Kapitola 4

Keř

Charles Henry Mackintosh

Musíme se ještě zdržet na úpatí hory Oreb, "za pouští". Ovzduší toho místa je jistě nejzdravější pro potřeby nového člověka. Jak ostrým způsobem se tu zjevuje na jedné straně nevěra člověka, na druhé straně pak Boží milost bez mezí. "Odpověděl pak Mojžíš, a řekl: Aj, neuvěří mi, ani uposlechnou hlasu mého; neboť řeknou: Neukázalť se tobě Hospodin." /1.v./ Jak nesnadné je přemoci nevěru lidského srdce! Jak těžké je vždy pro člověka důvěřovat Bohu! Jak váhá, namísto aby se směle opřel o jasné Hospodinovo zaslíbení! Lidská přirozenost je schopna podniknout vše možné, jen ne toto. Ta nejubožejší třtina, kterou je vidět, platí u lidí za mnohem důležitější základ, o nějž se důvěra přirozenosti může opřít, než neviditelná "Skála věčná" /Iz.26,4/. Přirozenost se chtivě požene za jakýmkoli potůčkem nebo děravou cisternou stvoření, namísto aby zůstala u neviditelného "Pramene vod živých". /Jer.2,13; 17,13/

Můžeme předpokládat, že Mojžíš již viděl a slyšel dost, aby zanechal všech svých obav. Spalující oheň v keři, který přece neshořel, sklánějící se milost, drahé, zbohacující a hluboce obsažné tituly, Boží pověření a plná jistota o Boží přítomnosti - to vše jistě mělo zapudit jakoukoli bojácnost, a mohlo naplnit srdce pevnou jistotou. Přes to však se Mojžíš dál táže a Bůh - jak zvláštní - na jeho otázky vždy znovu ještě odpovídá! A jak jsme si povšimli, každá nová otázka vyvolává zvláštní novou milost. "Tedy řekl jemu Hospodin: Co jest to v ruce tvé? Odpověděl: Hůl." /2.v./ Pán chtěl upotřebit Mojžíše právě takového jaký byl, a použít toho, co měl Mojžíš právě v ruce. Hůl, s níž ostříhal Jetrovy ovce, měla nyní vysvobodit Boží Israel, trestat kázní egyptskou zemi, razit cestu mořem, aby vykoupený lid Páně mohl přejít, vyvést vodu z tvrdé skály k občerstvení žíznících israelských zástupů na poušti. Bůh používá nejslabšího nástroje, aby provedl Své nejmohutnější cíle. "Hůl", "roh beraní" /Joz.6,5/, "pecen chleba ječmenného", "prázdná báně" /Soudců 7,13.16/, "prak" pastýře /1.Sam.17,50/, slovem cokoli, upotřebí-li toho Bůh, provede vytčený úkol. Lidé si myslívají, že skvělých cílů může být dosaženo pouze zase skvělými prostředky. To však není Boží způsob. Vždyť Bůh může použít jak lezoucího červa, tak i pálícího slunce, stejně tak tykve
jako východního žhoucího větru. /Viz knihu proroka Jonáše./ Ale Mojžíš se měl naučit ještě důležité lekci, a to jak vzhledem k holi, tak i k ruce, která ji měla používat. Mojžíš se měl učit a lid měl být přesvědčen. "I řekl: Vrz ji na zem. I povrhl ji na zem, a obrácena jest v hada, a utíkal Mojžíš před ní. Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou a chyť ho za ocas. Kterýžto vztáhl ruku svou, chytil jej, a obrácen jest v hůl v jeho rukou. Aby věřili, že se ukázal tobě Hospodin, Bůh otců jejich, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." /3.-5.v./ To bylo velmi důležité znamení. Hůl se stala hadem, takže sám Mojžíš před ní utíká. Ale na Hospodinův příkaz uchopil hada za ocas a ten se opět stává holí. Nic nemohlo vhodněji ukázat představu o Satanově moci, která se obrací proti němu samému. Boží cesty nám o tom podávají množství příkladů. Pozoruhodným takovým příkladem je sám Mojžíš. Had je cele pod mocí Kristovou.

Jakmile však dosáhne vrcholu své šílené dráhy, bude uvržen do ohnivého jezera, aby tam sklízel po celou nekončící věčnost ovoce své práce. Ten "starý had", "žalobník" a "protivník" bude věčně drcen pod holí Božího Pomazaného.

"Jaký to konec, až pod Jeho nohu
nepřítel lidí padne poslední!
Halelujah! pak Kristus v Bohu
a Bůh v Kristu - vše ve všem – věčností zní."

