Kapitola 13

Prvorození a slavnost nekvašených chlebů

Charles Henry Mackintosh

První verše této kapitoly nás jasně učí, že osobní oddanost a osobní svatost jsou dva druhy ovoce, které Boží láska způsobuje u těch, kdo jsou jejími šťastnými předměty. Zasvěcení prvorozených a slavnost nekvašených chlebů jsou zde uvedeny v přímé souvislosti s vysvobozením lidu z egyptské země. "Posvěť mi všeho prvorozeného, cožkoli otvírá každý život mezi syny israelskými, tak z lidí jako z hovad, neboť Mé jest. Protož řekl Mojžíš  lidu: Pamatujte na den tento, v kterémž jste vyšli z Egypta, z domu služby /otroctví/; neboť v silné ruce vyvedl vás odsud Hospodin, aniž kdo jez co kvašeného." /2.-3.v./ A dále: "Za sedm dní jísti budeš chleby přesné, dne  pak sedmého slavnost bude Hospodinova. Přesní chlebové jedeni budou za dnů sedm, aniž spatříno bude u tebe co kvašeného, aniž se uhlédá u tebe kvas ve všech končinách tvých." /6.-7.v/

Pak nám je vysvětlen důvod obou těch důležitých ustanovení. "A vypravovati budeš synu svému v ten den, řka: Proto, což mi učinil Hospodin, když jsem vycházel z Egypta." /8.v./ A dále: "A když by se tebe zeptal syn tvůj potom, a řekl: Co jest to? tedy povíš jemu: V ruce silné vyvedl nás Hospodin z Egypta, z domu služebnosti /otroctví/. Neboť když se byl zatvrdil farao a nechtěl nás propustiti, pobil Hospodin všecko prvorozené v zemi egyptské, od prvorozeného z lidí, až do prvorozeného z hovad; i tou příčinou já obětuji Hospodinu všecky samce otvírající život, ale všecko prvorozené ze synů svých vyplacuji." /14.-15.v./ Čím plněji pronikáme skrze moc Ducha Božího do vykoupení, které jest v Kristu Ježíši, tím rozhodnější bude naše oddělení a tím upřímnější bude naše oddanost. Vlastní úsilí o vytvoření takového oddělení nebo oddanosti, dokud člověk nepoznal vykoupení, ukáže se  být naprosto beznadějnou prací. Všechny naše činy musí být konány "proto, co učinil Pán", a ne proto, abychom od Něho něco dostali. Úsilí o dosažení života a pokoje jsou důkazem, že ještě neznáme moci krve, zatímco ryzí ovoce prožitého vykoupení je k chvále Toho, který nás vykoupil. "Neboť milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami ze sebe, darť jest to Boží, ne ze skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté Jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili." /Ef.2,8-10/ Bůh již pro nás připravil cestu dobrých skutků, a nyní nás skrze milost připravuje, abychom po ní chodili. Jen jako spasení můžeme po ní chodit. Kdyby tomu bylo jinak, mohli bychom se chlubit. Ale poněvadž sami nejsme nic než Boží dílo, stejně jako cesta, po níž chodíme, nemáme důvodu se chlubit.

