Kapitola 1

"I umřel Josef a všichni bratři jeho"

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

Několik Slov Čtenáři

V Epištole Efezským čteme, že Kristus "vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně, a dal dary lidem... pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova." /4.k., 8. a 12.v./ Tyto dary dal Bůh skrze Ducha Svatého k prospěchu v š e c h Božích dětí, které tvoří tělo Kristovo. V průběhu minulého století nastalo v křesťanstvu působením Ducha Svatého všeobecné probuzení. Mnozí z věřících si uvědomili svou zodpovědnost před Bohem i před lidmi. Na základě zevrubného zpytování Písem byly znovu oživeny pravdy, dobře známé křesťanům Církve na počátku, jako pravda o brzském příchodu Krista pro Církev, pravda o jednotě Jeho těla a další. Jedním z nástrojů, které k tomu Bůh použil, byl Charles Henry MACKINTOSH, autor této knihy. Narodil se v říjnu r.1820 v Irsku, v Glenmalure Barracks /hrabství Wicklow/. Již jako 18ti letý mladík prožil duchovní probuzení prostřednictvím dopisů, které mu po svém obrácení posílala jeho sestra. 0 něco později dosáhl pokoje s Bohem, k čemuž Bůh použil zvláště spisu J.N. Darbyho "Působení Ducha Svatého" a t o zejména uvedeného tam tvrzení, že "to je Kristovo dílo pronás a nikoli Jeho dílo vnás , jež nám způsobuje pokoj."

Celý jeho život po obrácení až do odejití k Pánu /2.11. 1896/ byl naplněn pilným studiem Písma, prací na veřejnosti a hlavně literární činností. První práce C.H. Mackintoshe, traktát "Pokoj Boží", vyšla r.1843, rukopis posledního díla, "Bůh pokoje" odeslal vydavateli několik měsíců před smrtí. Předložená kniha, "Poznámky k 2.Mojžíšově knize", vyšla v 3.vydání v angličtině r.1862. Předmluvu k ní napsal současník C.H. Mackintosh, Andrew Miller.

Z ostatních větších spisů C.H. Mackintoshe jsou zvláště známé "Poznámky o 1., 3 . , 4 . a 5. Mojžíšově knize", "Ty a dům tvůj aneb křesťan doma", "Myšlenky o večeři Páně", "Praktické úvahy o životě a době Eliáše Tesbitského", "Život a doba Davida", "Všedostatečnost Krista", "Job a jeho přátelé", "Nerovné jho", "Přednášky o příchodu Páně", "Muž Boží", "Boží Církev aneb všedostatečnost Ježíšova jména", "Přednášky o evangelizaci", "Živý Bůh a živá víra", "Co je to obrácení?", "Veliké poslání", "Biblické prozkoumání pravé povahy soboty, zákona a křesťanské služby", "Dnes a potom aneb časnost a věčnost", "Jozafat", "Život a doba Joziáše", "Povolání Bohem", "Gedeon a jeho druhové", "Rozhodnost proKrista", "Galgala", "Křesťan, jeho postavení a práce", "Služba Krista v minulosti, přítomnosti a budoucnosti", "Modlitba a modlitební shromáždění", "Šimon Petr - jeho život a čemu se z něho učíme", "Historie pokolení Lévi", "Radostné zvěsti", "Služba smíření", "Tři kříže", "Bethanie", "Jericho a Achor" aj. Spisy C.H. Mackintoshe jsou v mnohatisícových nákladech vydávány ve stále nových vydáních a rozšířeny v nejrůznějších jazycích po celém světě. Vzdor požehnání, které tyto spisy přinesly již mnohým křesťanům, je třeba poznamenat, že nemohou n a hradit osobní studiu m Písma svatého s modlitbou . Naopak je třeba myšlenky uvedené i v předložené knize přijímat jen po bedlivém srovnávání s Písmy. Povzbuzující příklad nám podává Bůh v křesťanech z Berie, kteří byli "udatnější než Tessalonitští, kteříž přijali slovo Boží se vší
chtivostí, na každý den rozvažujíce Písma, tak-l i by ty věci byl y".
/Sk.17,11/

"A vedl je po cestě přímé." Ž.107,7.
Předmluva ke 3. vydání.