"Potom zase řekl jemu Hospodin: Vlož nyní ruku svou za ňadra svá. I vložil ruku svou za ňadra svá a vyňal ji, a aj, ruka jeho byla malomocná, bílá jako sníh. Řekl opět: Vlož ruku svou opět v ňadra svá. Kterýž vložil ruku svou zase v ňadra svá; a vyňal ji z ňader svých, a aj, učiněna jest zase jako jiné tělo jeho." /6.-7.v./ Malomocná ruka a její očištění nám představuje mravní účinek hříchu, ale také způsob, jak se s ním vypořádalo dokonalé Kristovo dílo. Čistá ruka vložená za ňadra se stala malomocnou. A zase malomocná ruka tam vložená je čistou. Malomocenství je velmi dobře známým obrazem hříchu. A hřích byl prvním člověkem do světa uveden a druhým Člověkem
byl odstraněn. "Neboť poněvadž skrze člověka smrt, skrze člověka i vzkříšení z mrtvých". /1.Kor.15,21/ Skrze člověka pád - skrze člověka vykoupení; skrze člověka vina - skrze člověka odpuštění; skrze člověka hřích - skrze člověka spravedlnost; skrze člověka naplněn svět smrtí, skrze člověka smrt odstraněna a svět naplněn životem a slávou. Had tedy bude nejen sám na věky poražen a zahlazen, nýbrž také každá stopa jeho ohavného díla bude vykořeněna a vyhlazena smírčí obětí Toho, který "zjeven jest, aby kazil skutky ďáblovy". /1.Jan.3,8/ "A pakli neuvěří ani těm dvěma znamením a neuposlechnou hlasu tvého, tedy nabereš vody z řeky, a vyliješ ji na zem; a  romění se vody, kteréž vezmeš z řeky, a obrátí se v krev na zemi." /9.v./ To byl hluboce vážný a nanejvýše výmluvný obraz následku odmítnutí sklonit se před Božím svědectvím. Toto znamení mělo být učiněno jenom
v případě, že by byla odmítnuta obě předešlá. Bylo to především znamení pro Israele a pak rána pro Egypt. /Srv. 7,17/

Ale nic z toho nestačí uspokojit Mojžíšovo srdce. "I řekl Mojžíš  Hospodinu: Prosím, Pane, nejsem muž výmluvný, aniž prvé, aniž jakž jsi mluvil s služebníkem svým, neboť zpozdilých úst, a neohbitého jazyku jsem." /10.v./ Jak bídná liknavost! Nic jiného by ji nedovedlo snášet kromě nezměrné Hospodinovy trpělivosti. Jistě, když sám Bůh řekl: "Však budu s tebou" /3,12/, pak to byla spolehlivá jistota naproti jakékoli potřebě nebo těžkosti, která mohla vyvstat. Jestliže bylo třeba výmluvného jazyka, cožpak nestačilo, aby Mojžíš tento problém postavil naproti tomu velikému titulu "JÁ JSEM"? Výmluvnost, moudrost, moc, síla, - jistě, to vše bylo obsaženo v tomto nevyčerpatelném pokladu. "Odpověděl Hospodin: Kdo dal ústa člověku? Aneb kdo může učinit němého, neb hluchého, vidoucího, neb slepého? Zdali ne Já, Hospo din ? Nyní tedy jdi, a Já budu v ústech tvých a naučím tě,
co bys mluviti měl." /11.-12.v./ Jak hluboká, nedostižná a s ničím nesrovnatelná milost! Zajisté důstojné Boha! Kdo je takový jako Pán, náš Bůh, jehož trpělivá milost kráčí přes všechny naše těžkosti a dokazuje, že naprosto stačí na naše nejrozmanitější potřeby a mdlobu. "JÁ PÁN" by vlastně mělo působit, aby navždy přestávala rozumování našich tělesných srdcí. Ale, ach, jak těžké bývá umlčet tato rozumování! Ukazují se vždy znovu a znovu, rušíce náš pokoj a činíce nečest Tomu, který se staví před naši duši, dávaje nám čerpat ze Své všeobsáhlé plnosti podle našich potřeb. Je dobré pamatovat, že máme-li na své straně Pána, pak i naše nedostatky a slabosti se stávají jen příležitostí, aby On mohl viditelně prokazovat Svou milost, i Svou dokonalou trpělivost. Kdyby si toho byl Mojžíš býval vědom, nemusila ho trápit touha po výřečnosti. Apoštol Pavel se naučil říkat: "Nejraději tedy chlubiti se budu nemocemi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova. Protož líbost mám v nemocech, v pohaněních, v nedostatcích, v protivenstvích a v úzkostech pro Krista, neboť když mdlím, tehdy silen jsem." /2.Kor.12,9-
10/ To je jistě řeč někoho, kdo dosáhl vysokého vzdělání v Kristově škole. Je to zkušenost člověka, který by se tím byl příliš netrápil, že nemá výřečný jazyk, protože pro jakoukoli možnou potřebu nalézal odpověď v drahé milosti Pána Ježíše Krista. Znalost této pravdy měla vlastně Mojžíše zbavit jeho ostýchavosti a přílišné bázlivosti. Když ho Pán milostivě ujistil, že bude v jeho ústech, pak to zajisté mělo umlčet otázku souvisící s výřečností.
Učinitel lidských úst má jistě všechnu moc naplnit je, kdykoli je toho třeba, tou nejpodmanivější výřečností. Pro usuzování víry je něco takového zcela prosté, - ale ubohé, pochybující srdce zpravidla vždy mnohem více počítá s obratným jazykem než s Tím, který jej stvořil. Na první pohled se to může zdát velmi podivné, kdybychom sami i ze zkušenosti neznali, z jakého materiálu je složeno naše vlastní přirozené srdce. Toto srdce je neschopné důvěřovat Bohu. Proto dokonce i u Božího lidu se projevuje takový žalostný nedostatek důvěry v živého Boha, když dovolují, aby je třeba už jen malou měrou ovládala přirozenost.

