Kapitola 16

V poušti Sin

Charles Henry Mackintosh

"Když se pak hnuli z Elim, přišlo všecko množství synů Israelských na poušť Sin, kteráž jest mezi Elim a Sinai, v patnáctý den druhého měsíce po vyjití z země Egyptské." /16,1/ Zde nalézáme Israele ve velmi pozoruhodném a zajímavém postavení. Je stále ještě v poušti, ale je v nejdůležitějším a nejvýznamnějším úseku cesty skrze ni, totiž "mezi Elim a Sinai". První je místem, kde před tak krátkou dobou okusili osvěžení ze zdrojů božské služby; druhé je místem, kde zcela opustili půdu volné a svrchované milosti a postavili se pod smlouvu skutků. Tyto skutečnosti činí z "pouště Sin" obzvláště zajímavý úsek cesty Israele. Jsou zde viděni jako předměty téže milosti, které je vyvedla z Egypta, a proto jejich reptání okamžitě vychází vstříc božská pomoc. Když Bůh jedná ve zjevení Své milosti, není zde překážky. Proudy požehnání od Něho vycházející plynou bez přerušení dále. Jenom když se člověk sám postaví pod zákon, ztrácí všechno; neboť Bůh mu musí potom dovolit, aby dokázal, jak velké nároky si může činit na základě svých vlastních skutků. Když Bůh navštívil a vykoupil Svůj lid a vyvedl je ze země Egyptské, tu jistě nebylo Jeho úmyslem nechat je zemřít žízní a hladem na poušti. To měli vědět. Měli se na Něho spolehnout a jít dále v důvěře k oné lásce, která je tak slavně vysvobodila od hrůz egyptského otroctví. Měli si uvědomit, že je mnohem lépe být na poušti s Bohem, než v cihelnách s faraonem. Lidskému srdci je však velice nesnadné dát svou víru Boží čisté a dokonalé lásce. Má mnohem větší důvěru k Satanu než k Bohu. /Srv. 1.Moj.3,1-6/ Zahleďme se na chvíli na žal a utrpení, bídu a ponížení, jež člověk zakusil jako následek toho, že naslouchal hlasu Satana; a přece neslyšíme nikdy ani slovo nářku na jeho službu, ani tužby uniknout zpod jeho ruky. Člověk není nespokojen se Satanem, ani není unaven jeho službou. Opět a opět sklízí trpké ovoce z polí, na něž jej Satan zavedl, a přece vždy znovu ho vidíme rozsívat totéž símě a dobrovolně podstupovat tytéž práce.