Pisatel je nucen doprovodit vyjití nového vydání tohoto svazku několika řádky díků Pánu za Jeho milost, že použil jej, tak slabého nástroje, k podpoře Své pravdy a ke vzdělání Svého lidu. Budiž za to chváleno a ctěno Jeho jméno. ON pomocí knihy nebo traktátu provádí Své milostiplné cíle. Ano, On je mocen odít duchovní mocí ty stránky a oddílky, které by se nám mohly zdát zbytečné nebo neúčinné. Kéž by se dále přiznával k této službě a žehnal jí k zvelebení Svého slavného jména.
C. H. M.

Úvod.

V rukopisu a v kartáčových otiscích jsou už ukončeny úvahy o hluboce poučné a velice zajímavé knize Božího slova - 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE. Význačné místo v ní zaujímá vykoupení skrze krev. Z toho pak plynula mnohá Boží milosrdenství vůči Jeho vykoupenému lidu, rozvíjení Boží moci, trpělivost Jeho lásky a bohatství Jeho milosti. Ona veliká otázka poměru Israele k Bohu byla vyřízena krví beránka. Ta úplně změnila jejich postavení. Israel za veřejemi dveří, skropenými krví, byl Božím vykoupeným, za krev koupeným lidem. Poněvadž Bůh byl svatý a Israel ve stavu provinilosti, nemohlo mezi oběma existovat žádné radostné spojení, dokud nebyl proveden soud. Hřích musel být odsouzen. Mezi Bohem a člověkem byl kdysi blahý, přátelský poměr, protože člověk byl ve stavu nevinnosti. Ale pronikl hřích a přeťal to spojení. Jestliže mělo dojít k smíření, musel být úplně vyjádřen Boží mravní soud nad hříchem. Život můžeme mít jenom skrze smrt. Bůh je svatý, a musí hřích soudit. Odsoudil hřích při spasení hříšníka. Plným, dokonalým vyjádřením toho je kříž.

V předobrazu to byla ona veliká otázka "čtrnáctého dne prvního měsíce k večeru", totiž: jak může Bůh vyprostit ze soudu a přijmout do Své láskyplné péče ty, které Jeho svat ost odsuzuje ? Na tuto velice vážnou otázku byla jenom jedna odpověď, jež mohla uspokojit požadavky Boží svatosti, a tou byla krev Beránka, kterého On sám opatřil. "Když uzřím krev, pominu vás."

Tak byla vyřešena ona prvořadě důležitá otázka. Šlo o život nebo o smrt, o vysvobození nebo odsouzení. Veřeje skropené krví byly dokonalou Boží odpovědí na všechny požadavky svatosti a na jakoukoli potřebu israelského lidu. Tím bylo vše zařízeno. Bůh byl oslaven, hřích odsouzen a odstraněn a Israel spasen skrze krev beránka. Jak požehnaná to pravda! Israel tu měl pokoj s Bohem, byl pod Jeho ochranou coby spasený a šťastný lid, třebaže se ještě nalézal v Egyptě - v zemi smrti a soudu. Božím pevným zám ě re m bylo pak vysvobodit Israel - vzácný to předobraz dokonalého bezpečí, v němž jsou všichni, kdo se svěřili krvi Krista! Israelští jedli v bezpečí a
pokoji beránka pečeného ohněm, když "o půlnoci pobil Hospodin všecko prvorozené v zemi egyptské, od prvorozeného faraonova, kterýž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného vězně, kterýž byl v žaláři, i všecko prvorozené hovad. Tedy vstal farao noci té, a všichni služebníci jeho i všichni Egyptští, a vzešel křik veliký v Egyptě; neboť žádného nebylo domu, v němž by nebylo něčeho mrtvého." /12,29- 30/ "U synů však israelských nikdež nehne pes jazykem svým, ovšem pak ani člověk ani hovado, abyste věděli, že rozdíl učinil Hospodin mezi Egyptskými a Israelskými." /ll,7/