A tak v tomto dalším oddílku vidíme, že Mojžíš stále ještě něco namítá: "I řekl: Pane, pošli, prosím, toho, kteréhož poslati máš." /13.v./ To ve skutečnosti znamenalo, že od sebe odmítá vysokou poctu, maje být jediným Hospodinovým poslem Egyptu a Israeli. Netřeba snad říkat, že Bohem způsobená pokora je nevýslovná milost. "Pokorou vnitř se ozdobte" /1.Petr.5,5/ je Bohem daný předpis. A pokora je jistě nejhezčím šatem, v němž se může ukázat bídný hříšník. Ale nelze nazvat pokorou, jestliže někdo odmítá zaujmout místo, které mu udílí Bůh, nebo nechce-li nastoupit cestu, kterou mu Jeho ruka vyznačila. Že to u Mojžíše nebyla žádná pravá pokora, je
zřejmé ze skutečnosti, že "rozhněval se velmi Hospodin na Mojžíše". Neboť co tu nyní vidíme, není ani skutečná pokora, ale překračuje to i mez pouhé slabosti. Dokud chování Mojžíše mělo ráz přílišné bojácnosti, třebaže už i tak zasloužilo pokárání, nezměrná Boží milost ho snášela a vycházela mu vstříc vždy novými ujištěními. Ale jakmile si osobuje jistý druh nevěry a zpozdilosti srdce, přivolává na sebe spravedlivou Hospodinovu nelibost. A tak Mojžíš namísto aby byl jediným nástrojem v díle svědectví a vysvobození, musí se o toto místo dělit s další osobou.

Snad nic nepůsobí takovou nečest Bohu a nám není nebezpečnější než falešná pokora. Odmítáme-li zaujmout místo, které nám Boží milost uděluje, pod záminkou, že nemáme určité schopnosti a kvality, pak to není pokora. Neboť kdybychom uspokojovali svá svědomí tím, že takové schopnosti a kvality máme, považovali bychom se za oprávněné takové místo zaujmout. Jestliže by např. Mojžíš měl takovou míru výřečnosti, jakou považoval za nutnou k splnění své služby, byl by jistě bez otálení hotov jít. Nyní však se vynořuje otázka, jak mnoho té výřečnosti potřeboval, aby byl vystrojen ke svému poslání.