Jak zcela jinak jedná člověk vůči Bohu! Sotva jsme vykročili na Jeho cesty, jsme při prvním náznaku těžkosti nebo utrpení hotovi reptat. Vskutku, v ničem neselháváme tak význačným způsobem, jako v pěstování důvěřivého a vděčného ducha. Deset tisíc důkazů milosrdenství je zapomenuto, jakmile se dostaví jedno lehké strádání. Byly nám cele odpuštěny všechny hříchy /Ef.1,7; Kol.1,14/, jsme "přijati v Tom Milovaném" /Ef.1,6/, jsme učiněni dědici Božími a spoludědici s Kristem /Ef. 1,11; Řím. 8,17; Gal. 4,7/, očekáváme věčnou slávu /Řím. 8,18-25; 2.Kor. 4,15; 5,4; Filip. 3,20-21; Gal. 5,5; Tit.2,13; 1.Jan.3,2 aj./ a k tomu ke všemu je naše cesta poseta  nesčetnými projevy milosti; přece však stačí, aby se na obzoru objevil mrak velikosti jen lidské dlaně, a my při spatření tohoto jediného mráčku, který se snad nakonec vyleje na naše hlavy jen k požehnání, hned zapomeneme na bohaté milosrdenství minulosti. Tato úvaha by nás měla vést k hlubokému pokoření v Boží přítomnosti. Jak nepodobni jsme v tomto, jakož i v každém jiném ohledu našemu požehnanému Vzoru. Pohleďme na Něho – pravého Israele v poušti - obklopeného divokými zvířaty a postícího se čtyřicet dní. Jak se On zachoval? Reptal? Naříkal na Svůj osud? Přál si být v jiných okolnostech? Nikoli. Bůh byl díl dědictví Jeho a kalicha Jeho. /Žalm 16,5/. Proto když se přiblížil pokušitel a nabízel Mu věci nezbytné pro život, slávu, vyznamenání a pocty tohoto života, odmítl to všechno a pevně setrval v postavení naprosté závislosti na Bohu a úplné poslušnosti Jeho Slovu. Chtěl přijmout chléb jen od Boha a stejně tak i slávu. Zcela jinak tomu bylo s Israelem podle těla! Sotva pocítili utrpení hladu, hned "reptali proti Mojžíšovi a Aronovi na poušti." Zdá se, jako by v té chvíli skutečně zapomněli, že byli vysvobozeni rukou Hospodinovou, neboť volali: "A teď vyvedli jste /vy/ nás na tuto poušť." /3.v./ A opět v kapitole 17: "A reptal lid na Mojžíše a mluvil: "Proč jsi /t y / vyvedl nás z Egypta, abys nás s syny i dobytky našimi zmořil žízni?" /3.v./ Takto při každé příležitosti zjevovali ducha hořkosti a nespokojenosti a až příliš jasně ukazovali, jak málo si uvědomují přítomnost svého všemocného a nekonečně milostivého Boha a jak málo se dovedou opřít o Jeho rámě. 

Nic nezneucťuje Boha více, než projev reptavého ducha u těch, kteří Mu náležejí. Apoštol to uvádí jako zvláštní známku zkaženosti pohanů, že "když poznali Boha, neslavili Ho jako Boha, ani Jemu neděkovali". Pak následuje praktický výsledek tohoto nevděčného ducha: "Marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich." /Řím.1,21/ Srdce, které nepodržuje v sobě vědomí vděčnosti za Boží dobrotu, se rychle stává "temným". Takto ztratil Israel vědomí o tom, že je v rukou Božích; a to vedlo, jak se dalo očekávat, ke stále hustší temnotě, neboť v jednom z dalších úseků svých dějin říkají: "A proč Hospodin vede nás do země té, abychom padli od meče, ženy naše i dítky naše aby byly v loupež?" /4.Moj.14,3/ To je cesta, po níž půjde duše, které ztratila obecenství a Bohem. Nejprve ztratí vědomí o tom, že je v rukou Božích ke svému požehnání a nakonec si myslí, že je v těchto mocných rukou ke svému neštěstí. Jak žalostný pokrok! Poněvadž však Israel byl předmětem milosti, učinil Bůh obdivuhodné opatření, aby jejich potřebám vyšel vstříc; a naše kapitola skýtá obdivuhodný popis těchto opatření: "I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, dám vám chleba s nebe jako déšť". /4.v./ Krátce před tím, zahaleni do ledového mraku své nedověry, řekli: "Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti!" /3.v./ Ale nyní slyšíme slova: "chléb z nebe". Jak požehnaný protiklad! Jak udivující rozdíl mezi hrnci masa, pórem, cibulí a česnekem Egypta a touto nebeskou mannou - "chlebem mocných"! /Žalm 78,25/ První náleželo zemi, druhé nebi. Ale tento nebeský pokrm byl pak nutně zkušebním kamenem stavu Israele, jak čteme: "Abych ho zkusil, bude-li choditi v zákoně Mém, či nebude." /4.v./ Bylo zapotřebí srdce odvyklého vlivům Egypta, aby byli spokojeni a těšili se z "chleba z nebe". Víme, že lid Israelský nebyl s tímto chlebem spokojen, ale pohrdali jím nazývajíce jej  "chlebem ničemným" /4.Moj.21,5/ a toužili po mase. Tím dokazovali, jak málo byla jejich srdce osvobozena od Egypta a nakloněna chodit v Božím zákoně. "Ve svých srdcích se obrátili zpět do Egypta." /Sk.7,39/ Ale místo aby se tam dostali zpět, byli nakonec přestěhováni za Babylon. /Sk.7,43/ To je vážná a prospěšná lekce pro nás křesťany: Jestliže ti, kdo byli vykoupeni z tohoto přítomného zlého věku, nechodí s Bohem s vděčností v srdci a nejsou spokojeni s opatřeními, která Bůh pro Své vykoupené v poušti učinil, jsou v nebezpečí pádu do nástrah vlivu Babylona. To je vážná myšlenka. Abychom se mohli sytit chlebem z nebe, je k tomu zapotřebí nebeské chuti. Přirozenost v tomto pokrmu nenachází žádné chuti; vždy bude toužit po Egyptu, a proto musí být držena v poddanosti. Jako pokřtění ve smrt Kristovu, "s Ním pohřbeni skrze křest a spoluvzkříšeni skrze víru v mocnou sílu  Boží" /Řím.6,3;Kol.2,12/ máme výsadu sytit se Kristem jako "chlebem života, který sestoupil s nebe". /Jan 6,48.50/ Naší potravou na poušti je Kristus, tak jak je nám skrze psané Slovo Duchem Svatým představován; zatím k našemu duchovnímu osvěžení sestoupil Duch Svatý jako drahé ovoce udeřené Skály, to jest pro nás zbitého Krista. To je náš vzácný podíl na poušti tohoto světa.