Ale někdo se snad zeptá: proč byl ten rozdíl? Vždyť přece Israelští byli právě tak hříšníci jako Egypťané. Jistě, v tomto smyslu mezi nimi "nebylo rozdílu". Ale Boží soud nad hříchem byl předobrazně ukázán ve smrti toho beránka bez poskvrny. Krev "nade dveřmi a na obou veřejích" byla toho důkazem. Mocnou řečí mluvila o tom, že tu byl zabit beránek, vězeň vyveden na svobodu, spravedlnosti učiněno zadost a že nadešla hodina úplného vysvobození" Israele. Byla to krev, jež způ - sobila onen rozdíl, jiného nic; "všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží" /Řím.3.23/

Ale ovšem jaký to byl rozdíl! Jedni v bezpečné Boží ochraně před mečem soudu, druzí proti němu bezbranní a jím skoseni! Jedni se sytili vším, co jim opatřila přehojná milost, - druzí byli donuceni okusit hořkost kalicha hněvu! Anděl zhoubce vkročil do každého domu po celé egyptské zemi, který nebyl skropen krví. Padl stejně faraonův prvorozený na trůně jako prvorozený vězně, jenž byl v žaláři. Před mečem neochránilo ani postavení, ani věk nebo povaha. Skončila doba dlouhého Božího shovívání a nadešla hodina Jeho soudu. Anděl smrti se v té temné, děsné noci řídil jen jednou věcí: KDE NENÍ KREV, NENÍ SPASENÍ! Milý čtenáři! Toto dnes platí stejně plně, jako to platilo tenkrát! Kde není krev, tam není spasení, - "bez krve vylití nebývá odpuštění vin." /Žid.9,22/ Může být nějaká otázka pro tebe stejně  důležitá jako tato: jsem chráněn a přikryt krví Ježíše? Ach, utekl ses' již pod ochranu té na Golgatě prolité krve? Tam byl "Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus". /1.Kor.5,7/

Jeho krev je ukázána jako ona, jíž bylo kropeno na "slitovnici". Ano, tam Boží oko vždy vidí krev našeho pravého velikonočního Beránka. Věříš v tu drahou krev? I když si třeba uvědomuješ svou vinu, můžeš opravdu říci: to je má jediná skrýše, na krvi Krista prolité i za mne závisí všechno!? Pak smíš být kliden a jist, že jsi v dokonalém bezpečí - že jsi věčně spasen. Máš k tomu jako potvrzení vlastní Boží výrok: "Když uzřím krev, pominu vás." /2.M.12,13/ - "Máme vykoupení skrze krev Jeh o, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství milosti Jeho" /Ef.1,7/ - "Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu." /Ef.2,13/ - "Jehož Bůh vydal za smírci, skrze víru v krev Jeho ." /Řím.3,25/ "Šťasten každý, kdo jedině v Ježíši má doufání, věčný podíl vstříc mu kyne, sladký, jistší nad vše jiné, vyšší nad vše poznání!" Naopak ale jestliže někdo opomíjí krev Ježíše anebo jí pohrdá, nemůže mít jistotu, pokoj ani spasení. "Kterakž my utečeme, takového zanedbávajíce spasení?" /Žid.2,3/ Jestliže anděl zhoubce nevidí krev, musí vstoupit jako soudce nad hříchem. Každý hřích musí být potrestán, a to buď na osobě hříšníka, nebo na zástupci hříšníka. To je hluboce vážná pravda. Ale jak požehnané, když víme, že "Kristus  jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu." /1.Petr.3,18/ "Neboť toho, kterýž hříchu neučinil, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm." /2.Kor.5,21/ Zanedbávat tohoto Božího Zástupce a bezpečné útočiště a skrýš, které On opatřil, značí vystavovat se nevyhnutelnému Božímu soudu. Žádný hříšník, byť byl jeho hřích sebemenší, tomu soudu neujde - buď že byl ten hřích potrestán na kříži Krista, anebo že bude potrestán v jezeře ohně. Ano, jak nesmírná je cena té krve, jež "očišťuje nás od všelikého hříchu" /1.Jan.1,7/!, která nás činí dostatečně čistými pro nebe!