Odpovědí je: bez Boha by nebyla platná žádná míra lidské výmluvnosti. Ale s Bohem i pouhý koktal by se osvědčil jako zdatný služebník. Toto je velice praktická pravda. Nevěra není žádná pokora, ale veskrze jen pýcha. Ona odmítá věřit, protože v sobě nenalézá žádný důvod, proč by měla věřit. Proto je pýcha tolik závažnou věcí. Mluvíli Bůh, a já odmítám na základě něčeho v sobě věřit, činím Ho lhářem. /1.Jan.5,10/ Oznamuje-li Bůh Svoji lásku a já odmítám věřit, protože si myslím, že pro ni nejsem dost důstojným předmětem, činím Ho lhářem a dávám najevo vrozenou pýchu svého srdce. Už pouhé pomyšlení, že bych si zasloužil něčeho lepšího než té nejhlubší jámy
v pekle, jen ukazuje, v jak hluboké nevědomosti vězím o svém vlastním stavu i v nevědomosti o Božích požadavcích. A odmítne-li někdo zaujmout místo, které mu přiznává spásu, již mu přináší Boží láska na základě dokonaného Kristova díla, činí Boha lhářem a činí hrubou neúctu oběti kříže. Boží láska plyne volně, sama od sebe. Není způsobena mými zásluhami, nýbrž mojí ubohostí a bídou. Rovněž tu nejde o to, jaké místo si zasluhuji, ale o to, jaké si zasluhuje Kristus. Kristus zaujal na kříži místo hříšníka, aby hříšník mohl spolu s Ním sdílet Jeho místo ve slávě. Kristu se dostalo toho, co zasloužil hříšník, aby hříšník mohl mít účast na slávě, kterou zasluhuje Kristus. Takže naše "já" je úplně odsunuto, a toto je pravá pokora. Nikdo nemůže být opravdu pokorný, dokud nedosáhl té nebeské stránky kříže - tam ale nalézá život z Boha, Boží spravedlnost a Boží přízeň.  Takový člověk navždy skoncoval s sebou a nehledá už v sobě žádnou dobrotu nebo spravedlnost a žije z přebohaté knížecí hojnosti někoho jiného. Je vnitřně, mravně připraven vpadnout v to zvučné volání,
jímž bude na věky věků zaznívat obrovská klenba nebes: "Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu Svému dej čest." /Ž.115,1/

Ale nebylo by vhodné, abychom se ještě déle zdržovali u chyb a nedostatků tak poctěného služebníka, jakým byl Mojžíš, o němž čteme, že byl "věrný v celém domě Jeho, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti." /Žid.3,5/ Ale ačkoli bychom při těch chybách neměli prodlévat s pocitem jakési samolibosti, namlouvajíce si, že my bychom si v jeho situaci počínali jinak, přesto bychom si měli z takových věcí brát svaté a nám tolik potřebné naučení, uložené v nich zřejmě pro nás. Měli bychom se na nich učit odsuzovat sebe, více důvěřovat Bohu a odstavovat naše "já", aby Bůh mohl působit v nás a v náš prospěch. V tom je tajemství pravé síly. Poznamenali jsme už, že Mojžíš se připravil o důstojenství být jediným Hospodinovým nástrojem v tom slavném díle, které On chtěl právě vykonat. Ale to nebylo vše. "A rozhněvav se velmi Hospodin na Mojžíše, řekl: Zdaliž nemáš Arona bratra svého z pokolení Lévi? Vím, že on výmluvný jest; ano aj, sám vyjde v cestu tobě, a vida tebe, radovati se bude v srdci svém. Ty mluviti budeš k něm u, a vložíš slova v ústa jeh o, a já budu v ústech tvých a v ústech jeho; a naučím vás, co byste měli činiti. A on mluviti bude za tebe k lidu; a bude tobě on za ústa, a ty budeš jemu za Boha. Hůl pak tuto vezmeš v ruku svou, kterouž činiti budeš ta znamení." /4.kap.14-17/ Toto místo je pravým zlatým dolem velice cenných praktických naučení. Všimli jsme si Mojžíšovy bojácnosti a váhání přes rozmanitá zaslíbení a ujištění, která mu projevila Boží milost. A nyní ačkoli nezískal na skutečné síle, ačkoli v jedněch
ústech nebylo více ráznosti a zdatnosti než v druhých ústech, ačkoli je to nakonec zase jen Mojžíš, jenž má mluvit, třebaže k Aronovi - Mojžíš je hotov jít, když je ujištěn, že bude mít po boku a k spolupráci právě tak ubohého a chatrného smrtelníka, jakým byl sám, zatímco nechtěl jít, když byl vždy znovu a znovu ujišťován, že s ním bude Hospodin. Milý čtenáři! Zda to není pro nás neklamné zrcadlo, kde ty i já smíme vidět pravý obraz svého srdce? Jistě, býváme pohotovější důvěřovat více komukoli jinému než živému Bohu. Vydáváme se se smělou rozhodností na cestu, cítíme-li mravní podporu a účast stejně ubohého a chatrného smrtelníka jako jsme sami, zatímco kolísáme, váháme a činíme námitky, třebaže máme ujištění, že Pán bude s námi a že síla Jeho všemohoucího ramene nás bude podpírat. To by nás mělo před Ním hluboce pokořovat a měli bychom se snažit lépe Ho znát a proto plněji Mu důvěřovat, ano, chodit pevnějším krokem jako lid, jehož jediným zdrojem pomoci a síly i podílem jest On. Není ovšem pochyby, že je velice cenné, smíme-li se těšit společnosti některého bratra, - "lépeť jest dvěma než jednomu" /Kaz.4,9/ - ať v práci, nebo v odpočinku anebo v boji. Když Pán Ježíš vysílal Své učedníky, "poslal je po dvou" /Jan 10,1/ Společenství je vždy lepší než osamocenost. Jestliže však naše osobní obeznámenost s Bohem a zakoušení Jeho přítomnosti nejsou takové, abychom, je-li toho třeba, byli schopni jít sami, zjistíme, že přítomnost bratra nám bude málo platná. Zdali není zvláštní, že právě Aron, jehož doprovod se zdál tolik uspokojovat Mojžíše, to byl, jenž později zhotovil zlaté tele? /2.M.32,21/ Zajisté, často se stává, že se právě ta osoba, jejíž přítomnost pokládáme za nezbytnou pro zdařilý vývoj a osobní úspěchy, stane později našemu srdci příčinou velikých starostí. Kéž bychom si toho vždy byli vědomi! Mojžíš tedy konečně souhlasí a chce jít. Ale dříve než je cele vystrojen k dílu, musí projít jinou hlubokou zkouškou,- Boží ruka musí na jeho přirozenost napsat rozsudek smrti. Tam "za pouští" se naučil mnohým velice důležitým věcem, ale "na cestě v hospodě" /24.v./ se má nyní naučit ještě hlubší lekci. Není lehkou věcí být služebníkem Páně. Žádná obvyklá výchova nemůže člověka učinit způsobilým pro takové postavení.