Nyní je zřejmé, že abychom se mohli těšit z tohoto podílu, musí být naše srdce odloučena ode všeho, co náleží tomuto přítomnému zlému věku a co je nám vlastní jako v těle žijícím lidem. Světské srdce a tělesné smýšlení Krista ve Slovu nenajdou, ani by se z Něho nemohli těšit, kdyby Ho najít mohli. Manna byla tak čistá a jemná, že nemohla snést dotek se zemí. Padala na rosu /viz 4.Moj.11,9/ a musela být sbírána před východem slunce. Každý musil být proto brzy vzhůru a hledat svou denní porci potravy. Zrovna tak tomu je i s lidem Božím. Nebeská Manna musí být sbírána čerstvá každého jitra. Včerejší Manna není nic platná pro dnešek, ani dnešní pro zítřek. Musíme se živit Kristem každý den s novou energií Ducha, neboť jinak přestaneme růst. Nadto musíme učinit Krista svým prvním předmětem. Musíme Ho hledat "časně", dříve než "jiné věci" zaberou náš čas a zaujmou naše přístupné srdce. Žel, mnozí z nás v tom velmi chybujeme. Dáváme Kristu druhé místo a následkem je, že jsme slabí a vyprahlí. Ten stále bdělý nepřítel využívá naší duchovní pohodlnosti a olupuje nás o požehnání a sílu, které plynou ze sycení Kristem. Nový život věřícího může být živen s udržován j e n o m Kristem. "Jakož Mne poslal ten živý Otec, a Já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí Mne, i on živ bude skrze Mne." /Jan 6,57/