Když tak bylo dokonáno vykoupení a Israelští Bohem připraveni, začíná jejich putování. Ale všimni si, jen tak mimochodem, jak tu cestu začínají. Dříve než činí první krok, je úplně, tak jak si to Bůh přeje, vyřízena otázka mezi svědomím člověka a Bohem. Došli u Boha odpuštění, ospravedlnění a přijetí. Proto bylo napsáno: "Když dítětem byl Israel, miloval jsem jej, a z Egypta povolal jsem syna Svého." /Oz.11,1/ Jak vzácný to obraz skutečného postavení, v němž každý opravdový věřící začíná svůj křesťanský běh! Může být, že tuto vzácnou pravdu nevidí anebo že ji jen slabě chápe - podobně jako kdysi Israel - ale to nic nemění na skutečnosti. Bůh jedná podle toho, jak sám zná onen úzký poměr, a s láskou, která z něho plyne. Vidíme to ve slavném vysvobození Jeho milovaného lidu u Rudého moře, v manně s nebe, ve vodě z tvrdé skály, a ve sloupu Jeho přítomnosti, jenž je doprovázel na všech jejich putováních. Bůh vždycky jedná podle záměrů Své lásky a podle ceny Ježíšovy krve.

Dovol mi, milý čtenáři, ještě jednou otázku: jsi si jist, že jsi pod bezpečným úkrytem, v tom přepevném útočišti, v té požehnané skrýši Vykupitelovy krve? A nyní, když se s tebou musím rozloučit, bych ti chtěl vážně doporučit,
abys cestu pouští konal ve společnosti s Bohem a s Jeho vykoupenými. Shledáš, že tyto úvahy jsou k tomu velmi užitečné. Vhodně a moudře podávají pravdu srdci, svědomí a rozumu. Kéž by v nich mnohý poznal skutečnou oasu v poušti. Putování se ukáže být nejvýš užitečné, naučíme-li se při něm lépe znát přirozenou nevěru svého srdce, ale naproti tomu neproměnnou věrnost srdce Božího. ON se nikdy nemění - budiž za to vyvyšováno a chváleno Jeho jméno! A krev Beránka, jenž byl za nás zabit, nikdy nepozbude své účinné moci.

"Budiž Tobě čest a chvála,
Beránku, že Tvoje krev
pro náš hřích se v oběť dala,
usmířila Boží hněv!
Nikdy neztratí svou cenu,
věčně platí její moc;
čest a sláva Tvému jménu,
že jsi zrušil hřícha noc"
Kéž se Pán přizná a použije následujících "Poznámek" ke Svému oslavení
a k požehnání mnoha duší.
/Andrew Miller/.

1. kapitola
"I umřel Josef a všichni bratři jeho".

Pod vedením Boží milosti přistoupíme nyní k rozjímání o 2. Mojžíšově knize, jejímž nejvýznačnějším předmětem je vykoupení. Prvních pět veršů znovu vyvolává v naší mysli závěrečné výjevy z předcházející knihy. Jsou nám představeny předměty Boží vyvolující lásky obdařené milostí a cítíme, jak pisatel vedený Duchem Božím nás hned uvádí do dějů této knihy. Při úvahách nad 1.Mojžíšovou knihou jsme viděli, že chování Jákobových
synů vůči Josefovi, jejich bratru, bylo příčinou k jejich cestě do Egypta. Na tuto skutečnost se můžeme dívat z dvojího hlediska. Jednak tu čteme hluboce vážnou lekci o chování Israele vůči Bohu, na druhé straně je však před námi rozvinuta povzbuzující stránka v tom, jak Bůh jednal s Israelem.

Co může být významnější, než sledovat následky chování Israele vůči Bohu právě na muži, v němž zrak víry rozeznává vzácný předobraz Pána Ježíše Krista? Bez jakéhokoli ohledu na úzkost jeho duše vydali Josefa do rukou neobřezaných. A co jim to způsobilo? Byli zavedeni do Egypta, aby tam prožívali hluboké, bolestné zkoušky srdce, vylíčené tak zevrubným a jímavým způsobem, v závěrečných kapitolách 1.Mojžíšovy knihy. Ale to nebylo vše. Dlouhá a temná doba zkoušky očekávala jejich potomstvo v téže zemi, v níž Josef našel vězení.