Vlastní přirozenost musí být uvedena v smrt a tam držena. "Ale sami v sobě jsme měli rozsudek smrti, a to proto, abychom nedoufali v sebe, nýbrž v Boha, který křísí mrtvé." /2.K.1,9 novější př./ Každý služebník, jehož služba má býti požehnaná, musí být do jisté míry obeznámen s touto skutečností. Také Mojžíš musil tuto pravdu poznat z vlastní zkušenosti, dříve než byl vnitřně uzpůsoben ke službě. Hotoví se přinést k uším faraonovým ono hluboce vážné poselství: "Toto praví Hospodin; Syn Můj, prvorozený Můj jest Israel. I řekl jsem tobě: Propusť syna Mého, ať slouží Mi; a nechtěl jsi ho propustiti. Aj, já zabiji syna tvého, prvorozeného tvého." /22-23.v./ Takové
mělo být jeho poselství faraonovi,- poselství smrti, poselství soudu. Současně v téže době však jeho poselství bylo Israeli poselstvím života a spasení. Ale pamatujme vždy, že ten muž, který má mluvit na Božím místě o smrti a soudu, o životě a spasení, musí dříve, než to může činit, sám porozumět těmto pravdám a na vlastní duši zakusit jejich moc. Tak tomu tedy bylo i s Mojžíšem. Viděli jsme ho již na samém počátku obrazně na místě smrti. Ale to bylo něco úplně jiného, než když tu má sám na své vlastní osobě zakusit smrt. Proto čteme: "I stalo se, když byl Mojžíš na cestě v hospodě, že se obořil na něj Hospodin, a hledal ho usmrtiti. Tedy vzala Zefora nůž ostrý, a obřezala neobřízku syna svého, kteroužto vrhla k nohám jeho, řkuci: Zajisté ženich krví jsi mi. I nechal ho. Ona pak nazvala ho tehdáž ženichem krví pro obřezání." /24.-26.v./ Tento oddílek nás uvádí do hlubokého tajemství v Mojžíšově osobním a domácím životě. Je naprosto jasné, že srdce Zefory se až dosud zdráhalo použít nože a uplatnit ho na to, co bylo opředeno láskou a city její přirozenosti. Vyhýbala se onomu znamení, jímž muselo být označeno tělo hříchu každého příslušníka Božího Israele. Neuvědomovala si, že její svazek s Mojžíšem v sobě zahrnoval smrt přirozenosti. Couvala před křížem. To bylo naprosto přirozené. Ale Mojžíš jí v té věci povoloval. A to
nám objasňuje onen tajuplný výjev "v hospodě". Bude-li se Zefora zdráhat obřezat svého syna, Hospodin vztáhne ruku na jejího muže, a bude-li chtít Mojžíš šetřit city své manželky, Hospodin ho bude "hledat usmrtit". Na přirozenost musí být napsán rozsudek smrti. Budeme-li se tomu chtít nějak vyhnout, setkáme se s tím jinak. Poznamenali jsme už, že Zefora je poučným, krásným obrazem Církve. Byla spjata s Mojžíšem v době jeho zavržení. A z právě citovaného místa se učíme, že Církev je povolána znát Krista jako Toho, s Nímž je spjata "krví". Jest její výsadou pít z Jeho kalicha, a být pokřtěna Jeho křtem. Jsouc s Ním ukřižována, je připodobněna Jeho
smrti: aby mrtvila své údy, jež jsou na zemi, aby každodenně brala na sebe kříž a následovala Ho. Její spojení s Kristem je založeno na krvi, a zjevování moci tohoto svazku s sebou nutně nese smrt přirozenosti.
"A v Něm jste doplněni, kterýž jest hlava všeho knížatstva i mocnosti, v Němž i obřezáni jste obřezáním ne rukou učiněným, svlékše tělo hříchu v obřezání Krista, pohřbeni jsouce s Ním v křtu, skrze kterýžto i spolu s Ním z mrtvých vstali jste skrze víru, jíž jste došli z mocnosti Boží, kterýž vzkřísil Jej z mrtvých." /Kol.2,10-12/