Milost Pána Ježíše Krista, který sestoupil z nebe, aby byl potravou  Svého lidu, je pro obnovenou duši nevýslovně vzácná; ale abychom se takto z Něho mohli těšit, musíme být na poušti jako ti, kteří jsou pro Boha odděleni v síle dokonaného vykoupení. Jestliže kráčím pouští s Bohem, budu spokojen s potravou, kterou On mi podává; a touto potravou je Kristus, ten z nebe přišlý. "Obilí země Kanaán" jako předobraz ukazuje na Krista vystoupivšíh o v neb e a oslaveného. Jako takový je vhodnou potravou pro ty, kdo skrze víru vědí, že jsou spolu s Ním vzkříšeni a posazeni v nebeských místech. Ale Manna, to jest z nebe sestoupivší Kristus, je potřebná pro Boží lid v jeho životě a zkušenostech na poušti. Jako lid putující zde po této zemi potřebujeme Krista, který tu také byl jako poutník; jako lid jsoucí v duchu v nebi, máme Krista, který je též v tomto místě. To snad pomůže k osvětlení rozdílu mezi mannou a obilím země. Není to otázka vykoupení; to máme v krvi kříže a jenom tam. Jedná se prostě o opatření, které Bůh učinil vzhledem k různým postavením Svého lidu, ať už zápasícího na poušti nebo v duchu se zmocňujícího nebeského dědictví. Jak výstižný obraz nám podává Israel na poušti! Egypt byl za nimi, Kanaán před nimi a písek pouště kolem nich, zatímco oni sami měli vzhlížet k nebi pro svou denní potravu. Poušť  neposkytovala Božímu Israeli ani stéblo trávy, ani kapku vody. V Hospodinu samém byl jejich podíl. Jak výstižný obraz Božího putujícího lidu tímto pustým světem! Nemají zde nic. Jejich život, poněvadž je nebeský, může být udržován jen nebeskými věcmi. Ačkoli jsou v e světě, nejsou z e světa, poněvadž je Kristus vyvolil ze světa. Jako pro nebe narozený lid jsou na cestě k místu svého narození a jsou živeni potravou odtud seslanou. Jdou jenom nahoru a vpřed. Sláva vede p o u z e tímto směrem. Je naprosto marné obracet své oko směrem k Egyptu; tam nelze spatřit ani paprsek slávy. "Obrátili tvář svou k p o u š t i , a aj, sláva Hospodinova ukázala se v oblaku." /10.v./ Vůz Hospodinův byl také v poušti a všichni, kdo si přáli být s Ním v obecenství, tam museli být rovněž a v tomto případě musela být jejich pokrmem manna a nic jiného. Manna byla zvláštní potrava, které nějaký Egypťan nemohl rozumět, nemohl ji ocenit, ani z ní žít; ale ti, kdo byli "pokřtěni v oblaku a v moři", jestliže prakticky žili ve shodě s tímto významným křtem, se z ní mohli těšit a živit se jí. Tak je tomu nyní s pravým věřícím.