Ale kromě lidí byl ve všech těch věcech i Bůh, a Jeho svrchovanou výsadou je, že může vyvodit dobro i ze zla. Byť bratři prodávají Josefa Ismaelitům a ti zase Putifarovi, i když jej Putifar vsazuje do žaláře - Hospodin je nade vším a při tom všem naplňuje Své vznešené záměry. "Zajisté i hněv člověka Ho musí chválit" /srv. Ž.76,11/. Ještě nenastala doba, kdy by dědicové byli připraveni pro dědictví a dědictví pro dědice. Ještě musely být egyptské cihelny tvrdou školou Abrahamovu semeni, zatímco uprostřed "hor i údolí" zaslíbené země dozrávala "nepravost Amorejských". /Srv. 1.M.15,16 a 5.M.11,11./

Jak je to vše hluboce zajímavé a poučné! V Boží vládě jsou "kola uprostřed kol". /Srv. Ezech.1,16./ Bůh používá nejrozmanitějších prostředků k splnění Svých nevyzpytatelných plánů. Putifarova žena, faraonův vrchní číšník, faraonovy sny, sám farao, žalář, trůn, řetěz, královský pečetní prsten, hladomor - všechno je Mu k Jeho neomezenému použití a musí spolupůsobit k uskutečnění Jeho předivných záměrů. Duchovně smýšlející srdce rádo prodlévá u těchto věcí. Rádo prochází rozsáhlou oblastí stvoření a prozřetelnosti a rozeznává ve všem hybnou páku, jíž používá vševědoucí a všemocný Bůh k rozvinutí plánů Své spasitelné lásky. I když přitom uvidíme nejednu stopu hada, - mnohdy i hluboce a ostře vyznačené šlépěje onoho nepřítele Božího i lidského,- objevujeme mnoho nevysvětlitelného a nám nepochopitelného. I když trpící nevinnost a triumfující zloba může být zdánlivě důvodem k nevěreckému mudrování mnohého pochybovače, opravdový věřící smí přesto s dětinnou důvěrou pevně trvat v jistotě, že "Soudce vší země učiní soud" /srv. 1.M.18,25/.

Dobře ví, že "vždy bloudí slepá nevěra, zkoumajíc Jeho cesty, nadarmo snaží se, neb jen Bůh sám Sebe vykladač jesti."

Budiž Bohu chvála za potěšení a povzbuzení, plynoucí nám z takovýchto úvah! Potřebujeme toho na každém kroku při putování zlým světem, v němž nepřítel způsobil tak hroznou bídu, kde zlé žádosti a vášně lidí plodí tak trpké ovoce a kde stezka věrného učedníka je tak drsná a neschůdná, že pouhá přirozenost by těmto těžkostem nikdy nemohla čelit. Jen víra ví zcela bezpečně, že v pozadí za vším je Někdo, koho svět nevidí a ani na Něho nedbá, a s tímto vědomím smí klidně říci: "Vše je dobré" a "Vše bude dobré". V úvodních řádcích naší knihy jasně vystupují naznačené myšlenky. "Boží rada se koná, a vše, co se Mu líbí, činí" /srv. Iz.46,10/. Nepřítel
se může stavět na odpor, ale vždy se prokáže, že Bůh je silnější. Vše, čeho potřebujeme, je ono prosté, dětské důvěřování v Boha a odpočívání v Jeho záměrech. Nevěra se vždy spíše dívá na protichůdně působící úsilí nepřítele než na Boží moc, která všechno dovede k Svému cíli. Víra se naopak dívá na Boží moc, tím vítězí a stále se těší hlubokému pokoji. Má vždy co činit s Bohem a s Jeho neomylnou věrností. Nespočívá na stále se měnících píscích lidských věcí a pozemských vlivů, nýbrž na nepohnutelné skále Božího věčného Slova. Ano, tam jest svaté a bezpečné místo, kde může víra odpočívat.

Ať přijde cokoli, smí bydlet v té svatyni síly. "Umřel Josef a všichni bratři jeho, a všechen ten rod." /6. v./ Ale co na tom? Cožpak mohla mít smrt nějaký vliv na plány živého Boha? Jistěže ne. Bůh jenom čekal na určitý okamžik - na pravý čas, aby dal i nejnepřátelštějším vlivům spolupůsobit k provedení Svých záměrů. "V tom povstal král nový v Egyptě, kterýž neznal Josefa. Ten řekl lidu svému: Aj, lid synů israelských jest mnohý a silnější nad náš.
Nuže, opatrně sobě počínejme, aby se nerozmohl; a když by přišla válka, aby se nepřipojil i on k nepřátelům našim, a nebojoval proti nám, a nevyšel ze země. /8.-10.v./ Taková jsou mudrování srdce, které se nikdy nenaučilo počítat s Bohem. Neobnovené srdce toho nikdy není schopno, proto jakmile Bohu vyhradíme místo, které Mu náleží, všechna taková rozumování se rozpadnou vniveč. Odděleny nebo nezávisle na Bohu mohou taková rozumování, plány a výpočty budit zdání veliké moudrosti, ale uveďte jen do nich Boha, a hned se prokáže jejich holá nesmyslnost.