Takové je učení o místě Církve s Kristem, - učení plné největších výsad pro Církev i pro každý její úd. Nalézáme tu slovem vše: dokonalé odpuštění hříchů, Boží spravedlnost, plné přijetí, věčnou bezpečnost, plné obecenství s Kristem v celé Jeho slávě. "V Něm jste dokonáni." Zajisté, v tom jest zahrnuto vše. Mohlo by být ještě něco přidáno takovému, kdo je "dokonán"? Mohla by to být "filosofie", "moudrost světa", "lidské podání", "živly světa", "pokrmy, nápoje, svátky, novměsíce nebo soboty"? /Srv. Kol.2,8 a 2,16/ "Nedotýkej se" toho, "neokoušej" ono, "neobírej se" tím, "přikázání a učení lidská", "dny a měsíce, časy i léta" /Kol.2,21-22; Gal.4,10/ - mohla
by některá z těch věcí anebo všechny dohromady přidat byť jen tečku tomu, o němž Bůh prohlašuje, že je "dokonán"? Stejně tak bychom se mohli tázat, zda po skončení oněch šesti dní, kdy Bůh dokonal slavné
dílo stvoření, se člověk mohl odvážit vztáhnout ruku a posledním dotykem dokonat to, o čem Bůh prohlásil, že to bylo "velmi dobré"? Nesmíme ovšem nikdy pohlížet na stav dokonanosti jako na něco, čeho máme teprve dosáhnout, - jako na něco, k čemu jsme dosud nedošli a oč musíme všemožně usilovat, o čem nemůžeme být jisti, že to máme, dokud nebudeme ležet na smrtelném loži, anebo stát před soudnou stolicí Krista. Tato dokonanost patří i tomu nejslabšímu, nejnezkušenějšímu, nejméně vzdělanému Božímu dítěti. I ten nejslabší svatý je zahrnut v onom apoštolském "vy". Všechen Boží lid je "dokonán" v Kristu. Apoštol neříká: budete, ani: možná budete, nebo: doufejte, že budete, popřípadě: proste, abyste mohli být. Nikoli, apoštol skrze Ducha Svatého naprosto jasně a jednoznačně tvrdí: "v Něm jste dokonáni". To je správné křesťanovo východisko. Jestliže tedy člověk to, co Bůh určil za východisko, učiní svým cílem, bude vše zkřiveno a převráceno.