Světský člověk nemůže pochopit, jak věřící žije. Jak život věřícího sám, tak i to, čím je udržován, leží zcela mimo oblast i toho nejostřejšího pohledu přirozenosti. Kristus je život křesťana a on z Krista žije. Skrze víru se sytí výbornostmi Toho, jenž ačkoliv jsa "Bůh nade všecky, požehnaný na věky" /Řím.9,5/, "přijal způsob služebníka a byl podobný lidem učiněn". /Fil.2,7/ Sleduje Jeho stopy od lůna Otcova až ke kříži a od kříže ke trůnu a v každém úseku Jeho cesty a v každém postavení Jeho života v Něm nalézá drahocennou potravu pro svého nového člověka. I když okolí křesťana je ve skutečnosti Egypt, přece je mravně suchou pouští, která obnovenému duchu nemůže nic poskytnout; a tou měrou, jak si zde duše nalézá prostředky k obživě, jsou pak brzděny její pokroky v duchovním životě. Jediný prostředek obživy, který nám Bůh připravil, je nebeská Manna, a tou by se pravý věřící vždy znovu měl sytit. Je hluboce zarmucující, setkáme-li se s křesťany, kteří hledají věci tohoto světa. To jasně dokazuje, že nebeská Manna se jim "zošklivila" a že ji považují za "ničemný chléb". Slouží tomu, co měli umrtvovat. Činnost nového života se projevuje ve spojení se "svléknutím starého člověka se skutky jeho" /Kol.3,9/; a čím více je to uskutečňováno, tím více budeme toužit po tom, abychom se sytili pravou Mannou. Jako v přirozeném životě zvýšená činnost zvětšuje naši chuť k jídlu, tak i v duchovním životě se zvětšuje potřeba sytit se Kristem tou měrou, jak uvádíme v činnost své obnovené schopnosti. Vědět, že v Kristu máme život spojený s plným odpuštěním a přijetím před Bohem je jedna věc. Ale zcela něco jiného je být s Ním v obecenství ze zvyklosti, vírou se Jím sytit, činit z Něho jedinou potravu pro své duše. Je velmi mnoho lidí, kteří vyznávají, že v Ježíšovi nalezli odpuštění a pokoj, a ve skutečnosti se sytí mnoha různými věcmi, jež s Ním nemají nic společného. Sytí svého ducha novinami a různou lehkovážnou četbou bezduché literatury dne. Najdou tam Krista? Sděluje Duch  Svatý těmito prostředky duši něco o Kristu? Jsou toto ony čisté kapky rosy, s nimiž sestupuje nebeská Manna, kterou Bůh dává za pokrm Svému vykoupenému lidu na poušti? Nikoli. Jsou to spíše ty hrubé věci, v nichž nachází potěšení tělesně smýšlející člověk. Jak by ale potom z nich mohl být živ pravý křesťan? Slovo Boží nás poučuje, že věřící s sebou nese dvě přirozenosti; a tu vyvstává otázka, která z těchto dvou přirozeností je sycena světskou četbou? Odpověď může být jen jedna. Nuže, o kterou z těch dvou si přeji pečovat? Mé chování zajisté podá nejpravdivější odpověď na tuto otázku. Jestliže si upřímně přeji růst v životě z Boha - jestliže mým velkým cílem je být připodobňován Kristu a Jemu být oddán - jestliže vážně toužím po tom, aby království Boží ve mně rostlo, budu bezpochyby vyhledávat vždy tu potravu, kterou Bůh připravil pro podporu mého duchovního růstu. Skutky, které člověk činí, jsou vždy nejpravdivějším ukazatelem jeho tužeb a úmyslů. Proto jestliže vidím, že některý vyznávající křesťan zanedbává Bibli a přece si nalézá hojnost času – často ze svých nejvzácnějších chvil - pro lehkou literaturu, není pro mne těžké posoudit pravý stav jeho duše. Jsem si jist, že nemůže být duchovní - nemůže se živit Kristem, pro Něho žít a být Mu svědectvím. Kdyby některý Israelita zanedbal za časného jitra nasbírat svou denní porci Bohem určené potravy, rychle by se mu přestalo dostávat síly pro pokračování v cestě. Tak je tomu s námi. Musíme učinit Krista prvním předmětem hledání své duše, jinak náš duchovní život bude nevyhnutelně upadat. Nemůžeme se ani sytit pocity a zkušenostmi spojenými s Kristem, poněvadž tyto jsou proměnlivé a prchavé a nemohou tedy tvořit naši duchovní potravu. Kristus to byl včera, musí to být Kristus dnes a Kristus to musí být provždy. Nadto nepostačí sytit se zčásti Kristem a zčásti jinými věcmi. Jako v otázce získání ž i v o t a je to Kristus sám, tak v jeho praktickém ž i t í to musí být Kristus sám. Jako nemůžeme nic směšovat s tím, co život u d í l í , tak také nemůžeme přiměšovat nic k tomu, co jej u d r ž u - j e .