Ale proč bychom měli své mysli dovolovat, aby byla nějak ovlivňována mudrováním a výpočty, které proto, aby mohly budit zdání pravdy, musí úplně vyloučit Boha? Něco takového by byl co do podstaty a svým způsobem prakticky atheismus. Pokud jde o faraona, vidíme, že dovedl přesně a dopodrobna zvážit různé pravděpodobné možnosti lidských věcí – rozmnožení lidu, vypuknutí války, jejich přidání k nepříteli a únik ze země. Všechny tyto okolnosti dovedl zvážit s neobyčejným bystrozrakem, ale nikdy ho nenapadlo, že by v tom vůbec měl co činit Bůh. Kdyby na to byl již jen pomyslil, bylo by to zvrátilo všechno jeho mudrování a nade všemi jeho výpočty
by napsalo nápis: "bláznovství". Nuže je jasné, že vždy tomu tak je s chytráckými výpočty pochybovačné mysli člověka. Bůh je úplně vyloučen. Ano, zdánlivá pravda a důslednost takového chytračení právě nutně záleží v tom, že Bůh musí být vyloučen. Jakmile je však do věcí uveden Bůh, působí to na všechno pochybovačství a nevěrectví jako smrtící dech. Dokud není uveden Bůh, mohou se kdekoli pyšnit ukazováním úžasné moudrosti a
chytrosti, ale stačí, aby jen oko zahlédlo sebemenší zásvit záře toho Požehnaného - a hned vyklouznou ze svého pěkného pláštíku a jsou odhaleny v plné své nahotě a bídě.

0 egyptském králi lze právem říci, že "velmi bloudil" /srv. Mk.12,24-27/, protože neznal ani Boha ani Jeho nezměnitelné plány. Nevěděl, že už před staletími, mnohem dříve než bylo v jeho chřípí dechnutí smrtelného života, Boží slovo a přísaha - tyto "dvě věci nepohnutelné" /Žd.6,18/ - bezpečně zajistily plné a slavné vysvobození téhož lidu, který on chtěl vyhladit. To vše mu bylo neznámo, proto všechny jeho myšlenky a plány byly založeny na naprosté neznalosti té základní pravdy všech pravd, totiž že BŮH JEST. Ve své šílené zaslepenosti se domýšlel, že svými opatřeními bude moci zabránit rozmnožení těch, o nichž Bůh řekl, že budou "jako hvězdy nebeské, a jako písek, kterýž jest na břehu mořském." /1.M.22,17/ Proto faraonova chytrá opatření nebyla v jádře ničím jiným, než planým nesmyslem a bláznovstvím.

Nejpošetilejším omylem, jehož se člověk vůbec snad může dopustit, je, dělá-li něco, a nebere v úvahu Boha. Dříve či později na něho dolehne pomyšlení na Boha, a pak dojde k hroznému zřícení všech jeho plánů a výpočtů. V nejlepším případě to, co je podniknuto v nezávislosti na Bohu, může trvat jenom v tomto čase. Ale nikdy to nepřesáhne až na věčnost. Všechno, co je pouze lidské, jakkoli třeba pevné a skvělé nebo jakkoli poutavé, musí padnout pod chladnou moc smrti a rozpadne se v tmavém, tichém hrobě. Hlína musí přikrýt i ty nejlepší výbornosti a nejskvělejší slávu člověka. Má na svém čele vyrytu smrtelnost, proto všechny jeho plány jsou pomíjející. Naproti tomu vše, co je spojeno s Bohem a na Něm založeno, přetrvá navěky. "Jméno Jeho na věčnost a památka Jeho po všecky věky" /2.M.3,15 - srv. Ž.135,13/.