Ale tu se někdo zeptá: cožpak nemáme žádný hřích, žádné chyby, žádnou nedokonalost? Zcela určitě! "Pakli díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není." /1.Jan.1,8/ Máme hřích v sobě, ale nemáme žádný hřích na sobě. A dále naše postavení není už v našem "já", nýbrž v Kristu. Ano, "v Něm" jsme "dokonáni". Bůh vidí věřícího v Kristu, s Kristem a jako Krista. Takové jest jeho neproměnné, věčné postavení. "Tělo hříchu" je "svlečeno v obřezání Krista". Věřící není v těle, třebaže tělo jest ještě v něm. Je spojen s Kristem v moci nového a nikdy nekončícího života a tento život je nerozlučně spjat s Boží spravedlností; v ní věřící stojí před Bohem.
Pán Ježíš odstranil všechno, co bylo proti věřícímu a přivedl ho do Boží blízkosti, do téže přízně, jíž  se sám těší. Slovem: Kristus jest jeho spravedlností. Tím je jakákoli otázka vyřízena, každá námitka zodpověděna, každá pochybnost umlčena. "I ten, kterýž posvěcuje, i ti, kteříž posvěceni bývají, z jednoho jsou všickni." /Žid.2,11/ Uvedené pořadí pravd vyplynulo z hluboce zajímavého obrazu ukázaného nám ve svazku Mojžíše se Zeforou. Rozloučíme se na čas s oním místem "za pouští", i když se nechceme rozloučit s jeho hlubokými naučeními a svatými zážitky, tak důležitými pro každého Kristova služebníka a pro každého posla živého Boha. Každý, kdo chce být zdatným služebníkem – ať už v důležitém díle evangelizace nebo v rozmanitých službách Božího domu, jenž jest Církev - si musí hluboce vštípit naučení, jichž se dostalo Mojžíšovi na úpatí hory Oreb a "na cestě v hospodě".

Kdyby byly tyto věci náležitě uskutečňovány, neměli bychom tak mnoho běžících, kteří nebyli posláni, tak mnoho těch, kdo se ženou na pole služby, k níž nikdy nebyli určeni. Kéž by se každý, kdo povstává, aby kázal, učil, napomínal, anebo vůbec aby nějak sloužil, opravdu vážně přesvědčil, zda ho vystrojil, vyučil a poslal Bůh. Není-li tomu tak, nebude jeho dílo ani Bohem uznáno, ani nebude lidem k požehnání, a čím dříve přestane, tím lépe pro něho samého i pro ty, jimž ukládal těžkou povinnost ho poslouchat. Ani lidmi zřízená, ani samozvolená služba se nikdy nehodí pro svatá místa Boží Církve. Všichni musí být Bohem vystrojeni, vyučeni a vysláni. "Řekl také Hospodin Aronovi: Jdi vstříc Mojžíšovi na poušť. I šel a potkal se s ním na hoře Boží, a políbil ho. A vypravoval Mojžíš Aronovi všecka slova Hospodinova, kterýž ho poslal, i o všech znameních, kteráž přikázal jemu." /27.-28.v./ Jak krásný to výjev - výjev bratrské lásky a spojení, výjev, jenž je v příkrém rozporu k různým výjevům, k nimž později došlo v životě obou těchto mužů na poušti. Čtyřicet let pobytu na poušti jistě působí veliké změny u lidí
i u věcí. Přesto jak vzácné je prodlévat u nejprvnějších dnů v životě některého křesťana, dříve než tvrdé skutečnosti života na poušti nějak zarazí proud vroucích, šlechetných srdečných citů, - dříve než klam, zkaženost a pokrytectví téměř vysuší zdroje srdečné důvěry a vystaví celou bytost mrazícím účinkům podezíravosti. A že k takovým výsledkům v řadě případů i po létech zkušenosti došlo, je, žel, až příliš pravdou. Šťasten každý, jemuž byly otevřeny oči, aby viděl lidskou přirozenost v jasnějším světle, než jaké poskytuje tento svět; a přesto smí sloužit svému pokolení s mocí té milosti, která proudí z Božího srdce. Kdopak kdy poznal hlubiny a zákoutí lidského srdce tak, jak je zná Ježíš? "On znal všecky. Aniž potřeboval, aby kdo svědectví vydával o člověku; neboť On věděl, co by bylo v člověku." /Jan 2,24-25/ Znal člověka tak dobře, že se mu nemohl svěřit. Nemohl potvrzovat vyznání člověka ani schvalovat jeho nároky. A přece, kdo byl tak plný milosti a dobroty jako On? Kdo tak milující, tak citlivý, tak soucitný, kdo měl tak hlubokou účast? Se srdcem, které rozumělo všemu, měl dokonalé pochopení, účast a cítění pro každého. Ačkoli dokonale znal ničemnost lidského srdce, nezpůsobilo to nikterak, že potřeby lidí mu byly cizí. "Chodil dobře čině." Proč? Bylo to snad proto, že se domníval, že všichni, kdo Ho obklopovali, to mysleli opravdově? Nikoli, ale protože "Bůh s Ním byl". /Skut.10,38/ Toto je náš příklad. Řiďme se jím, i když, činíce to, budeme nuceni šlapat po svém "já" na každém kroku cesty. Kdo by toužil po takové moudrosti, přirozené známosti a zkušenosti, která přivádí lidi jen k tomu, že se skrývají v ohradách bezcitného sobectví, odkud hledí na každého člověka temným podezíravým pohledem? Jistěže takový výsledek by nikdy nemohl plynout z té nebeské, dobré přirozenosti. Bůh udílí moudrost. Ale není to moudrost, která zamyká srdce před každým úpěnlivým voláním lidské potřeby a bídy. Bůh dává známost přirozenosti. Ale není to známost, která působí, abychom se honili se sobeckou chtivostí za tím, o čem mylně tvrdíme, že to je "naše". Bůh dává zkušenost. Ale není to zkušenost, která vede k podezírání kohokoli jiného jenom ne sebe. Jestliže se
ubírám v Ježíšových šlépějích, jestliže mnou proniká a na mně se pak projevuje Jeho mysl, jestliže mohu říci: "Mně zajisté živu býti jest Kristus" /Filip.1,21/, pak třebaže chodím tímto světem a vím, co je svět, třebaže potkávám lidi a vím, co od nich mohu čekat, zjevuji uprostřed toho všeho Kristovu milost. Vše, co mne přivádí do pohybu a vede k činům, i všechny podněty, které na mne působí - všechno to je nahoře, tam, kde je On, kterýž "včera i dnes tentýž jest, i na věky." /Žid.13,8/ To podpíralo srdce toho milého a poctěného služebníka, jehož příběh, ačkoli tak dávný, nám už poskytl tolik hlubokých a důkladných naučení. To ho provádělo těžce zkušujícími a měnícími se scénami v jeho životě na poušti. A smíme docela dobře tvrdit, že nakonec i po čtyřiceti létech zkoušek a bojů Mojžíš mohl, stoje na hoře Hor, obejmout svého bratra stejně vřele, jako když se poprvé setkali
"na hoře Boží". Ovšemže obě ty příležitosti se navzájem velice lišily. Na "hoře Boží" se setkali a objali, a zahájili společně práci, k níž je Bůh určil a vyslal. Na "hoře Hor" se setkali na Hospodinův příkaz, aby Mojžíš sňal se svého bratra jeho kněžská roucha a viděl ho, jak je připojen k otcům pro přestoupení, jehož se rovněž sám zúčastnil. /Jak je to slavnostně vážné! Jak vážně to k nám mluví!/ Okolnosti se mění; lidé se mohou od sebe odvracet, ale u Boha "není proměnění, ani stínu z obrácení." /Jak.1,17/ "Tedy šel Mojžíš s Aronem, a shromáždili všecky starší synů israelských. I mluvil Aron všecka slova, kteráž byl mluvil Hospodin k Mojžíšovi, a činil znamení před  očima lidu. A uvěřil lid, když uslyšeli, že navštívil Hospodin syny israelské, a že viděl soužení jejich. A sklonivše se, poklonu učinili." /29.-31.v./ Když Bůh působí, musí jít z cesty jakákoli překážka.