Pravé křesťanství je pouze zjevováním Kristova života, uděleného nám působením Ducha Svatého podle věčných plánů svrchované milosti, a všecky naše činy, které u nás předcházely před udělením tohoto života, jsou pouze "skutky mrtvé", od nichž musí být naše svědomí stejně tak očištěno jako od "skutků zlých". /Žid.9,14/ Výraz "skutky mrtvé" zahrnuje v sobě všechny skutky, které lidé činí se zřejmým úmyslem dosáhnout života. Jestliže někdo hledá život, je naprosto jasné, že ho dosud nedosáhl. Může být v hledání třeba velice upřímný, ale jeho veliká upřímnost tím jasněji dokazuje, že dosud toho života vědomě nedosáhl. Proto všecko, co je činěno za účelem dosažení života, je mrtvý skutek, poněvadž je to učiněno bez života, - bez Kristova života, toho výhradně pravého života, jediného zdroje, odkud mohou plynout dobré skutky. A všimněme si, že tu nejde o "skutky zlé"; nikoho by jistě nenapadlo, že by skrze takové skutky mohl dosáhnout života. Zjistíte naopak, že lidé se stále utíkají ke "skutkům mrtvým", aby utišili své svědomí, které si je vědomo "skutků zlých", zatímco Boží zjevení nás poučuje, že svědomí musí být očištěno od skutků mrtvých i zlých. Také o spravedlnosti čteme, že "jako roucho ohyzdné jsou všecky spravedlnosti naše." /Iz.64,6/ Nepraví se, že pouze všechny naše bezbožnosti jsou jako roucho ohyzdné. To by jistě každý hned připustil. Ale je skutečností, že i to nejlepší ovoce, které jsme schopni nést v podobě nábožnosti a spravedlnosti, je na stránkách věčné pravdy označeno jako "skutky mrtvé" a "roucho  ohyzdné". Právě naše úsilí o dosažení života a každé naše úsilí o spravedlnost jen dokazuje, že jsme mrtví a že jsme zahaleni do ohyzdných rouch. Jen jako ti, kdo už nyní mají věčný život a Boží spravedlnost, můžeme chodit po cestách dobrých skutků, které Bůh připravil. Mrtvé skutky a roucha ohyzdná nestačí, aby se mohly ukázat na takové cestě. Jen "vykoupení Páně" mohou po ní chodit. Jen jako vykoupený lid slavil Israel slavnost nekvašených chlebů a zasvěcoval své prvorozené Hospodinu. 0 tom prvním ustanovení jsme už uvažovali. To druhé ustanovení v sobě také zahrnuje velmi mnohá naučení. Anděl zhoubce procházel egyptskou zemí, aby zahubil všecko prvorozené. Ale israelští prvorození unikli soudu skrze smrt Bohem ustanoveného zástupce. V souhlasu s tím je v této kapitole vidíme jako živé lidi zasvěcené Bohu. Jsouce spaseni krví mají výsadu zasvěcovat svůj vykoupený život Tomu, jenž je vykoupil. Proto jen jako vykoupení měli život. Pouze Boží milost učinila u nich rozdíl a dala jim místo živých lidí v Jeho přítomnosti. V tomto případě jistě nebylo důvodu chlubit se, protože pokud jde o osobní zásluhy nebo osobní cenu, učíme se z této kapitoly, že byli postaveni na jednu úroveň s nečistou a bezcennou věcí. "Každé pak prvorozené osle vyplatíš hovádkem; pakli bys nevyplatil, zlom jemu šíji; každého  také prvorozeného člověka mezi syny svými vyplatíš." /13.v./ Byly dvě skupiny zvířat - čistá a nečistá, a člověk je zde přiřaděn ke skupině druhé. Beránek měl zastoupit zvíře nečisté. Jestliže pak osel neměl být vyplacen, měla mu být zlomena šíje. A tak člověk nevykoupený, -nespasený- , byl uveden na úroveň nečistého zvířete a to dokonce nalézajícího se v takovém stavu, že nic nemohlo být bezcennějšího a nevzhlednějšího. Jak bídný obraz skýtá člověk ve svém přirozeném stavu! Kéž by naše pyšná srdce tomu dovedla více rozumět! Pak bychom se jistě upřímněji radovali z výsady, že jsme byli obmyti od své viny krví Beránka a že navěky jsme zanechali všechnu svoji
ohyzdnost za sebou, v hrobě, kde ležel pohřben náš Ručitel. Kristus byl ten Beránek, čistý, neposkvrněný Beránek; my pak nečistí. le buď za to navěky ctěno Jeho s ničím nesrovnatelné jméno, - On se postavil na naše místo a na kříži byl učiněn hříchem a jako s takovým s Ním bylo zacházeno. To, co my jsme měli vytrpět po celé nesčíslné věky věčnosti, vytrpěl On za nás na zlořečeném dřevě.