Je úplná pravda, že v duchu a skrze víru se můžeme už nyní sytit vzkříšeným a oslaveným Kristem, který vstoupil na nebe v moci dokonaného vykoupení, tak jak je předobrazen "úrodami země". /Viz Jozue 5/ A nejen to, ale víme, že když Boží vykoupení vejdou na ona pole slávy, odpočinku a nesmrtelnosti, jež leží na druhé straně Jordánu, skoncují ve skutečnosti s potravou pouště; ale nebudou u konce s Kristem, ani se vzpomínkou na to, co tvořilo onu obzvláštní potravu jejich života na poušti. Israel nikdy neměl při hojnosti mléka a medu země Kanaán zapomenout, co tvořilo jeho potravu po dobu čtyřiceti let pobytu na poušti. "Toť jest, což přikázal Hospodin: Naplň gomer tou mannou, aby chována byla na budoucí věky vaše, aby viděli pokrm, kterýž jsem vám dával jísti na poušti, když jsem vás vyvedl ze země Egyptské. I řekl Mojžíš Aronovi: Vezmi jedno vědérce, a vsyp do něho plné gomer manny; a nech ji před tváří Hospodinovou, aby chována byla pro budoucí věky vaše. A protož jakž byl přikázal Hospodin Mojžíšovi, nechal ji Aron před svědectvím, aby tu chovaná byla." /v.32-34/ Jak vzácné  upomínka na Boží věrnost! Nenechal je zemřít hlady, jak to jejich nevěřící srdce předvídala. Dštil jim chléb s nebe, sytil je potravou mocných, bděl nad nimi s něžností matky, trpělivě je snášel, nesl je na křídlech orličích a kdyby jen byli šli dále po půdě milosti, byl by je uvedl do věčného vlastnictví všech zaslíbení učiněných jejich otcům. Džbán naplněný mannou, obsahující jednu denní porci pro jednoho člověka a postavený před Pána, chová mnoho pravd pro naše poučení. Nebyl v něm žádný červ, ani cokoliv nakažujícího. Bylo to svědectví o Hospodinově věrnosti, jak se postaral o ty, jež vykoupil z ruky nepřítele.

Ale nebylo tomu tak, když si ji někdo nahromadil sám pro sebe. Potom se brzy projevily příznaky zkaženosti. Jestliže si osvojujeme pravdu a skutečnost svého postavení, nemůžeme si dělat pro sebe zásoby. Naší výsadou je den za dnem poznávat vzácnosti Krista jako Toho, který sestoupil s nebe, aby dal světu život. Kdyby však někdo chtěl na to zapomenout a shromažďoval by si zásobu pro zítřejší den, tj. chtěl by si uchovávat pravdu přesahující jeho současnou potřebu pro pozdější dobu, místo aby ji využil k obnovení své síly, tu tato pravda jistě propadne zkáze. To je pro nás užitečná lekce. Učit se pravdě je hluboce vážná věc, neboť není zásady, o níž vyznáváme, že jsme se jí naučili, abychom ji nemuseli prokázat prakticky. Bůh z nás nechce mít teoretiky. Člověk se často chvěje, když slyší některé duše, jak ve svých modlitbách nebo při jiných příležitostech činí vysoká vyznání a vyslovují slova nejhlubší oddanosti, protože se musí obávat, že až přijde hodina zkoušky, nebudou mít potřebnou sílu, aby vykonaly to, co jejich rty vyslovovaly. Je zde velké nebezpečí, že rozum přeroste svědomí a náklonnosti. Odtud pramení, že mnozí se zdají od začátku až k určitému bodu činit tak rychlé pokroky, ale dále nedosáhnou a zjevně jdou zpět. Jsou jako Israelita, který sbíral více manny, než bylo potřebí k obživě na jeden den. Při sbírání nebeské potravy vypadal asi mnohem pilnější než ostatní; ale přesto každé zrno nad denní potřebu bylo nejen neužitečné, ale mnohem horší než to, protože "zčervivělo". Tak je tomu s křesťanem. Toho, co dostal, musí použít,- musí se sytit Kristem jako předmětem současné potřeby a tato potřeba se mění ve skutečnou službu. Charakter a cesty Boží, vzácnost a krása Kristova a živé hloubky Slova jsou odkryty pouze víře a potřebě. Jen tehdy, upotřebíme-li co nám bylo dáno, můžeme dostat více. Cesta věřícího má být praktickou cestou, a právě zde tak mnozí z nás ztroskotávají. Často vidíme, že ti, kteří jdou v teorii vpřed nejrychleji, jsou v praktické části a zkušenostech nejpomalejší, protože to je dílo spíše rozumu, než srdce a svědomí. Vždy bychom měli mít na paměti, že křesťanství není souhrn názorů, systém dogmat a učení; ne, je to především živá skutečnost, - osobní, praktická; mocná věc, která se zjevuje ve všech událostech a okolnostech denního života, rozlévá svůj posvěcený vliv na celý charakter a praktický život a udílí nebeský tón všem vztahům, do nichž můžeme být Bohem povoláni. Slovem, je tím, co vyplývá ze skutečnosti, že jsme s Kristem spojeni a Jím se obíráme. To je křesťanství. Můžeme mít jasné náhledy, správné pojmy a zdravé zásady, aniž bychom přitom měli obecenství s Ježíšem; ale pravověrné vyznání víry se bez Krista vždy prokáže jako studená, suchá a mrtvá věc.