Mojžíš řekl: "Aj, neuvěří mi." Ale nešlo o to, zda uvěří jemu, nýbrž zda uvěří Bohu. Je-li člověk schopen dívat se na sebe jen jako na Božího posla, bude klidné mysli, jak bude jeho poselství přijato. Nesmí si dát vzít nic ze své citlivé, láskyplné péče o ty, k nimž mluví. Právě naopak. Chrání ho to před přílišnou úzkostlivostí mysli, která může vést jen k tomu, že je učiněn neschopným k tichému, důstojnému, pevnému a stálému svědectví. Boží posel by si měl vždy být vědom toho, čí poselství nese. Když se Zachariáš otázal anděla: "Po čem to poznám?", byl snad anděl takovou otázkou zneklidněn? Ani trochu. Jeho klidnou, důstojnou odpovědí bylo: "Jáť jsem Gabriel, kterýž stojím před obličejem Božím, a poslán jsem, abych mluvil s tebou, a tyto věci veselé tobě zvěstoval." /Luk.1,18-19/ Anděl stojí před pochybujícím smrtelníkem s plným a pevným vědomím o důstojenství svěřeného poselství. Je to, jakoby chtěl říci: "Jak můžeš pochybovat, právě když byl vyslán jeden posel ze svatyně Velebnosti na výsostech? Tak by se měl každý Boží posel ubírat cestou vpřed a s takovou myslí vyřizovat své poselství.

« Previous chapterNext chapter »