Všechno, co patřilo nám, vytrpěl tam na golgatském kříži, abychom se mohli navěky radovat z toho, co patřilo Jemu. Jemu se dostalo toho, co jsme zasloužili my, abychom mohli mít to, co zasloužil On. Ten čistý zaujal na čas místo nečistého, aby nečistý mohl mít navěky místo čistého. A tak ačkoli jsme co do přirozenosti znázorněni odporným obrazem osla se zlomenou šíjí, skrze milost se nalézáme představováni zmrtvýchvstalým a oslaveným Kristem v nebesích. Jak obrovský to rozdíl! Tu všecka sláva člověka leží v prachu a vyvyšuje a zveličuje jen a jen lásku, která nás vykoupila. Všemu pyšnému vychloubání člověka tu jsou zavřena ústa a namísto toho je do nich vložen chvalozpěv Bohu a Beránkovi, který bude zaznívat obrovskými prostorami nebes po věky věků. +/ Jak mocně nás to upomíná na pamětihodná, hluboce závažná slova apoštola v epištole Římanům: "Jestližeť jsme pak zemřeli s Kristem, věřímeť, že spolu s Ním také živi budeme, vědouce, že Kristus, vstav z mrtvých, již více neumírá, smrt nad Ním již více nepanuje. Neboť že umřel, hříchu umřel jednou, že pak jest živ, živ jest Bohu. Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem. Nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem, abyste povolovali jemu v žádostech jeho. Aniž vydávejte oudů svých za odění nepravosti hříchu, ale vydávejte se k službě Bohu, jako byvše mrtví, již živí, a oudy své za odění spravedlnosti Bohu. Neboť hřích nebude panovati nad vámi; +/ Je zajímavé vidět, že podle přirozenosti jsme postaveni do jedné a téže řady s nečistým zvířetem, ale skrze milost jsme spojeni s Kristem, tím neposkvrněným Beránkem. Nemůže být nic nižšího než místo, které nám patří podle naší přirozenosti, - a nemůže být nic vyššího, než co nám patří skrze milost. Podívej se jen na takového osla se zlomenou šíjí: takovou cenu a význam má nevykoupený dosud nespasený člověk. A podívej se jinam, na "drahou krev Krista": - takovou cenu má člověk, jenž byl vykoupen.

"Vám tedy věřícím jest vzácnost". /1.Petr.2,7 -p.p./ To znamená, že všichni, kteří jsou obmyti, mají podíl na Kristově vzácnosti. Protože On je "kámen živý", jsou i oni "kameny živé"; a protože On je "kámen drahý", jsou také oni "kameny drahé". Veškerého života a vzácnosti se jim dostalo od Něho a v Něm. Jsou jako On. Každý kámen v té duchovní budově, ukázané v 1.Petr.2, je drahý, neboť byl koupen za tak vysokou cenu, jakou byla "krev Beránka." Kéž by Boží lid víc a plněji znal své místo a výsady v Kristu! nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí." /Řím.6,8-14/ Jsme nejen vykoupeni z moci smrti a hrobu, ale také spojeni s Ním, jenž nás vykoupil za obrovskou cenu Svého drahého života, abychom mohli v síle Ducha Svatého svůj nový život se všemi jeho silami zasvěcovat Jeho službě, aby tak Jeho vzácné jméno v nás bylo oslaveno podle vůle Boha a Otce našeho.
Ve zbývajících málo verších 13.kapitoly 2.Mojžíšovy knihy je nám podán jímavý, krásný příklad láskyplného ohledu Páně k potřebě Jeho lidu. "Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme." /Ž.103,14/ Když vykoupil Israele a navázal s ním úzký vztah, vzal na Sebe ve Své nevyzpytatelné, neskonalé milosti péči o všechny jejich potřeby i mdloby. Nezáleželo na tom, co byli oni nebo čeho jim bylo třeba, když veliký "JÁ JSEM" byl s  nimi s úplnou, nevyčerpatelnou hlubinou Svého jména. Chystal se vést je z Egypta do Kanaánu a zde Ho vidíme, jak pro ně vybírá vhodnou cestu. "Stalo se pak, když pustil farao lid, že nevedl jich Bůh cestou země  filistinské,ačkoli bližší byla; neboť řekl Bůh: Aby nepykal lid, když by uzřel, an válka nastává, a nevrátili se do Egypta. Ale obvedl lid cestou při moři Rudém." /17.-18.v./ Pán ve Své sklánějící se milosti zařídil vše tak, aby se Jeho lid nemusil hned na počátku putování potkat s těžkými zkouškami, které by byly mohly zmalomyslnět jejich srdce a přimět je k putování zpět. "Cesta pouště" byla mnohem delší; ale Bůh měl v plánu naučit Svůj lid hlubokým a rozmanitým lekcím, kterým se mohli naučit jenom na poušti. "A rozpomínati se budeš na všecku cestu, kterouž tě vedl Hospodin, Bůh tvůj již teď čtyřicet let po poušti, aby ponížil tebe a zkusil tě, aby známé bylo, co jest v srdci tvém, budeš-li ostříhati přikázání Jeho čili nic. I ponížil tě a dopustil na tebe hlad, potom tě krmil mannou, kteréž jsi ty neznal, ani otcové tvoji, aby známé učinil tobě, že ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových, živ bude člověk. Roucho tvé nezvetšelo na tobě, a noha tvá se neodhnetla, již od čtyřiceti let." /5.M.8,2- 4/ Takovým vzácným lekcím by se byli nikdy nemohli naučit "cestou
země filistinské". Tam by se byli mohli naučit, co je to válka, a to hned na začátku svého putování. Ale "cestou pouště" se naučili tomu, co je tělo ve vší své zkaženosti, nevěře a vzpouře. Ale byl tu veliký "JÁ JSEM" s veškerou Svou trpělivou milostí, nechybující moudrostí a neskonalou mocí. Jenom On mohl učinit zadost jejich potřebě, jenom On mohl s takovou trpělivostí otvírat hlubiny lidského srdce. Mít srdce otevřené někde jinde než v přítomnosti neskonalé milosti by mne uvrhlo do beznadějného zoufalství. Srdce člověka není ničím jiným než malým peklem. Jak nezměrné to milosrdenství, že jsme byli vysvobozeni z jeho hrozných hloubek!