Křesťanský čtenáři, dbej pozorně toho, abys byl nejen Kristem spasen, ale abys také byl z Něho živ. Učiň Ho denní potravou své duše. Hledej Ho "č a s n ě " a hledej "j e n " Jeho. Jestliže něco upoutává tvoji pozornost, ptej se: "Přinese to mému srdci Krista? Zjeví Ho to mé mysli a přivede mne to blíž k Jeho Osobě?" Jestliže ne, zavrhni to ihned; ano, zavrhni tu věc ihned, i kdyby se ti představovala v nejkrásnějším světle a opírala se o  nejváženější lidské autority. Jestliže skutečně tvým přáním je jít kupředu v životě z Boha, činit duchovní pokroky a pěstovat osobní obecenství s Kristem, tu vážně vybídni své srdce, aby tak učinilo! Učiň Krista svou obvyklou potravou, jdi, sbírej Mannu padající na kapky rosy a syť se jí s chutí zostřenou bdělým chozením s Bohem po této poušti. Kéž tě v tom ve všem hojně posílí Boží bohatá milost skrze Ducha Svatého. +/ /poznámka na str.116/ V naší kapitole máme ještě jeden předmět, o němž se zmíníme, totiž zavedení soboty v souvislosti s mannou a postavením Israele, jak je zde předloženo. Od druhé kapitoly 1.Mojžíšovy knihy až k této kapitole nenalézáme o tomto předmětu žádnou zmínku. To je pozoruhodné. Ábelova oběť, Enochovo chození s Bohem, kázání Noémovo, povolání Abrahamovo spolu s podrobným vypravováním příběhu Izákova, Jákobova a Josefova - to vše je nám sděleno; ale nikde není zmínky o sobotě až do okamžiku, kdy vidíme Israel uznaný jako národ ve spojení s Hospodinem a pod odpovědností z toho vyplývající. Sobota byla přerušena v Eden; a zde ji nalézáme opět  ustanovenou pro Israele v poušti. Ale  žel, člověk nemá srdce pro Boží odpočinek. "Stalo se pak dne sedmého, že vyšli někteří z lidu sbírat, a nenašli. Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: I dokud zpěčovati se budete přikázání Mých ostříhati a zákonů Mých? Viztež, žeť Hospodin vám dal sobotu, a proto On vám dává v den šestý chleba na dva dny. Zůstaňte každý v svém, aniž kdo vycházej z místa svého v den sedmý." /v.27-29/ Bůh chtěl, aby Jeho lid se těšil z blaženého odpočinku s Ním. Chtěl jim dát odpočinek, potravu a osvěžení i na poušti. Ale srdce člověka není nakloněno k tomu, aby odpočinulo s Bohem. Lid si dovedl pamatovat a mluvit o době, kdy v Egyptě " sed á val i nad hrnci masa" /3.v./, ale nedovedl ocenit blaženost sedění ve svých stanech, těšení se s Bohem z "odpočinku svaté soboty" a sycení se přitom nebeskou mannou.