Proto jak nesmyslné od slabého smrtelníka, chce-li se stavět proti věčnému Bohu, "vztáhnout proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavit se" /Job 15,25/! Vládce Egypta se mohl stejně marně snažit bojovat svou rukou proti mořským přívalům, jako nemohl zabránit rozmnožení lidu, který byl předmětem věčného Hospodinova předsevzetí. Ačkoli tedy "ustanovili nad ním úředníky, kteříž by plat vybírali, aby je trápili břemeny svými", přesto "čím více trápili jej, tím více rostl a tím více se rozmáhal." /11.-12.v./ Vždy tomu tak musí být. "Ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim." /Ž.2,4/ Každý lidský i ďáblův odpor ponese pečeť věčného zahanbení. To dává srdci blahý klid i uprostřed všeho, kde je vše tak zřetelně zahroceno proti Bohu a proti víře. Kdybychom neměli onoho bezpečného ujištění, že "i hněv člověka musí chválit Pána" /Ž.76,11/, tu by naše mysl často bezmocně klesala hledíc na okolnosti a vlivy kolem nás. Ale díky Bohu, my "nepatříme na ty věci, kteréž se vidí, ale na ty, kteréž se nevidí. Nebo ty věci, kteréž se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné." /2.Kor.4,18/ A v síle, kterou toto vědomí udílí, smíme zajisté říkat: "Mlčelivě se měj k Hospodinu a oč e káve j na Něj pečlivě. Nekormuť se příčinou toho, jemuž se daří na cestě jeho, příčinou člověka, kterýž provodí, cožkoli umyslil." /Ž.37,7/ Jak jasně vystupuje v předložené kapitole najevo pravda těchto slov jak o utlačovaných, tak i o utlačovateli! Kdyby se byl Israel díval "na ty věci, kteréž se vidí", co by byl viděl? Faraonův hněv, ukrutné
úředníky, trýznivá břemena, přísnou službu, tvrdé otroctví, hlínu a cihly. Co však tvořilo "ty věci, ...které se nevidí"? Věčné Boží předsevzetí, Jeho nepochybné zaslíbení, blížící se jitro dne spasení, "hořící svíce" Hospodinova vysvobození. - Jaké to podivuhodné protiklady. Jen víra je mohla pochopit a jen víra dovedla ubohým utlačovaným Israelcům propůjčit schopnost, aby se odvraceli od kouřící pece Egypta a zahleděli se k zeleným nivám a révou pokrytým horám Kananejské země. Jen víra sama byla s to rozeznat v těch utlačených otrocích, těžce se lopotících v egyptských cihelnách, dědice spasení a předměty zvláštního zájmu, péče a přízně nebes, ty, na něž
bylo neustále upřeno Boží oko.

Tak tomu bylo tehdy a tak je tomu i dnes. "Skrze víru chodíme, ne skrze vidění." /2.Kor.5,7/ "Ještě se neokázalo, co budeme." /1.Jan.3,2/ Jsme zde "pohostinu v tomto těle, vzdáleni ode Pána." /2.Kor.5,6/ Jsme skutečně ještě v Egyptě, ale v duchu jsme v nebeském Kanaánu. Víra uvádí srdce pod mocný vliv Božích neviditelných věcí a tím mu umožňuje povznášet se nade vše, co je zde na zemi, kde vládne smrt a temnota. Ó kéž by každý z nás měl takovou prostou, dětsky důvěřující víru, která usedá u čistého, věčného pramene pravdy a pije tam dlouhými doušky osvěžující vodu, jež má moc znovu vzpřímit umdlévající duši, a jež udílí novému člověku novou sílu, kterou potřebuje tak nutně k dokončení své cesty k nebesům. Poslední verše naší kapitoly nám poskytují vysoce povzbudivé poučení ve způsobu, jak se chovaly ony bohabojné ženy, Zefora a Fua. Nechtějí provádět krutý rozkaz krále, ale srdnatě se staví proti jeho hněvu, a proto jim Bůh vzdělal domy. /21.v./ "Nebo těch, kteříž Mne ctí, poctím, kteříž pak mnou pohrdají, v pohrdání přijdou", praví Bůh. /1.Sam.2,30/ Kéž bychom to vždy měli na paměti a pracovali za všech okolností pro Boha!