"Ach, čím vším jsem dlužen Tobě
za milost, znám každý den...
Pane, dejž, ať v každé době,
milost Tvoje poutá k sobě
pevným poutem srdce mé!"

"Vytáhše tedy ze Sochot, položili se v Etam při kraji pouště. Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu oblakovém, aby je vedl cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jíti mohli. Neodjal sloupu oblakového ve dne, ani ohnivého sloupu v noci od tváři toho lidu." /20.-22.v./ Hospodin nejen vybral cestu pro Svůj lid, nýbrž také sestoupil, aby putoval spolu s nimi a oni Ho mohli poznávat podle svých rozmanitých potřeb. On je nejen bezpečně vyvedl přes hranice Egypta, nýbrž také sestoupil, tak říkajíc ve Svém putovním voze, aby byl jejich společníkem v nejrozmanitějších okolnostech, s nimiž se setkávali na cestě. Byla to Boží milost.
Nebyli pouze vysvobozeni z pece Egypta, aby jim bylo ponecháno na vůli vybrat si cestu do Kanaánu podle svého nejlepšího uvážení - takto s nimi Bůh nejednal. Věděl, že mají před sebou namáhavé a nebezpečné putování, mezi hady a štíry, skrze pasti a těžkosti, přes vyprahlost a prázdnotu pouště. A chvála budiž Jeho jménu! Nechtěl je  nechat jít samotné. Chtěl být jejich společníkem při všech jejich námahách a nebezpečích, ano, "předcházel je". Byl jim vůdcem, slávou a ochranou, aby je vysvobozoval z každé úzkosti a strachu. Žel, že vždy znovu a znovu zarmucovali Nejvyššího zatvrzelostí svých srdcí. Kdyby s Ním byli chodili v pokoře, skromnosti a v plné důvěře v Něho, pak by byla musila jejich cesta od počátku až do konce být stálé vítězství. Poněvadž měli v čele Hospodina, nemohla žádná moc rušit postup jejich putování z Egypta do Kanaánu. Bůh je chtěl provést vším až k cíli a vštípit je na hoře Svého dědictví podle Svého příslibu a podle moci Své pravice. Rovněž tam neměl zůstat ani jediný Kananejský, aby jim pak nebyl trnem v boku. Tak tomu bude, až Hospodin v blížící se již době vztáhne Svou ruku podruhé, aby Svůj lid vysvobodil z moci všech jejich utlačovatelů. Kéž by Pán ten okamžik už urychlil!

« Previous chapterNext chapter »