme ojžíšova ducha stísněného "pod váhou zodpovědnosti, jež na něm spočívala, a slyšíme, jak v úzkosti svého srdce pronáší slova: "I řekl Mojžíš Hospodinu: Proč jsi tak zle učinil služebníku svému? Proč jsem nenalezl milost před očima Tvýma, že jsi vložil břímě všeho lidu tohoto na mne? Zdaliž jsem já počal všecken lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko, do země té, kterouž jsi s přísahou zaslíbil otcům jejich? ... Nemohuť já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou.

Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabí mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima Tvýma, abych nehleděl na trápení své." /4.Moj.11,11-15/ V tom ve všem vidíme, že Mojžíš zřejmě odchází z místa cti. Když se Bohu zalíbilo učinit jej jediným nástrojem při vedení shromáždění, nestalo se tak proto, aby jej zahrnul tím větší ctí a přízní? Odpovědnost byla ovšem nezměrná; ale víra by uznala, že Bůh ve všem a na všechno stačí. Zde však Mojžíš poklesl na mysli /jakkoli to byl požehnaný služebník/ a říká: "Nemohu já s á m nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost m o u ." Ale nebylo na něm žádáno, aby jej nesl sám, neboť Bůh byl s ním. Pro Boha nebyli příliš těžcí. Byl to On, kdo je nesl; Mojžíš byl jen nástrojem. Mohl zrovna tak dobře říci o své holi, že nese lid; neboť co on byl jiného, než pouhý nástroj v Boží ruce, tak jako hůl v ruce jeho? Zde právě služebníci Kristovi neustále selhávají a toto selhávání je tím nebezpečnější, že nese zdání pokory. Vyhnout se těžké zodpovědnosti nese zdání nedůvěry v sebe sama a hluboké pokory ducha. Ale vše, nač se máme ptát, je, zdali tuto zodpovědnost na nás vložil Bůh. Je-li tomu tak, tu On jistě bude se mnou a pomůže mi ji nést. Je-li On se mnou, mohu snést všechno. S Ním není váha hory ničím; ale bez Něho je váha peříčka příliš velká. Je to úplně něco jiného, jestliže člověk v marnosti své mysli si příliš důvěřuje a béře na svá ramena břímě, jež mu Bůh nikdy nezamýšlel dát nést; a z toho důvodu ho k tomu také nikdy neuzpůsobil. Potom můžeme s jistotou očekávat, že ho uvidíme pod tíží klesnout. Ale jestliže břemeno na něho vloží Bůh, učiní ho schopným a posilní ho, aby jej mohl nést. Opustit místo, na něž nás postavil Bůh, není nikdy ovocem pokory.

Naopak, nejhlubší pokora se bude vyznačovat tím, že zde zůstane v prosté závislosti na Bohu. Je to jisté svědectví o tom, že se zabývám  sám sebou, když se vyhnu službě kvůli neschopnosti. Bůh nás nepovolává do služby na základě schopnosti naší, ale schopnosti Své.  Proto pokud nejsem naplněn myšlenkami o sobě nebo nedůvěrou k Němu, nemusím opouštět žádné místo služby nebo svědectví kvůli těžké odpovědnosti s tím spojené. Všechna moc náleží Bohu a je zcela jedno, jedná-li tato moc skrze jednoho člověka nebo skrze sedmdesát - moc je stále táž. Jestliže však někdo odmítne hodnost, je to jen tím horší pro něho. Bůh nechce lidi nutit, aby zůstávali na místě cti, jestliže jim chybí důvěra v Jeho podporu. Cesta je pro ně vždy otevřena, aby mohli sestoupit ze svého vysokého postavení a klesnout na místo, které jim nízká nedověra již připraví.

Tak tomu bylo s Mojžíšem. Stěžoval si na břemeno a břemeno bylo rychle odstraněno; ale s ním zároveň i ona vysoká čest, že je směl nést. "Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Shromažď mi sedmdesáte mužů z starších Israelských, kteréž znáš, že jsou starší v lidu a správcové jeho; i přivedeš je ke dveřím stánku úmluvy, a státi budou tam s tebou. A Já sstoupím a mluviti budu s tebou, a vezmu z ducha, kterýž jest na tobě, a dám jim. I ponesou s tebou břímě lidu, a tak ty ho neponeseš sám." /4.Moj.11,16.17/ Nebyla tu uvedena žádná nová síla. Byl to týž duch, ať na jednom nebo na sedmdesáti. V těle sedmdesáti mužů nebylo více významu a moci než v těle jednoho muže. "Duch jest, kterýž obživuje, tělo nic neprospívá." /Jan 6,63/ Tímto krokem Mojžíš nezískal nic na moci, ale mnoho ztratil na cti. V další části 11. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy dává Mojžíš průchod slovům nevěry, která vyvolala ostré pokárání od Pána: "Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, což jsem mluvil, čili nic." /4.Moj.11,23/ Jestliže čtenář porovná verše 11-15 s verši 21-23, uvidí význačnou a vážnou spojitost. Muž, který se vyhýbá zodpovědnosti pro svou slabost, je ve velkém nebezpečí pochybovat o plnosti a dostatečnosti Božích zdrojů. Celý tento výjev je velice poučný pro každého služebníka Kristova, který je snad v pokušení cítit se ve své práci sám nebo přetížen. Nechť takový má na  paměti, že tam, kde působí Duch Svatý, je jediný nástroj právě tak dobrý a tak výkonný, jako sedmdesát; kde On nepůsobí, nemá sedmdesát žádnou větší cenu než jeden. Vše závisí na síle Ducha Svatého. S Ním může jeden člověk všechno učinit, vše vydržet a vše snést; bez Něho nemůže sedmdesát mužů učinit nic. Nechť si ten osamělý služebník pro útěchu a povzbuzení svého klesajícího srdce připomene, že jestliže přítomnost a moc Ducha Svatého je s ním, pak si nemusí naříkat na své břemeno, ani vzdychat po rozdělení práce. Jestliže Bůh nějakého člověka poctí tím, že mu dá vykonat mnoho práce, nechť se z toho raduje a nereptá, neboť jestliže bude reptat, může svoji poctu velice rychle ztratit. Bůh není na rozpacích, pokud jde o nástroje. Mohl by z kamenů vzbudit syny Abrahamovi a z těchto kamenů může také vzbudit potřebné pracovníky, aby pokračovali v Jeho slavném díle. Ó, kéž bychom měli srdce ochotné Mu sloužit! - srdce trpělivé, pokorné, od sebe samého oproštěné, oddané, - srdce připravené sloužit ve společnosti s jinými, připravené sloužit samo, - srdce tak naplněné láskou ke Kristu, že to bude jeho radostí, jeho hlavní radostí Mu sloužit, ať už okruh a charakter služby je jakýkoliv! Jistě je toto obzvláštní potřeba dnů, v nichž žijeme. Kéž Duch Svatý pohne naše srdce k hlubšímu citu pro nezměrnou vzácnost jména Ježíš a umožní nám dát plnější, jasnější a jednoznačnější odpověď na neměnnou lásku Jeho srdce!

« Previous chapterNext chapter »