A všimněme si též, že sobota je zde předložena jako dar. - "Hospodin vám d a l sobotu." /29.v./ Dále v této knize ji nalezneme danou jako zákon doprovázený zlořečením a soudem v případě neposlušnosti. Ale ať padlý člověk obdrží výsadu nebo zákon, požehnání nebo zlořečení, všechno je jedno. Jeho přirozenost je zlá. Nemůže s Bohem ani odpočívat, ani pro Něho pracovat. Když Bůh působí a připraví mu odpočinek, nechce na tomto odpočinku mít účast; a když ho Bůh vybízí k činnosti, nechce konat to, co Bůh od něho vyžaduje. Takový je člověk. Nemá srdce pro Boha. Umí použít soboty jako něčeho ke svému vlastnímu vyvýšení nebo jako znamení své vlastní nábožnosti, ale obrátíme- li se k 2.Moj.16, shledáme, že si nedovede cenit B o ž í soboty jako daru, a obrátíme-li se ke 4.Moj.15,32-36, vidíme, že ji nedovede ostříhat jako zákon. Nicméně víme, že sobota, jako i manna, byla předobrazem. Sama o sobě byla skutečným požehnáním - darem milosti z ruky milujícího a milostivého Boha, který chtěl ulehčit námahu a práci země obtížené hříchem tím, že jeden den ze sedmi dal

- - - - - - -

+/ Pozn. ze str 115: Pro čtenáře bude užitečné, když ve spojení

s předmětem manny se obrátí k 6. kapitole ev.Jana a s modlitbou o ní bude uvažovat. Slavnost Fáze byla blízko. Ježíš nasytí zástupy a odchází na horu, aby tam byl sám. Odtud přichází na pomoc Svým učedníkům, kteří jsou v úzkosti na rozbouřených vodách. Potom zjevuje učení o Své Osobě a díle a objasňuje, jak má dát Své tělo za život světa, a že nikdo nemůže mít život, leč by jedl Jeho tělo a pil Jeho krev. Nakonec mluví o Sobě jako o  vystupujícím vzhůru, kde byl před tím a o oživující moci Ducha Svatého. Je to skutečně bohatá a obsažná kapitola, v níž duchovní čtenář nalezne velkou zásobu pravd pro útěchu a vzdělání své duše. k odpočinku. Ať se díváme na ustavení soboty jakkoli, musíme vidět, že je plno bohatého milosrdenství - ať už vzhledem k člověku nebo ke zvířectvu. A ačkoliv křesťané zachovávají "první den týdne", "den Páně", a s ním spojují jeho zvláštní zásady, přece je tu milostivá prozřetelnost stejně pozoruhodná a žádná mysl ovládaná správnými pocity by se ani na okamžik nesnažila překážet takovéto význačné milosti. "Sobota byla učiněna pro člověka", a ačkoliv ji člověk nikdy nezachovával tak, aby to odpovídalo Boží myšlence o ní, nesnižuje to milost, která září z jejího ustanovení, ani ji to nezbavuje hlubokého významu jako předobrazu onoho věčného odpočinku, který zůstává pro lid Boží, nebo jako stínu té lásky, z níž se víra nyní těší v Osobě a díle vzkříšeného Krista. Pisatel těchto řádků nemá úmysl se jakkoli dotýkat milostivého zřízení jednoho dne odpočinku pro lidi a pro stvoření a ještě méně chtít popírat to oddělené místo, jež v Novém Zákoně zaujímá den Páně. Nic není jeho úmyslům vzdálenější. Jako člověk si příliš cení dne odpočinku a jako křesťan se příliš raduje ze dne Páně, než aby mohl napsat nebo říci jedinou slabiku, která by tomu či onomu přinesla újmu. Jen by chtěl žádat čtenáře, aby s nestrannou myslí zvážil na vahách Písma Svatého každý řádek a každý výrok zde uvedený a aby si nevytvářel žádný ostrý úsudek předem.

Dá-li Pán, budeme se tímto předmětem zabývat opět ve svých dalších úvahách. Kéž se naučíme více si cenit odpočinku, který pro nás náš Bůh připravil v Kristu. A těšíme-li se z Něho jako ze svého odpočinku, smíme se Jím sytit jako "skrytou Mannou" /Zj.2,17/ položenou do vnitřní svatyně v síle vzkříšení jako svědectví o tom, co Bůh pro nás vykonal, když ve Své nekonečné milosti přišel na tento svět, abychom mohli před Ním stát podle Kristovy dokonalosti a navěky se mohli sytit z Jeho nevýslovných bohatství.

« Previous chapterNext chapter »